Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            V současné odborné literatuře se zcela běžně setkáme s celou řadou výrazů, v nichž je slovo >>christologie<< provázeno určitým specifikujícím přívlastkem. Biblická christologie se neidentifikuje s exegezí, i když ji předpokládá. Písmo je Božím zjevením, nicméně lidský autor toto zjevení vyjadřuje prostřednictvím určitého jazyka a v určitém kulturním, a proto také filozofickém kontextu. Tyto hermeneutické operace předpokládají a zahrnují určitou reflexi, proto smíme hovořit o biblické teologii[1]. V zásadě lze výzkum zaměřit jednak na christologie jednotlivých autorů, tedy analyzovat christologii Markova, Matoušova, Lukášova či Janova evangelia, Pavlovu christologii, christologii listu Židům atd., jednak zkoumat různé christologické modely v Novém zákoně, christologické tituly, relaci mezi Ježíšem z Nazareta a Duchem Božím, tedy tak zvanou pneumatickou christologii[2], atd. Nikdy však nesmí být opomenuto starozákonní pozadí všech novozákonních výpovědí o Ježíši z Nazareta. Proto také kapitola o starozákonních předpokladech tvoří plným právem součást biblické christologie[3].

            Někteří odborníci v této souvislosti hovoří i o starozákonní christologii[4]. Vzhledem k tomu, že novozákonní význam christologických titulů se stává plně zřejmým až v souvislosti s naplněním životního osudu Ježíše z Nazareta, je nutno konstatovat, že pokud se hovoří o jakési christologii Starého zákona, pak jen v přeneseném slova smyslu. Jde bu_ o předpoklady novozákonní christologie[5], anebo o určitou implicitní christologii, tedy >>zavinutou<< christologii, jejíž plný význam se stane zřetelný až v samotném životním příběhu galilejského Hlasatele Božího království. Rovněž víra učedníků v Ježíše před Velikonocemi nemohla být plně rozvinutá, a proto i zde hovoříme o implicitní víře, či otevřené christologii, jejíž obsah, pokud se týká mysli učedníků, je jen velmi obtížně stanovitelný[6], protože tato víra byla v souvislosti s průběhem postupného zjevování se identity Ježíše z Nazareta neustále >>na cestě<< směrem k povelikonoční explicitní víře a christologii, jak to prokazuje vyznání apoštola Petra o Letnicích:

                        „Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem (Sk 2,36)."

            V souvislosti s tím, že výpovědi Nového zákona označují Ježíše z Nazareta tituly, které nemusejí nevyhnutelně obsahovat poukaz na jeho božství, se setkáme s výrazem nízká christologie (low christology). Pokud se naopak setkáme s obraty, které odkazují na Ježíšův božský charakter či původ, můžeme použít termínu vysoká christologie (high christology). Pokud se jedná o stanovení toho, jak je daná novozákonní christologická výpověď >>vysoká<<, stojíme před nemalým problémem. Ne všechny narážky na Ježíšovo božství totiž jsou tak >>vysoké<<, jako je tomu s nicejským dogmatem o soupodstatnosti Syna s Otcem[7]. Na druhé straně například Jn 1,1n. či Kol 1,15n. obsahují velmi vysokou christologii a souhrn novozákonních výpovědí je dostatečným podkladem pro dogmatické prohlášení učiněné koncilními otci v roce 325. Mělo by být zcela jasné, že hodnocení christologie jako vysoká či nízká lze využívat i pro jiné než novozákonní texty.

            Biblická christologie tvoří v systematickém pojednání o tajemství Muže z Nazareta pochopitelně první kapitolu, a nejedná se pouze o jakousi předehru. Novozákonní christologie je a vždy zůstane normativní. Navíc i novozákonní terminologie je základní a ostatní, s nimiž se pak v dějinách teologie setkáváme, je nutno hodnotit pouze jako terminologie pomocné[8]. Závaznost novozákonní christologie se však netýká pouze jednotlivých a z celkového kontextu vytržených výroků. V Novém zákoně se setkáváme již s reflektovanou vírou, tedy s určitými teologickými strukturami, a ty je třeba brát velmi vážně. Pravověrnost dalších christologických výpovědí se měří souladem s Písmem, které je základní normou každé další interpretace.

