Pospíšil, Ctirad Václav OFM

V minulých dvou ročnících jsme se věnovali nejprve osobě a působení Ducha svatého a posléze rovněž osobě Boha Otce. Je tedy evidentní, že nám ještě zbývá tajemství Ježíše Krista, jímž se proto budeme zabývat právě v letošním roce. Hned na počátku musíme upozornit, že christologie představuje nejrozsáhlejší část křesťanské teologie. Vždyť se v ní setkáváme s tajemstvím Boha i člověka a především s tajemstvím našeho vykoupení. Uvážíme-li, co nás odlišuje od ostatních monoteistických náboženství, pak je nabíledni, že je to právě víra v Ježíše jako Krista a jednorozeného Božího Syna. Tato víra pak proniká všemi ostatními tématy obsahu naší víry. Christologie podmiňuje dokonce i naše pojímání Boha, kterého právě díky Muži z Nazareta známe jako Otce, Syna a Ducha svatého. Smíme tedy říci, že christologie představuje jakési srdce křesťanské teologie. Konec konců sám výraz Teo-logie sestává z termínů Theos (Bůh) a logos (slovo). Pravým Božím Slovem je podle prologu Janova evangelia Ježíš z Nazareta. On sám je tedy zosobněním pravé křesťanské Theo-logie, on sám je její pravou mírou, jejím počátkem i vyvrcholením.      

Christologie je navíc velmi úzce spjata s praxí křesťanského života, tedy se spiritualitou. Právě této vazbě chceme věnovat zvýšenou pozornost. To však neznamená, že bychom mohli zanedbávat teorii, která se může mnohým zdát obtížná. Právě ve výrocích Písma a v tom, co říká magisterium, je totiž vždy zakódováno pravidlo našeho křesťanského života. Ukázat na hlubokou vazbu mezi christologií a spiritualitou znamená v první řadě hlouběji porozumět tomu, co o Ježíši Kristu říká Písmo a čemu o něm učí matka církev. Sladké ovoce hlubokého poznání Ježíšova tajemství roste na stromě kříže a pokud je chceme okoušet, musíme se hodně namáhat. Z ovoce, které se nám nabízí, smíme okusit jen tolik, kolik námahy a úsilí vložíme do našeho dotazování a hledání. Boží království se neotevírá namyšlencům, ale zůstává jakoby zavřené také pro lenochy a pro ty, kdo se domnívají, že o Bohu a Kristu již vědí úplně všechno. Pokud pro nás budou některé věci ne zcela jasné hned na počátku, mějme na paměti, že stejnými obtížemi procházeli první Kristovi učedníci, nenechme se odradit. Mnohé z toho, o čem budeme hovořit, se stane jasnějším až na konci celého pojednání, protože v christologii více než kdekoli jinde platí, že mezi jednotlivými aspekty tajemství panuje hluboká vnitřní souvislost. Mnohé z toho, co budeme říkat, se může stát jasnějším jen díky meditaci a také osobnímu zrání. Ty nejlepší knihy člověk přečte a pak se k jejich myšlenkám vrací celý život. Ježíš Kristus je tou nejdokonalejší >>knihou<<, která by měla být otevřena v našem srdci vždy a za všech okolností. Jen tak v ní smíme ve světle, které nám daruje Duch Boží, stále znovu a znovu číst totéž, ale pokaždé novýma očima. Četba a náš život se tak prolínají a my smíme stále hlouběji vstupovat do Krista, v němž jsou skryty a zároveň se nám nabízejí všechny poklady moudrosti a vědění.

            Jak budeme postupovat? Nejprve musíme odpovědět na otázku: Co je christologie? Ve druhé části se zmíníme o různých druzích christologie. Pokud chceme diskutovat s teology, musíme se obeznámit s jejich odbornou terminologií. Pak se budeme velmi dlouho zabývat tím, co říká o Kristu Písmo. Zbude-li čas, seznámíme se i s christologií doby církevních otců.

 

1. Co je christologie?

            Nejprostší odpovědí na tuto otázku se zdá být tvrzení, že christologie je tou částí křesťanské teologie, která se věnuje tajemství osoby a díla Ježíše z Nazareta. Z řečeného smíme vytěžit první a nesmírně důležitou charakteristiku pravé christologie: Stejně jako teologie obecně, tak i christologie předpokládá víru[1]. Následující věta, pocházející z knihy W. Kaspera, jasně specifikuje předmět této víry (fides quae creditur).

