Vzpomínky na minulost
Němcová, Jindřiška OSF
3.Vzbuď dokonalou lítost a plaz!
Moje spolusestra a já jsme v roce 1972 slavily padesát let svého života. Tenkrát se podobná jubilea ještě tolik neoslavovala. Znamenalo to spíše jen přijímání gratulací od příbuzných. V komunitě větší obdarování než o svátku, ale jen potřebnými věcmi. Na poděkování za dar života, povolání a za další Boží přátelství mše svatá, k tomu modlitby a oběti spolusester. Byla nám věnována větší pozornost, na kterou jsme nebyly zvyklé a o niž jsme celkem ani tak nestály.
Ovšem sestra představená nám navrhla, že bychom – podle svého přání – mohly strávit čtrnáct dnů dovolené v místě, které bychom si samy zvolily. A to bylo něco na přemýšlení a rozhodování. Chodily jsme spolu na vycházky a plánovaly, co by bylo pro nás nejlepší. Spolusestra měla řidičák a k dispozici invalidní vozík, malou tříkolku pro dvě osoby, a také dovedla výborně veslovat. Obě jsme znaly jedno krásné místo na vranovské přehradě na Dyji. Příbuzní tam měli chalupu a stačilo jen napsat, zda by pro nás dvě byla koncem května a začátkem června volná. Dohodly jsme se , že tam pojedeme. Sestra představené proti tomu nic nenamítala, prosba o zapůjčení chaty byla kladně vyřízena, a tak jsme se připravovaly.
Moc jsme se těšily také ještě z jiného důvodu. Prožily jsme již v minulosti několik dnů na této chatě. Byly jsme tam tenkrát čtyři, ale jen na kratší dobu. Každý večer jsme sestupovaly dolů k přístavnímu můstku, pod kterým byla hloubka 25 metrů, a tam jsme zpívaly. Hned první večer se k nám přidal ptáček – konipásek, který odněkud přiletěl, usadil se na špičce laminátové lodičky, pohupoval se, po celou dobu naslouchal a chvílemi také zapípal. Bylo to tak milé. Když jsme skončily, odletěl i on. A jaké bylo naše překvapení, když druhý den večer, jakmile jsme začaly zpívat, znovu přiletěl a byl s námi. A tak se to opakovalo po celou dobu, kterou jsme tam prožily. Byly to krásné, mile františkánsky prožívané večery se sestrou vodou a s bratrem ptáčkem. Jak často jsme na to vzpomínaly!
Ale byla tu ještě jedna skutečnost, která nás sbližovala. Měly jsme obě rády přírodu a pokud to bylo jen trochu možné, využívaly jsme svůj volný čas k vycházkám a toulkám po krásném okolí Slatiňan. Nejraději jsme chodily ke slavickým rybníkům, na kterém každý rok vykvetly lekníny. To byla pastva pro oči a pro duši! Rybníky s lekníny byly dost daleko. Vedla k nim cesta hlubokým, téměř temným lesem. Šly jsme skoro po špičkách, abychom nenarušovaly posvátnost lesního prostředí. U rybníka jsme se zastavily, přehlédly jeho hladinu s mnoha záhony leknínů. Usadily jsme se na břehu v místě s nejlepším výhledem na lekníny. Zůstaly jsme každá sama se svými myšlenkami, které vyústily do tiché vnitřní modlitby a díků za krásu, kterou jsme měly před očima i v duši. Za krásu nejen přírody, ale i za krásu života prožívaného v přátelství s Bohem a se vším, co nám ze své lásky daroval a co si tak zamiloval svatý František a po něm všichni, kteří ho následovali a také nyní ho následují. A co my dvě právě v obdivu a v radosti prožíváme a co nám bude ulehčovat náš každodenní život, až se vrátíme ke svým povinnostem. I tyto zážitky v přírodě se staly mocnou pohnutkou, abychom si pro svou dovolenou zvolily chatu na přehradě na Dyji. Koncem května a začátkem června tam bylo hodně čisté a svěží krásy, méně lidí, ale zato tolik příležitostí k intenzivnímu prožívání našeho milého františkánství.
A tak, vybaveny vzpomínkami na již společně prožité chvíle, nejnutnějšími potřebami i přiměřeným obnosem peněz, jsme nasedly do broučka a provázeny požehnáním sestry představené, přáním šťastné cesty, ochrany andělů i prosbou o sdělení, jak jsme dojely, vydaly jsme se na cestu. Trasu Chrudim-Znojmo jsme zrovna moc neznaly, jely jsme podle mapy a poněvadž bylo pořád na co se dívat, trvalo to víc než čtyři hodiny, než jsme se dojely na místo zvané Helenin Dvůr, na opuštěnou samotu. Pod tímto dvorem ve svahu byla chata. Dojely jsme až do poloviny svahu, tam jsme broučka zajistily a vydaly jsme se k chatě. Po rychlém ubytování a ještě rychlejším občerstvení jsme sestoupily k přístavišti a přivítaly se s jezerem a s lesy, které je obklopují na okolních svazích. Byly jsme šťastné. Počasí nám dost přálo, bylo sice střídavé, ale přesto jsme mohly podnikat výlety k přehradní hrázi pod Vranovem a do různých krásných míst u jezera. Náš komunitní řád modlitby jsme se snažily zachovávat, zvláště ranní povinnosti, v neděli jsme šly do kostela ve vesnici Štítary. Která je vzdálena více než tři kilometry. Tam jsme chodily i nakupovat. Během dne jsme podnikaly výzkumné vycházky okolo naší chaty. úzkou pěšinkou ve svahu jsme přicházely k prameni, odkud jsme braly vodu.