            Druhou velkou kapitolou každého úvodu do christologie musí být patristická christologie, v níž se zaobíráme přínosem církevních otců. Obvykle je tato kapitola, pokud se jedná o úvody do christologie, rozdělena do dvou oddílů. V prvním se hovoří o vývoji christologické reflexe před rokem 325, ve druhém pak koncentrujeme naši pozornost na sérii velkých ekumenických koncilů. Další dějiny christologie zahrnují přínos jak reprezentantů monastické, tak představitelů vrcholné scholastiky a další vývoj až do dnešních dnů. Tato celá historická část se v současné terminologii nazývá buď dějiny dogmatu, nebo auditus fidei. Vzhledem k tomu, že rozsah látky je nesmírně široký, často se chronologický postup výkladu zastavuje u posledních církevních otců a o přínosu dalších mistrů v oboru christologie se hovoří při probírání jednotlivých tematik v části, která se někdy nazývá intellectus fidei[9] a již můžeme označit jako spekulativní christologii.

            Dalšími výrazy, s nimiž se dnes vcelku běžně můžeme v odborné literatuře setkat, rozlišujeme mezi tak zvanou ontologickou christologií, která se zabývá otázkou, kým Ježíš je. Setkáme se tu s pojmy jako osoba, přirozenost, Bůh, člověk atd. Funkcionální christologie se zaměřuje na otázku po významu Ježíšova díla pro člověka. Funkcionální christologie však není zdaleka cosi nového. Stačí se zabývat například křesťanskou hagiografií a zjistíme, že i tam převažuje určitý druh funkcionální christologie, postava Ježíše Krista je totiž představována zejména jako model k následování, jako exemplární příčina spásy učedníka. Stavět oba zcela legitimní přístupy k tajemství Muže z Nazareta do protikladu by však bylo omylem. Poslední základ toho, čím nebo kým je Ježíš pro učedníka, musí mít svůj základ v Ježíšově identitě a v jeho bytí. Kdyby tomu tak nebylo, pak by víra v to, že Ježíž je Kristus, neměla své objektivní opodstatnění. Na druhé straně ryze a výhradně ontologická christologie riskuje ztrátu vazby se soteriologií a se spiritualitou, tedy s praxí křesťanského života. Jestliže ještě před několka desetiletími teologové v manuálech oddělovali christologii jako pojednání o osobě Spasitele (ontologická christologie) od nauky o jeho díle, tedy od soteriologie (převážně funkcionální christologie), dnes jsou většinou všichni odborníci zajedno v tom, že se ve svých dílech pokoušejí o intimnější propojení těchto dvou základních aspektů christologie[10]. Vždyť Ježíš je Spasitel. Samotné jméno Ježíš v sobě skrývá narážku na JHWH, který zachraňuje (srov. Mt 1,21)[11].

            Jako protiváha pojmu ontologické christologie se dnes někdy objevuje výraz existenciální christologie, která klade důraz na zkušenostní prvek výpovědí o Ježíši z Nazareta. Nejde přitom pouze o zkušenost prvotní komunity, ale i o zkušenost prožívanou učedníky dnes. Jako příklad můžeme uvést dva pojmy: Jestliže klasická terminologie ontologické christologie klade důraz na osobu Ježíše Krista, pak existenciálním přepisem téhož tajemství bude především Ježíšova synovská poslušnost zahrnující v sobě jeho intimní vztah k Bohu Otci. Chtít vypracovat pouze existenciální christologii, a záměrně obcházet či opomíjet onu ontologickou, není jednoznačně správné. Správný však není ani druhý extrém čiré ontologické christologie, kterému hrozí >>akademická<< sterilita pouhé a od života odtržené teorie. Ve skutečnosti se totiž jedná o dva vzájemně komplementární pohledy na totéž tajemství. Výhodou existenciálních výpovědí je, že se velmi dobře promítají do praxe učedníkova života. Ontologická christologie však odpovídá na otázku po posledním důvodu následování Muže z Nazareta[12].

            Další dvojicí, o níž je nutno se zmínit, je tak zvaná christologie zdola (von unten) a christologie shora (von oben).

Jedná se především o to, z jakého východiska započíná ta která christologická reflexe. Jestliže se christologie zakládá na Božím slově (kérygmatická christologie), pak bývá obvykle hodnocena jako >>christologie shora<<. Protože jak u R. Bultamanna, tak u K. Bartha je východiskem kérygma, i když se jedná o velmi odlišné reflexe, spadají obě poněkud paradoxně pod označení >>shora<<. Jestliže základním východiskem reflexe je Ježíš dějin (historická christologie), pak se jedná o christologii >>zdola<<. Z tohoto důvodu je hodnocena jako christologie zdola reflexe W. Pannenberga. Transcendentální christologie K. Rahnera zakládající se na antropologické analýze nevychází primárně z kérygmatu, a proto bývá zařazována mezi christologie >>zdola<<[13].

            Je zcela pochopitelné, že předchozí dvojice >>zdola - shora<<, se velmi často zaměňuje za dvojici vzestupná christologie a sestupná christologie. Dokonce se zdá, že pro celou řadu odborníků je vzestupná christologie onou >>zdola<< a sestupná onou >>shora<<[14]. U sestupné christologie reflexe začíná od Kristova božství, od jeho preexistence, od tajemství Trojice. Vzestupná christologie se nejprve zabývá výzkumem Ježíšova lidství a snáží se dojít k jeho božské identitě. Pokud jsou oba pohyby pojímány jako komplementární a nikoli alternativní přístupy, je vše v naprostém pořádku. Vždyť pravá >>tvář<< Boha se zjevuje prostřednictvím životního příběhu Muže z Nazareta (srov. např. Jn 14,9; 17,6; Kol 1,15; Žd 1,3), na druhou stranu jedině díky definitivnímu projevu Ježíšovy božské identity ve velikonočním dramatu jsme schopni porozumět všemu tomu, co tomuto vyvrcholení předcházelo, tak je to alespoň patrné z knih Nového zákona. Oba pohyby myšlení jsou tedy legitimní a vzájemně se doplňují. Nicméně zejména v šedesátých a sedmdesátých letech někteří teologové prezentovali vzestupný přístup jako exkluzivní a silně alternativní vůči onomu sestupnému[15]. Vyloučení sestupné christologie bylo v zásadě odmítnutím tradičního údaje víry o preexistenci a všeho, co s ní souvisí. Je otázkou, zda výhradně vzestupná christologie je ještě christologií, protože východiskem už není vyznání víry: Ježíš je Pán, Ježíš je Kristus, Ježíš je Boží Syn. Opomíjení tohoto údaje víry vedlo některé kritiky daného přístupu k tomu, že jej označovali za pouhou jezuologii. Jistěže historické bádání o Ježíši z Nazareta je zcela legitimní vědecký přístup, ale pak se nejedná o systematickou teologii ani o systematickou christologii, nýbrž jen a jen o historický výzkum. Čistě historickokritickou metodou lze prokázat pouze to, že víra v Ježíšovu božskou identitu není proti rozumu, ale nikoli samotnou skutečnost preexistence, vtělení, Božího synovství, atd.

            V souvislosti s >>vtělováním<< evangelia do nových kultur se zcela pochopitelně rodí i celá řada druhů různých inkulturovaných christologií[16], jež bychom rozhodně neměli přehlížet[17]. Dlužno poznamenat, že dnes se většinou ještě nejedná o komletní christologie, ale spíše o prohloubené reflexe nad určitými pro danou kulturu typickými aspekty Kristova tajemství či nad některými příhodnými či charakteristickými christologickými tituly. Při posuzování jednotlivých návrhů si je velmi často třeba klást otázku, nakolik jsou dodržena základní inkulturační pravidla a zda se občas nejedná spíše o prezentaci >>Krista dané kultury<< než o reálné vnitřní proměňování kultury křesťanskou radostnou zvěstí.

            V podstatě všechny doposud zmíněné >>druhy<< christologie či přístupy k tajemství Muže z Nazareta mají společné to, že vycházejí z křesťanské víry. Jedná se tedy o christologii >>zevnitř<<, narozdíl od christologie >>zvenku<<[18], tedy od toho, jak se na historickou postavu Ježíše z Nazareta dívají a jak jej pojímají nekřesťané. Čistě z metodického hlediska se nám však nezdá nejpřesnější hovořit přímo o christologii zvenku. Vždyť základním předpokladem christologie je víra v Ježíše jako Krista, jako rozhodující zjevení Boha spasitele v dějinách lidstva. Výstižnější se zdá být označení Ježíš nekřesťanů. Vzhledem k tomu, že chybí prvek víry, jedná se téměř vždy o určitý druh >>jezuologie<<. Na druhou stranu je však možné, že tímto velmi zajímavým a podnětným materiálem se zabývá křesťanský teolog, jehož úvahy jsou vždy z formálního hlediska >>zevnitř<< a pouze materiálně se jedná o christologii zvenku. V takovém případě by daná terminologie nebyla zmatečná. Zkoumání toho, jak se na Ježíše z Nazareta dívají vyznavači judaismu[19], muslimové[20], hinduisté[21], buddhisté[22], ale i nevěřící[23] je pro křesťany velmi důležité jak z hlediska mezináboženského dialogu, tak kvůli evangelizaci. Zájem nekřesťanů o Ježíše je totiž možno zcela poprávu vnímat jako určitou přípravu na evangelium. Studium nekřesťanských názorů na Ježíše má nesporný význam i pro rodící se teologii mimokřesťanských náboženství. Navíc je třeba přiznat, že nekřesťané oslovení a často i uchvácení postavou galilejského Herolda Božího království mohou svými postřehy často inspirovat i křesťanskou reflexi o Pánu a Spasiteli. Velmi výstižně charakterizuje to, jak přistupují k postavě Ježíše z Nazareta mimokřesťanská náboženství, A. Amato:

                        „Projevuje se zájem o to žít, milovat, věřit a modlit se jako Ježíš a spolu s Ježíšem, nikoli však modlit se k Ježíši[24]."

            Společným rysem religiózního i humanistického přístupu k Ježíši z Nazareta je důraz na jeho učení a na jeho osobní příklad. Obecně však chybí to, co je podstatou křesťanské víry, totiž přijetí Ježíše jako jediné pravé přístupové cesty k tajemství Boha a k pravdě o člověku[25].

            Na rozhraní christologie zevnitř a christologie zvenku se nalézá tak zvaná filozofická christologie[26].

                        „Termín >>filozofická christologie<< po způsobu >>filozofické teologie<<, se objevil před několika desetiletími pro souhrnné označení >>Krista filozofů<<[27]."

            Je nepopiratelnou skutečností, že valná většina moderních filozofů se alespoň nějakým způsobem zabývala problematikou Ježíše z Nazareta a že tato jejich aktivita si ze strany teologů a zejména christologů zaslouží vážnou pozornost. Pochopitelně je markantní rozdíl mezi přístupem věřícího a nevěřícího filozofa, analogicky jako je rozdíl mezi christologií zevnitř a christologií zvenku, mezi christologií a jezuologií. Nikdy se však nejedná o christologii v plném slova smyslu, ta je přece součástí teologie. Výraz >>Kristus filozofů<< nebo >>Ježíš filozofů<< je sice méně efektní, ale z metodologického hlediska rozhodně přesnější. Na tomto místě je vhodné připomenout i skutečnost, že zjevení poskytlo filozofii jako takové celou řadu podnětů[28]. Některé z nich, konkrétně pojem osoby a znovuobjevení důležitosti dějinné události, jsou velmi úzce spjaty s tajemstvím Ježíše Krista, a proto také s christologií a křesťanskou soteriologií. Na druhou stranu však musíme připomenout, že filozofický přístup určitého typu (např. Hegel) k tajemství Muže z Nazareta v sobě skrývá vážné pokušení redukovat dějinný rozměr christologie na sice univerzálně platnou, ale přece jen pouhou ideu[29].

            Vzhledem k tomu, jaký vliv na smýšlení lidí mají literatura a různá audiovizuální média, rozhodně nelze podceňovat analýzu těchto děl z hlediska teologie a specificky christologie[30]. Studie interdisciplinárního charakteru, tedy literatura - teologie, film - teologie, mají velký význam kvůli propojování teologie a dané kultury. Konec konců teologie se musí snažit sdělovat pravdu evangelia způsobem přiměřeným adresátům tohoto hlásání. Navíc oblast umění může být v mnohém inspirativní i pro samotnou teologickou reflexi.

 

 

                        C. V. Pospíšil OFM