Flood, David OFM

 XIII. Netrpělivost a zkáza společenství

 "Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími  syny" (Mt 5,9). Dokud se Božímu služebníku všechno děje po  vůli, nemůže poznat, jak velkou má trpělivost a pokoru. Když  však přijde čas, že ti, kdo měli jednat podle jeho vůle,  dělají mu pravý opak, pak jakou tehdy projeví trpělivost a  pokoru, takovou má a nic víc.

 Lze pochopit zaměření Napomenutí XIII., čteme-li je zařazené do časů františkánského hnutí a ne do ovzduší pozdější morálky.

 Tímto Napomenutím měl František v úmyslu "řídit" - abychom tak řekli - "provoz hnutí". Co se dělo kolem roku 1220, že to podnítilo Františka, aby vystoupil s takovými výrazy o trpělivosti? Právě v tom je zaměření Napomenutí, protože o to se příběh opírá.

 Vlastně není třeba připomínat, že máme být trpěliví a pokorní. To je známé. Je však možné uvažovat o tom, jak běží náš dnešek, sledovat františkánský "provoz" a dívat se na Františkovy "dopravní signály".

 Problém. Začneme tím, že se pokusíme objevit, co měl František na mysli. Netočí se kolem běžných podezření. Obvykle když představení od nás žádají, abychom byli trpěliví, dělají to s určitou blahosklonností, ochotní k nějakému kompromisu. Žádají nás, abychom byli trpěliví a dokázali přijmout jisté formy přizpůsobení. Věnují pozornost organizačním potřebám společenství. A pro svou službu potřebují pozornost a spolupráci členů společenství. Vyjdeme-li z pozorné četby Napomenutí, tato spolupráce nebyla ze strany bratří ještě zralá. František totiž zjišťoval, že se ze strany ministrů šíří určitá netrpělivost, která mohla ohrozit jeho "hnutí". Proto se v Napomenutí obrací především k nim.

 V tomto Napomenutí máme tedy zřetelnou zkoušku vzhledem k zvláštní nutnosti, aby ministři byli trpěliví. Ve svém Listu jednomu ministrovi neužil výrazu "trpělivost", třebaže to bylo to, co doporučoval. Užil tento výraz v Poselství Hnutí (List věřícím 8). Tam žádal, aby ten, kdo je zodpovědný za práci a službu, projevoval pochopení a trpělivost. Napomenutí XIII. se obrací na prvním místě k ministrům, neboť ti mají zvláštní úlohu pro soudržnost hnutí. Pochopitelně nemohou nést toto břímě sami, neboť není možná soudržnost bez obecného souhlasu skupiny vědomé si svých závazků a těmto závazkům věrné.

 Napomenutí XIII. náleží definitivně k oněm úkolům soudržnosti a upevňování, kterým František a jeho druhové čelili kolem roku 1220. Tyto úkoly se nečekaně staly složitějšími díky skutečnosti, že počet bratří prudce stoupal. Théophile Desbonnets neváhá předpokládat, že v létech bezprostředně následujících rok 1220 počet členů bratrského společenství stoupl na několik tisíc. Noví členové nepřijímali snadno ponaučení, která se starší členové naučili přísnou zkušeností, na druhé straně starší členové nedokázali vidět, že i oni se musí naučit něčemu novému. Rostoucí potřeba organizace vedla k tomu, že autorita byla vložena do více rukou, a tak vytvořila uvnitř bratrského společenství nové kariéry; s kariérou však přišly i zápasy o moc. Vynořili se noví vůdcové, ne všichni tak citliví a úslužní jako Antonín z Padovy.

 Ve své Kronice nás Jordán z Giano seznamuje s napětím vztahujícím se na organizaci, které existovalo mezi bratry v těchto létech. František odcestoval s bratrem Petrem Kattani do Svaté země (1219-1220). Jeden místní pozorovatel tvrdil, že během Františkovy nepřítomnosti se řád bratří pomalu rozkládal. Brzo přišel k Františkovi jeden "bratr laik", který podal podrobnou zprávu o napětích a zápasech: vyprávěl o neústupných představených a pošetilých odpadlících. František se vrátil do Itálie, dostal podporu od papeže a učinil konec zmatku: "A tak s Boží pomocí František rychle usadil kazimíry a přebudoval řád podle svých ustanovení" (Františkánské prameny II. 2332-2338). Toto je příběh, s nímž měl bratr Jordán úspěch v létech 1230 a následujících v četných františkánských střediscích v Německu. Nakonec byl 1262 zapsán v Halberstadtu. Jakkoli je barvitý a konkrétní, jeho vyprávění nemá kritickou hodnotu a jeho závěr je prokazatelně nesprávný. Františkánské hnutí, vzhledem ke své společenské povaze, určitě zrodilo osobní problémy a organizační zádrhely, ze své strany pak jimi trpělo a opět je vyřešilo. Jordánovy příběhy vyvolávají vzpomínky na jeden moment františkánské historie, a to právě na moment, v němž František napsal Napomenutí XIII. Avšak historická pravda se nachází v Napomenutí, a ne v Kronice. Napomenutí se totiž nachází zařazené do spletitého uzlu událostí, které se skutečně přihodily, zatímco Kronika patří k zábavě pozdějších generací mladých františkánů.