Moje spolusestra mi sdělovala instrukce, jak vyjít bez úrazu v okolí chaty. Pak šla prozkoumat okolní terén, který byl příkrý, skalnatý a plný kamení. Za chvíli se vrátila poněkud rozpačitá, s menším poraněním na tváři a na rukou. Ptám se jí: Kde máš klobouk proti slunci? – Pluje po jezeře a teď musím vzít loďku a snad ho dohoním. Myslela jsem si: Aha! Ostře sledované instrukce. Ale byla jsem ráda, že výzkum mé spolusestry skončil poměrně šťastně.
Pak mi sestřička sdělila, že po hřebeni vede stezka k vysokému skalnatému útesu, na kterém stojí chata. Pod ní prý vede pěšinka k Orlímu hnízdu. A tak jsme se jednoho dne rozhodly, že si to ověříme. A skutečně, po hřebeni jsme došly k chatě, která se nám zdála jako zakletý zámek. Nikdo tam nebyl. Celé její okolí svědčilo o zvláštním, nezvyklém vkusu majitelů. Od této chaty vedla pěšinka podél jezera směrem k naší chatě, která mohla být odtud vzdálena asi jeden kilometr- Spolusestra rozhodla, že půjdeme po této stezce, že nás určitě dovede až k našemu přístavišti. A tak jsme se po ní vydaly. Pěšinka byla zpočátku dost schůdná, až v jednom místě vstoupila do skály a my po jakýchsi jednoduchých stupních jsme po ní vystupovaly stále výš a výš nad hladinu jezera. Došly jsme k tajemným železným dveřím ve skále a zde jsme si uvědomily, že toto je místo, které se nazývá Orlí hnízdo. Pohled dolů už nebyl zrovna příjemný. Po několika dalších krocích pěšinka směřovala příkře dolů a zmizela v temné vodě. Otočila jsem se na spolusestru se sdělením, že dál to už nejde, jedině vodou. Opatrně jsme se rozhlížely a hledaly, kam zamířit. Z naší pravé strany se rozevírala hlubina kaňonu řeky Dyje, zleva příkrý svah, při pohledu nazpět jsme viděly jen malé výstupky ve skále, po kterých jsme sem došly, ale jít po nich zpátky jsme neměly odvahu. Zezadu všechno vypadalo jinak než z pohledu zepředu. Stály jsme mlčky, bezradně. Po chvíli spolusestra říká: Musíme jedině tady do svahu. Odhodlaly jsme se k tomu. Doslova jsme lezly po čtyřech, spíše se plazily. Po zdolání docela malé vzdálenosti jsem se chtěla zachytit kamení, které tam bylo nahromaděno, ale to sjelo i se mnou dolů. Prudce jsem se vychýlila z jeho proudu a zachytila se dlaněmi kluzké země. A tak jsem zůstala ležet s přáním, abych se uměla plazit jako had. Spolusestra byla kousek ode mne, v téže pozici. Opatrně jsem se zkusila podívat přes rameno dolů a viděla jsem jen tmavou hladinu vody. Uvědomila jsem si, že by stačil jeden nerozvážný, chybný pohyb a ve svých teplákách a pionýrkách bych šla hned ke dnu. Obrátila jsem se k sestřičce a říkám jí: Pokusím se plazit jako had, ale nejdříve si vzbudím dokonalou lítost. Vtom jsme uslyšely parník. V místě, kde jsme vězely, byl totiž úzký průsek, Naděje, že by nás mohl někdo uvidět a přijít nám na pomoc, zmizela. Parník přeplul. Po chvíli s vypětím všech sil a odvahy jsem se začala po kluzkém svahu plazit a spolusestra také. Doplazily jsme se k travnatému místu pod hřebenem. Když se nám podařilo posadit se, rozechvěly se nám ruce i kolena. Podívaly jsme se na sebe a daly se do šťastného pláče prosyceného oním Deo gratias, že jsme přežily svou padesátku. A pak jsme se po hřebeni pomalu a docela mlčky vracely k naší chatě. Když jsme došly, spolusestra prohlásila: Teď vezmeme lodičku a pojedeme se podívat, kde jsme to vlastně byly! Odvětila jsem stroze: Ale já ne! Avšak nedošlo k tomu, za malou chvíli nás navštívil můj rodný bratr ze Znojma. Na jeho otázku, jak se nám daří, jsme mu tuto příhodu vyprávěly. Byl tím ohromen a sdělil nám, že v místě, nad kterým jsme byly, je hloubka 54 metry a že právě tam trénují mladí muži, kteří podnikají plavby po oceánech a kterým patří ona tajuplná chata. A nám se najednou tato naše příhoda nezdála tak nerozvážná, ale spíše nás poněkud potěšila ta skutečnost, že jsme ji dokázaly prožít ve svých padesáti letech.
Ke cti a slávě Boží a k chvále svatého Františka.