Tioka, Jindřich

1.      Panna Maria Lurdská

V Lurdech oddělili plotem a branami posvátný prostor s chrámy a jeskyní od městských uliček plných jižního a mezinárodního temperamentu, které v barvité přemíře oslavují a zpeněžují právě to, k čemu se mohou jen  vzdáleně vztahovat. Můžeme být i znechuceni nízkou úrovní toho draze laciného hýření. Avšak je možné si povšimnout, že v žádném obchodě, v žádné výkladní skříni není nic z toho, co pokořuje poctivé oko snad v kterémkoli jiném městě. Stačil jemný pokyn Matky Boží, který nad své město přenesla vyvolená dívka, považující se za nejnehodnější.  A tím spíše se také vytvořilo nenapodobitelné a celý svět přitahující fluidum u tříposchoďového chrámu a u co  nejprostěji vyzdobené jeskyně. Sem nesmí vběhnout oblíbený pes, cigareta se nesmí zapálit. Řeka Cava, dar Pyrenejí, šumí stejně, jako když se jí dívčina Bernadetta brodila těsně před zázrakem.

I auto může projet jen výjimečně. Zato invalidní vozíky přijíždějí odevšad a tvoří nepřetržité průvody. Některé hnány vlastním motorem, většinou tlačené nebo tažené, tříkolové. Nemocní všech národností jako pasažéři. Škola bolesti: sedící na vozíčku trpí, je doprovázející slouží, přihlížející se snaží pochopit smysl utrpení.

Milada však přišla. Skoro se styděla mezi nemohoucími, že ona  se může postavit na nohy. Opírala se ztěžka o dvě berle, namáhavě se vlekla, tělo se kymácelo, ale šla. V srdci měla stejnou naději jako všichni kolem. Houževnatá prošla všechny chrámové prostory, byla na mši, modlila se.

Vyvolená, svatá pasačko, co kdyby  ses přimluvila u své a naší Paní?!

Vykoupala se, pila vodu. Přes poledne odpočívala na lavičce u břehu. Náhle se jí zdálo, že to musí zkusit bez holí. Vstala a udělala několik kroků. Berle předala spolupoutnici, která ji váhavě a překvapeně sledovala. Je to možné? Ono to jde! Dívka sice stále namáhavě posunuje neposlušné nohy, ale už bez podpor. Na nábřeží, k jeskyni, přes most k novému chrámu. Ani se neohlíží. Společnice jde za ní, oči má plné slz. Jistě, nelze jinak: kde by řeč sotva co vyjádřila, lidská slza – jako zhmotněné slovo – vytryskne a jasně svědčí. Vždyť i Spasitel plakal.

Mnoho slz je na světě vyplakáno. Z bolesti, z radosti. Moudrý muž, profesor Dominik Pecka vypráví, jak se před ním rozplakalo děvče, jemuž rodiče zakázali darovat krev nemocnému učiteli. Píše, že při tom viděl to nejvzácnější v našem slzavém údolí.

Milada však nepláče. Oči má suché, horoucí. Navštěvuje znovu kostely, dlouze se modlí. A opět se přesvědčuje, že jí to jde bez opor. Až do hotelu, kde je ubytována, dojde.

Nastane noc. hluboká, jižní. Nepřináší uvolnění a uklidnění.

Brzy z rána Milada utekla i své společnici. Sama došla  dlouhou alejí k hlavnímu chrámu a začala vystupovat po okrouhlých schodech. Aby stihla mši, jako kdokoliv zdravý. Pane můj, jde to ale ztěžka. Záda bolí, hlava se točí, nohy znovu nechtějí poslouchat. Jsou bez vlády, tělo slábne, chce upadnout. Bože, svatá Panno, proč jen… přece to musí jít… Dostává křeče a zavrávorá, tápe po zábradlí…

A tu cítí, jak se jí chápe silná ruka. Sevře ji kolem ramen a pomáhá na další schod. Namáhavě se otáčí: vidí širokou tvář v úsměvu. V úsměvu bolestném, soucitném. Myslela, že je sama, ale  ten člověk ji musel sledovat delší dobu a zřejmě ji dříve nechtěl zahanbit. Zasáhl právě včas, a nezbývá než se opřít o tu zdravou sílu. Ruka je velmi tmavá, ve tváři svítí bělmo a zuby. Dvojice vystupuje zvolna výš, do chrámu. Překážky zmizely. Zda někdo z nich plakal? Nevím. Stál jsem sice opodál, ale ještě nebylo valně vidět. Bylo mlhavé ráno.

Ano, neuzdravila se, ale poznala sílu Boží lásky a lidské pomoci.

Jindřich Tioka