 Ve fázi, kterou prochází františkánská organizace, vynořuje se úloha ministra. Ministři byli tak trochu všude, hnáni tím, že bratři si stále více uvědomovali svou vzájemnou závislost. Cítili se "ministry" (= služebníky) jeden druhému, ve skutečnosti však někteří řídili lépe než druzí. Bratři, kteří měli tento dar, když se společenství rozdělilo na provincie (1217-1218), stali se úředně ministry. Měli za úlohu vzít si na starost potřeby společenství jako pospolitostí. Tímto způsobem začali dávat určitou podobu františkánskému "vedení". Nacházíme základní prvky vymezení takového vedení v původní řeholi (IV.-V.). V krátké době bratři ministři převzali úlohu napomínat a utvrzovat své bratry z duchovního hlediska. Františkovo Poselství Hnutí se snaží zjednodušit tuto službu. Na neštěstí ji bratři ministři považovali za příliš snadnou... pokoušeni den ze dne osvojit si vzory vedení společnosti své doby. Snažili se totiž zastrašovat své podřízené projevy netrpělivosti. To je pozadí, které dalo vyrůst Františkovu Napomenutí XIII.

 Návrh. Duch Páně vstupuje do františkánské činnosti a oživuje ji prostou skutečností, že muži a ženy, kteří se podílejí na této činnosti, den za dnem se setkávají v chóru a ve všedním životě. Rozebírali jsme tento duchovní rozměr františkánského života v Napomenutí XII. Toto Napomenutí XII. totiž bratřím říká, aby dávali pozor na činnost Ducha, jenž působí ve františkánském hnutí: středem zájmu bratří má být to, co Bůh dělá uprostřed nich, a ne osobní podnikání. Mezi chórem a setkáními františkánů ve všedním životě nacházíme napomínání a utvrzování ze strany sestry a bratra ministra. Jejich pozornost běhu událostí ve společenství, včetně příležitostného nebo častého napravování, hraje klíčovou úlohu v práci a v rozdělování úloh, v uklidňování a v oslavování Boží dobroty. Jejich služba pomáhá udržovat františkánskou činnost jasnou a lehkou.

 Tato služba navíc vede do té uličky, kterou Duch Páně proniká do františkánského života. A proto František nazývá požehnanými ty ministry, kteří se s trpělivostí a pokorou starají, aby bratři a sestry se řídili dynamikou hnutí.

 František a jeho bratři vyjádřili své úmysly dosti jasným způsobem v původní řeholi. Dosáhli plné teoretické jasnosti vzhledem k svým úmyslům v její hlavě 17. Tam ospravedlnili své pověření uprostřed společnosti vzhledem k podílné spravedlnosti, stejně jako pokud jde o souvislost s jásotem, když připsali Duchu Páně prvenství v činnosti Hnutí. Ministr měl za úkol podporovat toto přesvědčení. Především je měl pochopit a vážit si jej. Proto měl pečovat, aby Duch znovu ožil tam, kde kolísal a zeslábnul. Hrozby a podvody, ukazování moci a nabízení výhod neměly místo v takové službě. Ministr se měl především snažit podporovat nový příchod Ducha, k němuž by určitě nedošlo, kdyby si ministr pletl svou úlohu s úlohou, která byla vlastní Duchu... Což některý ministr na neštěstí dělal - právě pro svůj nedostatek trpělivosti. Stupeň trpělivosti ministra se podle Napomenutí XIII. měří tehdy, když se setká s odporem vlastních bratří. Potom je jeho úlohou vyřešit nebo odstranit tento odpor, a ne si bratra podrobit nebo ho morálně zničit.

