Matějka, Pacifik OFMCap.

(Portrét jednoho misionáře)

Koncem listopadu 1999 se po delší dovolené v otčině vrátil opět do své druhé vlasti náš australský misionář kapucín br. Aurel (v Austrálii musel změnit jméno na Andrew) Jaroslav Hrdina, původem z lázeňského městečka Slatinice poblíž Olomouce, který ačkoli 26. března 1999 oslavil již 80 let života, stále se těší velké životní svěžesti a je dosud aktivní. Před odjezdem jsem jej požádal o několik vzpomínek na všechna ta léta uplynulá od roku 1950, kdy jako jediný kněz naší provincie unikl zásahu policie a zavčas ilegálně opustil ČSSR.

            Jeho kapucínský život začíná vlastně již roku 1929, kdy jako desetiletý chlapec přišel do internátní serafínské školy v Olomouci, aby zde u kapucínů studoval na gymnáziu. Dne 1. srpna 1934 pak v Praze na Hradčanech nastoupil do noviciátu. Zde také složil 2. 8. 1935 své první sliby. Filozofii studoval v holandském Breust-Eijsdenu, kde se naučil obstojně francouzsky, což se mu později velmi hodilo. Proslavil zde svou rodnou Hanou, když na mnohých velkých rekreacích bratří studentů hrával oblíbenou typickou figurku hanáckého policajta. Teologická studia konal již v Olomouci, kde také 31. března 1940 skládal své doživotní sliby. O rok později, 30. listopadu 1941 byl v Olomouci vysvěcen na kněze. Bylo tehdy zvykem, že ještě jeden rok po svěcení novokněží zůstávali v Olomouci a nemohli zpovídat ani kázat. Teprve potom odcházeli do duchovní služby v klášterech. Po tomto roce byl tedy br. Aurel poslán do Prahy na Hradčany a zůstal tam až do konce II. světové války. Vzpomíná si, jak se »v dubnu 1944 museli na příkaz Němců vystěhovat z kláštera do Lorety, když klášter zabralo SS. Bratři tehdy bydleli v místech, kde nyní je Loretánský poklad. V době svého působení na Hradčanech měl na starosti duchovní správu nemocnice u sester alžbětinek v Praze na Slupi. Po válce byl přeložen ke sv. Josefu na náměstí Republiky. Tam zůstal několik roků a Prozřetelnost Boží prostřednictvím otce Sarkandera jej pověřila starostí o stálý výstav Nejsvětější svátosti oltářní. Kostel byl otevřen stále – ve dne i v noci. Na první pátky bývala půlnoční mše svatá. Kostel byl plný«.

            Nějaký čas předtím, než komunisté zavřeli kláštery (ty naše přišly na řadu 26. dubna 1950 po poledni), byl br. Aurel přeložen do Sušice za bratrem laikem Felixem Přibylem místo nemocného P. Aleše Cihláře, který byl dlouhodobě hospitalizován v sušické nemocnici. Když byly naše kláštery zabrány, na Sušici se jaksi zapomnělo, a tak měl br. Aurel dost času k tomu, aby se skryl do bezpečí. Odjel ke známým do Prahy a zde se po určitou dobu skrýval. Dále už ponechme mluvit jej samého:

»Hned na začátku musím na sebe prozradit, že jsem nikdy neměl touhu nebo přání působit pastoračně mimo svoji rodnou vlast. Dále se musím přiznat, že kdykoliv jsem se zadíval na letadlo letící nade mnou, vždy pod vlivem strachu jsem si říkal, že do letadla nikdy nesednu, i kdyby mně to zaplatili.

Přišla doba komunistické totality, kterou všichni dobře znáte. Zde se chci sklonit se vší pokorou, úctou, obdivem a vděčností před vámi, moji spolubratři, kteří jste tak statečně vydávali svědectví našemu Pánu Ježíši Kristu. Svatý František, sv. Klára a sv. Vavřinec z vás jistě měli a mají v nebi velkou radost. Ačkoli moje příjmení zní Hrdina, já jsem nikdy nebyl hrdinou a cítím se před vámi opravdu velmi slabým a malým. Jednoho dne jsem se řízením Boží prozřetelnosti ocitl uprostřed Prahy. Byl jsem odříznut od svých spolubratří, kteří už byli pozavíráni, byl jsem odříznut od své rodiny, nevěděl jsem, jaká bude moje bezprostřední ani vzdálená budoucnost, neměl jsem toho moc v kapse a konečně neměl jsem ani střechu nad hlavou. Pod vlivem těchto okolností jsem začal jakoby znovu objevovat modlitbu, našeho Pána Ježíše Krista a jeho Matku – Matku Božího lidu. Začal jsem denně k večeru chodit do kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí a tam jsem strávil hodně času před svatostánkem a před sochou Panny Marie Lurdské.

