Houška, Petr Alk. OFM

(K 15. únoru)

Pan PhDr. Antoni Zakrzewski bydlí na okraji Říma (Roma Nord), avšak máme-li se setkat, ušetří mi složité cestování městem a přijede za mnou buď do františkánské koleje na Via Merulana poblíž Lateránu, nebo na Kongregaci pro svatořečení v sousedství Vatikánu. Pan Zakrzewski  totiž zpracovává dokumentaci pro blahořečení našich čtrnácti pražských františkánů, umučených r. 1611. O tuto externí spolupráci s kongregací byl požádán  pracovníkem (relatorem) jezuitou Jeronýmem Fokcińskim, který je odpovědný za naši kauzu. Zpracovaný materiál má prokázat skutečnost mučednictví objasněním historické situace, zachovanými svědectvími a citací pramenů. Dnešní požadavky na vědecko-kritickou úroveň této práce jsou mnohem náročnější než před padesáti léty, kdy probíhal arcidiecézní proces v Praze.  Pan Zakrzewski je naštěstí v archivech jako doma a odborné práci s prameny dobře rozumí. Výsledný dokument (Positio super martyrio ) má kromě toho prokázat, že kandidáti na blahořečení se těší od nepaměti pověsti svatosti (fama sanctitatis) a že trvá kontinuita jejich soukromé úcty. K tomu se druží i přehled o tom, jak tato úcta se promítala do výtvarnictví (ikonografie).

Důkladnost a náročnost práce vyžaduje stále i mou spolupráci. Vracím se vždy z Říma s řadou úkolů, ne vždy snadných. Nořím se pak do našeho františkánského provinčního archivu, pátrám v Univerzitní knihovně nebo v Národním muzeu či ve Strahovské knihovně a pořizuji kopie dokumentů ve zvětšeném formátu. Příslušná literatura musí být dokumentována podle určitých kritérií. To, co vytěžím z této činnosti, je pak třeba poslat do Říma. Normální poštou by to trvalo dlouho a ještě by se to mohlo ztratit. Proto jsem vděčný panu apoštolskému nunciovi Giovannimu Coppovi,  že zásilku vždy ochotně převezme do diplomatické pošty. Touto cestou jsou materiály doručeny třetí den. Před minulými Vánocemi jsou toho posílal trochu více: kopie starých dokumentů a ještě objemnou knihu Josefa Janáčka:   Rudolf II. a jeho doba,  kterou si pan Zakrzewski vyžádal. Pan nuncius mi řekl do telefonu, že zásilka nemá být těžší než 2 kg. A tak jsem měl obavu, že možná budu muset něco nechat zatím stranou. Poprosil jsem sestřičku na vrátnici nunciatury, aby zásilku zvážila. Zatím jsem v duchu prosil naše mučedníky o přímluvu, aby to prošlo. Sestřička se vrátila a hlásila, že zásilka váží 2,40 kg, ale že pan nuncius to přijal. A tak díky jeho laskavosti to dopadlo dobře.

Pan Zakrzewski je Polák  usazený v Římě a pokud se nemýlím, na svých cestách poznal Francii i Anglii. Říkal, že dosud naše dějiny málo zná a že jej zajímají. Ubezpečoval mě, že svou práci dělá s láskou.

Mučednictví našich bratří, o němž je přesvědčena řada věřících, zdá se evidentně prokazatelné, a proto doufáme, že příslušná teologická komise, až bude ukončeno zpracování materiálu, to potvrdí. Smrt definuje církev jako mučednickou tehdy, když je podstoupena pro víru (ex odio fidei) nebo pro hájení mravního zákona (ex odio legis divinae) a je přijata trpělivě a statečně. Tato kritéria jsou v našem případě bezpochyby splněna.

Je-li prokázáno teologickými důvody mučednictví, není zapotřebí, aby na přímluvu kandidátů blahořečení se stal zázrak. Nicméně v našem případě máme řadu svědectví alespoň o soukromém vzývání bratří a v některých záležitostech došlo k pozoruhodnému vyslyšení.

Někdejší obavy některých lidí z nedobrého ekumenického dopadu blahořečení už dříve rozptýlil vstřícný článek synodního kurátora církve Českobratrské evangelické Dr. Zdeňka Susy v Kostnických jiskrách (březen 1996) a nejnověji omluva slezského luterského biskupa Vladislava Volného za všechna historická provinění, zejména proti řeholním řádům (ekumenická bohoslužba na Bílé hoře v Praze 7. 11. 1999).

V době, kdy katolická církev hledí novýma očima na Jana Husa, oceňuje vše, co bylo na něm pozitivní a omlouvá se za jeho tragický konec, nechceme ani my s trpkostí vzpomínat na křivdy minulosti, ale v atmosféře vzájemného odpuštění a smíření chceme jen ocenit hrdinství statečných Kristových vyznavačů a jím se inspirovat.

Petr Alkantara Houška OFM