                        “Vyznání >>Ježíš je Kristus<< je velmi zkrácenou formulí, která vyjadřuje křesťanskou víru, christologie pak není nic jiného než důsledný výklad tohoto vyznání[2]."

            Uvedené vyznání je tedy jakoby zrnkem, z něhož vyrůstá a rozkošaťuje se strom christologie. Navíc je patrné, že christologie není ničím jiným, než rozvinutím odpovědi víry na otázku, kterou Ježíš neustále klade svým učedníkům: “Za koho mě pokládáte vy?" (srov. Mt 16,15).

            Jméno >>Ježíš z Nazareta<< označuje konkrétní historickou postavu velmi těsně spjatou s příslušným životním příběhem. Galilejského Mistra tímto způsobem může nazvat kdokoli, ať už je věřící nebo nevěřící. Výraz >>Kristus<< pak představuje vyjádření významu, který křesťanská víra odhaluje v Ježíši z Nazareta a jeho životním příběhu, takže ten, kdo není věřící, nemůže nikdy z vnitřního přesvědčení vyznat: “Ježíš je Kristus", nebo: “Ježíš je Pán" (srov. 1 Kor 12,3). Slovo >>Kristus<< - >>Pomazaný<< je velkým christologickým titulem, od něhož také teologické pojednání o tajemství Muže z Nazareta dostává své jméno. Nicméně, jak dokládá Nový zákon, velkých christologických titulů, které mají analogickou funkci jako výraz >>Kristus<<, je celá řada.

                        “Christologie je v zásadě výpovědí  víry o Ježíši z Nazareta vyznávaném jako Pán a Kristus, jako spása a naděje člověka a světa ...[3]."

            Každý z velkých christologických titulů (Kristus, Pán, Syn Boží, Slovo atd) tedy umožňuje stručné vyznání víry. Je evidentní, že zásadní jednota křesťanské víry v Ježíše Krista bude dána jednak tím, že příslušné tituly budou věřící přisuzovat

pouze a výhradně Muži z Nazareta, jednak tím, že tyto tituly, pocházející povětšinou ze Starého zákona, díky vazbě na osobu a životní příběh Muže z Nazareta nabudou nový zcela jedinečný a specifický obsah[4]. Na druhé straně každý z výše uvedených titulů jakoby nahlíží jedno jediné a v posledním důsledku nevýslovné tajemství Ježíše z Nazareta z určitého specifického úhlu. Pluralita titulů, s nimiž se v Novém zákoně setkáváme, naznačuje, že v tomto souboru posvátných knih bude zřejmě existovat také určitá pluralita přístupů k Ježíšovu tajemství, tedy určitá pluralita christologií[5].

            Můžeme tedy shrnout: Za prvé, východiskem christologie musí být historická postava a životní příběh Ježíše z Nazareta, kterému pak víra přikládá specifický význam. Znalost příběhu Muže z Nazareta je však zároveň základem pro porozumění obsahu velkých christologických titulů, jimiž křesťan vyznává svoji víru v Muže z Nazareta. Existence evangelií jasně dokládá, že prvotní církev si byla toho všeho zcela jasně vědoma[6]. Za druhé, velmi důležitou součástí studia novozákonní christologie bude zkoumání problematiky tak zvaných christologických titulů. Za třetí, kdo nevyznává víru v Ježíše, pravého Mesiáše, Krista, Pomazaného, Pána, Božího Syna, Spasitele, v němž se naplňují přísliby dané starozákonnímu Božímu lidu, může sice hovořit o Ježíši z Nazareta z hlediska historie, sociologie, religionistiky, psychologie atd, ale nemůže >>dělat<< pravou christologii jako součást vědy víry, tedy teologie.

            Zejména poslední pravidlo je nesmírně důležité, protože na pultech knihkupectví se objevuje celá řada publikací o Ježíši Kristu. Ne každá z nich však přistupuje k předmětu, o němž pojednává z hlediska víry, ne každá je tedy christologií.

 

 

                        C. V. Pospíšil OFM