Mlčoch, Lubomír OFS

Dovolte mi, abych se - ač neprofesionál v tomto oboru- zamyslel nad mocí slova. 

Dožili jsme se přelomu letopočtu, jehož datování je spojováno s osobností muže, který se narodil před 2000 lety v Palestině. Neabsolvoval žádnou z tehdejších starozákonních "škol", ale zdá se jisté, že byl gramotný neboť již ve dvanácti letech byl s to vést učené disputace v jeruzalémském chrámu s teology své doby. Není známo, že by kdykoli cokoli napsal, snad s výjimkou "psaní prstem do písku" v kauze ženy přistižené při cizoložství, jíž hrozil trest smrti ukamenováním: ale v tomto jediném "písemném projevu" nešlo o slova napsaná v písku, ale o symboliku, jež měla přítomným ukázat moc milosrdenství. Přednáškové působení Mistra z Nazaretu trvalo pouhé tři roky. Počet posluchačů nebyl omezen žádným přijímacím řízením ani prostorovými problémy neboť přednášky na jedno jediné téma "jak prožít důstojně a smysluplně život" se konaly pod širým nebem: stačilo srdce otevřené moci mluveného slova. A slovo toho muže se zdálo být výjimečně mocné. Mocní tehdejšího světa dali Mistra popravit - tak se obávali jeho slova. Dodatečně pořízené záznamy z jeho přednášek původně pronesených v relativně nevýznamném jazyku – aramejštině - byly z jazyka vzdělanců té doby – řečtiny - postupně přeloženy za oněch 2000 let přibližně do 2300 jazyků (podle údajů Mezinárodní biblické společnosti).

      Mistr si vybral okruh  dvanácti nejbližších posluchačů, s nimiž vedl malé magisterské semináře, doplňující přednášky i pro několik tisíc posluchačů. Také osudy těchto vyvolených posluchačů jsou nejvyšším svědectvím o moci slova jejich Mistra. Jeden z nich Mistra udal a poté spáchal sebevraždu. Jedenáct z nich - včetně náhradníka vyvoleného za nebohého sebevraha - bylo podle tu více tu méně doložené tradice rovněž popraveno: dali přednost smrti před zradou svého Mistra. Jen jednomu z Dvanácti, Mistrem nejvíce milovanému posluchači, který také jako jediný riskoval svůj život přítomností při popravě Mistra, bylo dopřáno zemřít přirozenou smrtí. A ten započal svou verzi radostné zvěsti svého Mistra tímto Prologem: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…V něm byl život … světlo lidí."  Při profesorském jmenovacím řízení dnešních univerzitních mistrů se považuje za solidní "citační ohlas" v počtu kolem stovky citací jejich prací v zahraničních vědeckých médiích. Citační ohlas Mistra Nazaretského za ona dvě tisíciletí vzrostl nad všechny meze, je sotva měřitelný.     

       Moc mluveného slova a předávané ústní tradice byla již vynálezem písma  mocně rozmnožena. Leč ruční opisování knih bylo přece jen velice pracné: bylo třeba vybírat to, co je hodné oné námahy. Mnišské řády od Augustina žijícího ve 4.století konaly tuto nesmírnou práci, a díky jejich selekci a námaze byla zachována moudrost starověku. Řád sv.Benedikta, který nedávno oslavil 1500 let existence a u nás v Čechách 1000 let působení měl a dosud má za svou ústřední etickou maximu "Modli se a pracuj", a ona práce zahrnovala především studium a písemnou tvorbu, a to v té míře, že zakladatel řádu je považován za "patrona Evropy", její kultury a civilizace. Jeden z pozdějších řádů, jehož vznik přináleží již do moderních dějin, věnoval od počátku studiu a knihám mimořádnou pozornost. K nám do Čech přišel před 450 lety a při hodnocení jeho působení byla až donedávna zdůrazňována spíše "negativní selekce", cenzura a pálení knih. Kupodivu stranou hodnocení zůstávala skutečnost, že tento řád jako své dědictví zanechal také Klementinum, univerzitní knihovnu…  