 Odporem a nepřístupností se vždy vyznačuje naše počáteční odpověď na naléhavé vpády do našeho života. Vůči autoritě zaujímáme dvojznačný postoj, odporujeme jí. A máme k tomu dobrý důvod! Z psychologického hlediska je správné, že si to dvakrát rozmyslíme, když nám někdo říká s autoritou, co máme udělat pro naše vlastní dobro. První františkáni, sotva byli zvoleni jejich ministři, dávali si zvlášť pozor, aby se jejich úloha vyvíjela stále demokratickým způsobem (viz původní řehole V.). Potřebujeme druhé, ne však tehdy, když oni mají čas, ale když běží náš čas. To, co opravdu potřebujeme, je soudržnost jako společenství na základě výslovného souhlasu.  K takovému souhlasu dospějeme společně, a společně se udržuje živý.

 V dějinách prvotního františkánství lze zjistit začátky a vývoj silné vzájemnosti a pevný základ vzájemných souhlasů. Vzájemnost mezi dvěma františkány znamená pozornost a službu, které se obracejí v obou směrech. Její klasické vyjádření leží v linii řehole na mateřské péči vůči druhému. Není to nějaká nehoda na cestě, že toto vyznání vzájemnosti povstalo s odvoláním na základní životní potřeby. První bratři společně dospěli ke zkušenosti ducha a  k teorii ducha. Rozvinuli tuto teorii, aby zajistili její tvář. Zkušenost zahrnovala schopnost a dobrou vůli bratří naslouchat si navzájem. František chválí pozornost vůči bratrovi a duchu na konci své Chvály ctností: "Svatá Poslušnost odráží všechny tělesné a hmotné touhy a udržuje tělo umrtvené, aby poslouchalo ducha i svého bratra." Ministr a bratr se nemohou udržet vzájemně v poslušnosti Duchu Páně, když netrpělivost a nepodřizování se způsobí zkrat v díle Ducha.

 Bez obav, že se zmýlíme, můžeme říci, že Napomenutí XIII. nesplnilo naděje. Ztratilo význam stejně jako další prvky prvotního františkánského života, postupně jak se rostoucí organizace, zvláště prostřednictvím ministrů, přizpůsobovala strukturám církve. Struktury církve byly vybaveny autoritou, a ne vzájemností. Hnutí se svou původní inspirací "zavřelo okna" a Duch byl "zlikvidován". Zatímco ještě v etice Duns Scota vzájemnost hraje ústřední úlohu, neudržela se jako záruka zákonodárství řádu.

 Františkánská historie. Vraťme se k Napomenutí XIII. vzhledem k zvláštní historii, v níž se zrodilo. Vypravuje se totiž, že František jednoho dne seděl s jedním či dvěma druhy, aby sestavil krátké poselství tohoto Napomenutí. Tato událost si zasluhuje zmínku k užitku historie prvotního františkánství. Jestliže František přistoupil k sestavení tohoto Napomenutí právě v prvních dobách svého hnutí, udělal to proto, že jeho obsah se mu jevil sám o sobě jasný a zřejmý. Možná on a jeho bratři byli ještě trochu nejistí v latině; nicméně později se dostali k dobré výuce, tak aby mohli sloužit soudržnosti hnutí. Sestavovali totiž soupis pravidel chování, která z historického hlediska drželo hnutí na nohách tím, že tato pravidla je udržovala otevřená vanutí Ducha. Byli zaměřeni k tomu, aby rostli prostřednictvím svobodného a sdíleného ducha služby a oslavy, s cílem přesvědčit františkány a nefrantiškány o pravdě a dobrotě svých linií chování.

 Uvnitř perspektivy a praxe původní řehole a Poselství Hnutí František s druhy stanovili úlohy a vztahy s prvotními spisy, včetně tohoto Napomenutí. Tyto organizační prvky františkánského života rozvinuly a upevnily hnutí jako společenskou organizaci. Neboť jednotlivci zrodí struktury v čase, a tyto struktury, tyto společenské zvyky vyžadují veřejný prostor a vyvolávají další zvyky. Prvotní františkánská historie zahrnuje v sobě jak vroucí modlitbu, tak slibné politické postoje.

 František pomohl vytvořit hnutí. To je jeho historické dílo, a my ho vidíme při této úloze v Napomenutí XIII. Toto Napomenutí XIII. vytváří dobrou historii. Vyzývá nás, abychom se nyní dívali kritickým způsobem na naši dnešní historii.

David Flood OFM

VITA MINORUM 2/1999

 Z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM