Šváček, Augustin OFMCap.

Podle dokumentů Jana Pavla  II.: Tertio millenio adveniente a Incarnationis mysterium

 

 

„Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky“ (Žid 13,6),  „Je dříve zrozený než celé tvorstvo“ (Kol 1,15), neboť není pouhým člověkem, ale Bohočlověkem.

 

 

Veškerou vznešenost tajemství vtělení  vystihuje sv. Jan, když píše: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“  Skutečnost, že věčné Slovo přijalo v plnosti času postavení tvora, dává betlémské události, k níž došlo před dvěma tisíci lety, mimořádný kosmický význam. Skrze ono Slovo se veškeré stvoření jeví jako  kosmos, tedy uspořádaný svět. A je to opět Slovo, které svým vtělením obnovuje kosmický řád stvoření. List Efesanům hovoří o záměru, který si Bůh předsevzal uskutečnit skrze Krista, „až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (1,10). Sv. František říká: „Jednorozený Syn Boží, který je svrchovaná Moudrost, sestoupil pro spásu duší z Otcova lůna, aby svým příkladem poučil svět, mluvil lidem slovo spásy“  (LegMai 12,1).  Spasitel světa Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi a není  pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni (srov. Sk 4,12). Tato radostná zvěst, toto „evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří“ (Řím 1,16).

 

 

 Vtělení Syna Božího svědčí o tom, že Bůh člověka hledá (srov. Lk 15,1-7). Toto hledání se rodí z hlubin Božích a dosahuje vrcholu vtělením Slova.  „V tomto Slově Otce, tak vznešeném, tak svatém a slavném, zvěstoval nejvyšší Otec svým svatým andělem Gabrielem, že sestoupí z nebe k svaté a slavné Panně Marii, a z jejího života přijalo opravdová tělo našeho lidství a naší křehkosti“(List věř. 1). Jestliže Bůh hledá člověka stvořeného k jeho obrazu a podobě, činí tak proto, že ho věčně miluje ve Slovu a v Kristu ho touží povznést k důstojnosti přijatého syna. Proto Bůh hledá člověka, který je jeho zvláštním vlastnictvím, jinak než všechno ostatní, co bylo stvořeno. Člověk je majetek Boží podle volby lásky: Bůh hledá člověka, protože ho k  tomu přiměla otcovská láska.

 

 

Církev věří, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v jejím Pánu a Učiteli. Kromě toho církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v Kristu, který je stejný včera, dnes i na věky. On je Živý (Zj 1.18), ten, který je, který byl a který přijde“  (Zj 1,4). Před ním musí pokleknout každé koleno na nebi i na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí vyznat, že on je Pán (srov. Fil 2,10-11). Každý člověk, který se setká s Kristem, odhalí tajemství svého života.

 

 

Ježíš je skutečnou novinou, překonávající každé očekávání lidstva, a tou zůstane navždy, nezávisle na střídání historických epoch. Vtělení Božího Syna a spása, kterou přinesl svou smrtí a zmrtvýchvstáním, jsou tedy opravdovým měřítkem pro posouzení časné skutečnosti a každého plánu, který směřuje  ke stále většímu  zlidštění života člověka. Tím, že církev evangelizuje, že hlásá Ježíše z Nazareta, pravého Boha a dokonalého člověka, otevírá před každým možnost být zbožštěn, a tak se stát více člověkem.

 

 

Ježíš zjevuje tvář Boha Otce „plného milosrdenství a soucitu“ (Jak 5,11) a sesláním Ducha svatého odhaluje tajemství lásky Trojice. „Zkuste říci filozofovi, že v Bohu jsou tři osoby. I když vám bude věřit, bez Boží milosti nezazpívá Sláva Otci, Synu a Duchu svatému… Aby tak zazpíval, musí být unášen proudem, který proudí mezi Otcem, Synem a Duchem svatým.“ Svatá Trojice není neživotní abstrakce. Trojice žije a na jejím životě jsme křtem dostali účast i my. Bůh je jeden, ale není samotář. Boží láska je nesebestředná: každá osoba se cele dává ostatním – a proto je v Bohu nekonečná blaženost. Kdyby si jedna z božských osob chtěla tuto lásku a blaženost přisvojit, kdyby řekla: já jsem střed, všechno by zničila. Žádná z nich nepociťuje potřebu sebepotvrzení na úkor ostatních. Kde tedy najít uzdravení a záchranu našich nemocných vztahů, ne-li v trojičním životě? Ano, náš nebeský Otec k nám vztahuje své dvě ruce rozevřené v náruč, svého jediného Syna, našeho Spasitele, a svého Ducha svatého, jejich jednotu lásky, aby si nás přitiskl na srdce (Karmel. Kalendář 2000, str. 58).

 

 

V církvi i v dějinách působí Duch Kristův: jemu musíme stále naslouchat, abychom rozpoznávali znamení nových časů a aby on v srdcích věřících  stále oživoval očekávání návratu oslaveného Pána. Svatý rok má tedy být neutuchajícím chvalozpěvem na Trojici, na nejvyššího Boha.

 

 

František zpívá svůj chvalozpěv na Trojjediného Boha nejdříve v 23. hlavě své první (nepotvrzené) řehole: „Všemohoucí, nejvyšší, přesvatý a nejvznešenější Bože, Otče svatý a spravedlivý, Pane a Králi nebe a země, pro tebe samého ti vzdáváme díky, že jsi svou svatou vůlí a skrze svého jednorozeného Syna v Duchu svatém stvořil všechno, duchovní i tělesné, a nás že jsi stvořil k svému obrazu a podobenství…“, aby pak ke konci svého života tuto chválu dotvrdil svou stigmatizovanou rukou na La Verně ve svých Chválách Božích: „Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky… Tys trojí a jediný, Pán a Bůh všech bohů. Ty jsi dobro, všechno dobro, Pán a Bůh, živý a pravý… Tys náš věčný život: Velký a podivuhodný Pán, všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel.“

 

 

Kéž bychom tyto Františkovy chvály Trojjediného Boha zpívali v tomto roce se všemi, se kterými nás spojuje jeden křest a víra v Ježíše Krista!

 

 

Rok 2000 je hluboce eucharistickým rokem: ve svátosti eucharistie se Spasitel, který přijal tělo v lůně Panny Marie, stále dává lidstvu jako zdroj božského života. Už dva tisíce let je církev kolébkou, do níž Maria klade Ježíše a svěřuje ho klanění a kontemplaci všech národů.

 

 

Kéž nás sv. František vede, abychom znovu objevili, jakým pokladem je eucharistie, aby se skutečně stala středem života našich bratrských společenství, abychom se účastnili na eucharistii tak často, jak je to jen možné, pamětlivi úcty a lásky sv. Františka, který v eucharistii prožíval všechna tajemství Kristova života (srov. Konst. SFŘ 14,2).

 

 

Sv. Františka můžeme nazvat eucharistickým světcem, mluví o úctě k eucharistickému Spasiteli na více místech, nejkrásněji však ve svém listu bratřím shromážděným na kapitule:

 

 

„Celé lidstvo ať se chvěje,celá země ať se třese a nebe ať jásá,když na oltáři je v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha.Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost,že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje,že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba!Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce!“

 

 

Ustanovení Jubilea se ve svých dějinách obohatilo o znamení, která dosvědčují víru a napomáhají zbožnosti křesťanského lidu. Mezi nimi je třeba připomenout především pouť.  S poutí souvisí znamení  svaté brány. Obraz brány připomíná každému věřícímu odpovědnost překročit její práh. Projít branou znamená vyznat, že Ježíš je Pán, znamená posílit víru v něho, a tak žít nový život, který nám daroval. Dalším znamením jsou odpustky (viz Poutník 11/99, 12/99). Čerpejme tyto svátosti pro sebe i pro bratry a sestry v očistci!

 

 

Dalším  znamením je   očištění paměti. Žádám – říká Sv. otec – aby v tomto roce milosrdenství církev poklekla před Bohem a naléhavě prosila o odpuštění minulých i současných hříchů svých dětí. Všichni zhřešili a nikdo nemůže před Bohem tvrdit, že nezhřešil (srov. 1 Kr 8,46).Ať bez obav opakujeme: „Hřešili jsme“ (Jer 3,25), ale ať také v sobě udržujeme živou jistotu, že kde se „rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20).

 

 

Znamením Božího milosrdenství, dnes zvláště nezbytným, je láska k bližnímu, jež otevírá oči  potřebám těch, kteří žijí v chudobě a na okraji společnosti. Ježíš přišel, aby chudým zvěstoval radostnou zvěst, a sv. František  nás učí službě těm nejmenších a lásce k nim.

 

 

Stále, avšak dnes zvláště výmluvné znamení o pravdě křesťanské lásky, je památka mučedníků. Ať se nezapomíná na jejich svědectví. Jsou to ti, kdo hlásali evangelium obětováním svého života z lásky. Mučedník je znamením vrcholné lásky, která shrnuje všechny ostatní hodnoty. Když byla Františkovi oznámena zpráva o mučednické smrti bratra Berarda a jeho druhů v Maroku, zvolal: „Nyní vím, že jsem měl pět opravdových Menších bratří!“

 

 

Augustin Šváček OFMCap.