Od vynálezu knihtisku - tedy zhruba století po založení Univerzity Karlovy - se totiž mocně rozšířily možnosti šíření psaného slova. Procesy oddělování zrna od plev se již nemohly řídit prostou pracností ručního opisování. Cenzurní praxe a udělování "imprimatur" se postupně ukázala jako udržitelná jen v oblasti čistě náboženské dogmatiky v rámci církve, chápání lidských práv a svobod se v moderních dějinách postupně prosazovalo způsobem, který s cenzurou nešlo sloučit.

       Politická cenzura se ovšem nevyhnula ani tomuto právě končícímu století, zvláště v totalitních společnostech. Ještě moje generace prožila větší část profesní kariéry v časech, kdy zvláště v oblasti společenských věd režim ideologicky vymezoval prostor "co je dovoleno a co je zakázáno". Svěrací kazajka cenzury ovšem měla i své přednosti. Vedle oficiálně povolené literatury vznikaly práce polooficiální a neoficiální. Jejich šíření se dělo sice prostředky často primitivními, k nimž patřil také návrat k ručnímu opisování,  avšak selekce informací, oddělování hodnot od balastu, bylo relativně jednoduché. Společenská změna před deseti lety přinesla akademické svobody i svobodu tisku široce chápanou. Takový stav klade ovšem mimořádné nároky na odpovědnost jednotlivce. Mistr z Nazaretu také jednou přednášel "o závažnosti slov", a varoval, že z každého planého slova, které vyslovíme, budeme muset skládat účty v den soudu…      

     Žijeme v epoše informační exploze, informační revoluce. Technická snadnost reprodukování a šíření psaného, mluveného a nyní již i "elektronického" slova mění tvářnost světa a činí naši orientaci stále obtížnější. Ve vědeckém světě platí zásada "Publish or perish" - "Publikuj, anebo zhyň". Dostat se do renomovaných odborných časopisů se sledovaným citačním ohlasem je obtížné a udržet se tam jen několik málo let ještě obtížnější. A což teprve žurnalista, který pracuje v masmédiích s denní periodicitou, ten je teprve pod tlakem, aby chrlil slova, slova, slova…Zcela zvláštní problémy, jejichž velikost teprve začínáme tušit, pak přináší Internet, elektronické šíření informací a chápání lidských práv a svobod v této mediální sféře. Při své loňské návštěvě na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu jsem měl možnost na toto téma vyslechnout volnou přednášku pro představitele akademického, finančního a politického světa. Přednášejícím byl jeden z expertů - poradce prezidenta Clintona, a i neprofesionálovi muselo být jasné, že přes kulturní rozdíly mezi USA a Evropou ve věcech veřejné regulace masmédií,  jde o velmi vážné civilizační problémy, a že jakési regulaci se přece jen nebude možno vyhnout ani zde…

   Starodávný promoční slib zahrnuje moudrost našich univerzitních předchůdců a poskytuje kupodivu vodítko, etické maximy pro naše profesionální počínání i v časech informační exploze. Je o pravdě, která září a je zdrojem blaha lidského rodu, a jíž jsou na překážku odvěká pokušení člověka: marná sláva, nečistá touha po bohatství, a pokušení moci. Slovo, které podlehne pokušení moci, však ztrácí moc: je prohlédnuto dříve nebo později jako nepravdivé. Žurnalista a "člověk od pera" vůbec má jednu šanci mezi těmito třemi úskalími pokušení peněz, moci a marné slávy: "prodat svou neprodejnost".  

Potom slovo bude mít moc toho, co zůstane v duších  čtenářů a posluchačů poté, když zapomenou, kdo je napsal nebo vyslovil.

Z promočního projevu děkana Fakulty sociálních věd University Karlovy Lubomíra Mlčocha OFS k absolventům magisterského studia žurnalistiky a masové komunikace