Brzy na to přišlo pro mne milé překvapení. Jedni dobří lidé ze Žižkova poslali po své dceři, kterou jsem znal od sv. Josefa na náměstí Republiky, následující vzkaz: “Otče, dveře našeho domu jsou pro vás otevřeny. Chcete-li, můžete se k nám nastěhovat, my žádný strach nemáme.” Já jsem nabídku s vděčností přijal a každý večer jsem slavil v této rodině a s nimi eucharistii. Tam jsem zůstal až do mého přechodu přes hranice. Po několika měsících jsem dospěl k poznání, že totalita v mé rodné vlasti tak brzy neskončí a že tedy moje poslání bude za hranicemi. Do rukou Matky Boží Lurdské jsem svěřil následující prosby:

1.      aby mi pomohla bezpečně se dostat za hranice,

2.      aby mi pomohla udělat si pouť do Lurd a tam jí za všechno poděkovat a zároveň prosit za svou rodnou vlast, spolubratry, milé a drahé,

3.      aby mě zavedla do Austrálie, je-li tam náš kapucínský řád,

4.      aby to zařídila, abych dostal požehnání od Sv. otce na své pastorační působení.

            Musím říct, že všechny tyto prosby Matka Boží vyslyšela.

Hranici jsem překročil v Chebu v rychlíku Praha - Paříž. Byl jsem oblečen jako misionář, který mluví francouzsky a který se vrací z Afriky přes Prahu do Paříže. Misionářský oblek a misionářský kříž jsem dostal od Školských sester. Přestrojil jsem se v kostele sv. Kříže na Příkopech za pomoci své sestry. Tam jsem ji naposled objal a jejím prostřednictvím se též rozloučil se svou rodinou a spolubratry. V předvečer svého odjezdu jsem ještě naposled navštívil kostel sv. Ignáce a Pannu Marii Lurdskou. Potom jsem měl poslední mši sv. Při mši sv. jsem se rozloučil s tou rodinou, poděkoval jí a poprosil ji o modlitbu. Musím říci, že od prvního procitnutí ráno jsem měl pocit, že to všechno dobře dopadne.

Cestou do Chebu jsem si připomněl všechny instrukce, které jsem dostal: abych vypadal klidně, sebevědomě, abych neprojevoval žádný strach, nervozitu, a stále se usmíval, abych stále mluvil francouzsky a nedával najevo, že mluvím česky a konečně že si musím zapamatovat všechny podrobnosti, jak jsou napsány v pasu. V Chebu to nebylo příjemné. Mnoho se mne tam dotazovali, prohlíželi zavazadla a několikrát jsem musel vyplňovat formuláře. Cítil jsem, že někdo je vedle mne, a tak jsem se nebál.

V Paříži mě přivítal provinciál Père Denis, můj bývalý direktor filozofického studia. Byl nemálo zarmoucen, že jsem nechtěl zůstat v jeho provincii, ve Francii, neboť jsem byl rozhodnut, že pojedu do Austrálie, jsou-li tam kapucíni. Za několik týdnů se v Paříži v našem klášteře, kde jsem prozatím bydlel, zastavil sám představený kapucínů v Austrálii. Jmenoval se Anastáz a byl členem americké kapucínské provincie New Jersey. Sotva jsme se seznámili, ihned mne pozval do Austrálie. Povolení a obedience z Říma jsem obdržel 8. prosince na slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie.

Chci se zmínit o dvou návštěvách, které jsem s radostí přijal před odjezdem z Paříže do Lurd. Byl jsem pozván skupinou poslanců do francouzského parlamentu na večeři a potom na besedu o poměrech v ČSSR. Na všechny jejich otázky jsem se snažil co nejlépe odpovědět. Na bohatou a chutnou večeři a na kávu, která se podávala po večeři, jsem nemohl dlouho zapomenout. Druhá návštěva mě vedla k papežskému nunciovi. Byl to Giuseppe Roncalli, budoucí papež Jan XXIII. Na jeho dobrotu, zájem a lásku nikdy nezapomenu. Slíbil, že mi obstará a pošle požehnání na mou cestu a pro práci v Austrálii. Požehnání skutečně přišlo, a to formou telegramu v Neapoli navečer, když jsem byl již na lodi, která odplouvala do Austrálie.

Paříž jsem opustil začátkem února 1951. Jel jsem vlakem na celý týden do Lurd. Tam jsem měl příležitost Matce Boží poděkovat, prosit ji za svoji rodnou vlast, za své spolubratry, za své milé a drahé. Z Lurd jsem odjel vlakem do Janova, kde jsem se ubytoval na lodi. Bylo to koncem února 1951. Cesta lodí trvala pět týdnů. Mořskou nemoc jsem dostal hned první den. Do Sydney jsme připluli před Květnou nedělí. Po dvou dnech v Sydney mě otec Anastáz poslal do Brisbane. Byla to moje první cesta letadlem.

V Brisbane jsem se učil anglicky a zároveň se věnoval apoštolátu mezi krajany. Práce mezi krajany nebyla snadná. Až na nějaké výjimky byli nábožensky pramálo vzdělaní a pořád povídali o politice. Naše kapucínská rodina měla pět členů. Dva byli Italové, dva Američani a já z ČSSR. Mezi sebou mluvili buď italsky anebo anglicky. Já jsem jim mohl pouze naslouchat. Snažil jsem se s nimi komunikovat latinsky, avšak oni latinu moc neovládali. V Brisbane jsem zůstal pět let. Potom mě otec Anastáz a jeho definitoři poslali do Sydney, kde jsem se hlavně věnoval mládeži. Musím říci, že mě to velmi bavilo.

Po sedmi letech pastorace v Sydney jsem byl přeložen zpět do Brisbane, kde jsem byl kvardiánem a farářem naší farnosti zasvěcené andělům strážným. Nadále jsem též pokračoval v práci mezi temějšími krajany. V té době jsem byl jmenován definitorem. Potom co bratři poslali poradní hlas, přišlo jmenování z Říma. Tentokrát jsem v Brisbane zůstal jedenáct let.

Po jedenácti letech mě provinční definitorium poslalo do Balcaty, která je součástí Perthu v západní Austrálii, kde se tvořila nová farnost, jež nám byla svěřena a která potřebovala nový kostel. Byl jsem tam poslán jako kvardián a farář zároveň. Kapucínská rodina měla na začátku čtyři členy a později vzrostla na sedm. Vytvořili jsme farní výbor, ve kterém každý sloužil tím darem, který od Pána dostal, aby jím přispěl k plánování a výstavbě nového kostela. Po delší době jsme konečně našli architekta, který nám vyhovoval. Předem si prostudoval dokumenty o církevním umění a liturgii. Díky jeho umělecké tvořivosti a ochotě naslouchat i přijímat návrhy od lidí, byl kostel nakonec postaven. Podle úsudku odborníků je to dílo moderního křesťanského umění. Jak po stránce liturgické, tak po stránce osobní zbožnosti se každý v kostele cítí jako doma.

V západní Austrálii jsem zůstal dvacet let. Po čtyři období jsem byl kvardiánem a farářem zároveň. V té době jsem byl též dvakrát zvolen definitorem. Každé tři měsíce jsem cestoval do Sydney nebo do Brisbane na setkání definitoria. Cesta letadlem trvala čtyři hodiny. Tam se mezi kláštery jinak než letadlem necestuje, protože vzdálenosti jsou obrovské. Po dvaceti letech mě přeložili zpět do formačního domu v Brisbane.

Přítomnost kapucínů na australském kontinentu sahá až do minulého století, kdy roku 1833 přišli první kapucíni z Irska. Málo se ale starali o zakořenění řádu, a tak rokem 1927 vymřeli. Roku 1945 přišli kapucíni do Austrálie znovu, a to z Florencie a z New Jersey v USA. Roku 1961 se kapucínská misie stala generální kustodií, která byla přímo podřízena br. generálovi. Roku 1974 se stala viceprovincií a 1981 byla prohlášena za samostatnou provincii, poněvadž již k tomu měla všechny předpoklady. Nyní má provincie čtyřicet členů.

Rád bych uvedl, že v době, kdy jsem připlul do Austrálie, každé hlavní město mělo českého kněze. Všichni tito kněží už zemřeli. Před dvěma lety opustil Austrálii mladý kněz P. Kotvrda, který nyní působí v USA. Letos do Austrálie přiletěl P. Pěnkava z brněnské diecéze. Nyní bydlí v Sydney. 

            Roku 1996 nám v červenci společně dávali duchovní cvičení nynější bratr generál John Corriveau a jeho generální definitor pro Austrálii William Wiethorn. Volební kapitula, která se slavila v listopadu téhož roku, byla ta nejlepší, na které jsem byl kdy přítomen. Přímo jsem cítil přítomnost Ducha sv. Provinciálem byl zvolen John Cooper, rozený Australan, který v září minulého roku navštívil také naši provincii. V té době jsem navštívil br. generála a zeptal se ho, zda se mám vrátit do své rodné provincie, anebo zda mám zůstat v Austrálii. Po chvíli přemýšlení a modlitby mi navrhl, abych zůstal v Austrálii a nadále pomáhal australské provincii a krajanům, kteří tam zůstali. Přijal jsem to jako přání našeho Pána Ježíše Krista. Až přijde čas rozloučení, nebude to snadné. Mé srdce bude krvácet a potečou mi slzy. Budu však opouštět svou rodnou vlast, kterou opravdu miluji, všechny své milé a drahé, i vás moji spolubratři, s vědomím, že jdu tam, kde mne chce Pán a dělám to dobrovolně, radostně a z lásky k Němu. Jeho slova: “Kdo opustí otce, matku, milé a drahé i svou rodnou vlast bude požehnán stonásobně a bude mít život věčný” mi budou vždy útěchou a posilou.”

Pacifik Matějka OFMCap.