Gryń, Stanislav OFMConv.

Celý život modlitby sv. Františka z Assisi směřuje k velebení Otce skrze Krista v Duchu svatém. On žije svou modlitbu po vzoru Ježíše Krista, který přišel, aby plnil vůli svého Otce. Doxologie „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému“, kterou mnohokrát opakoval, není pro něj nějaký zvyk, ale je skonením srdce a těla v adoraci Boha. Hleďme v sobě připravovat stálý příbytek a stánek jemu, který je Bůh, Pán, Všemohoucí, Otec, Syn a Duch svatý a který praví: Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste byli uznáni za hodné uniknout všemu tomu, co se bude dít a mohli stanout před Synem člověka. A kdykoli povstáváte k modlitbě, říkejte: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Klaňme se mu čistým srdcem, neboť je třeba stále se modlit a neochabovat, protože Otec hledá ty, kdo ho takto ctí: Bůh je duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a pravdě“ (Nepotvrzená řehole 12).

 Právě tady je opravdová důstojnost člověka. Drama člověka dneška, na prahu třetího tisíciletí, je to, že ztratil smysl své důstojnosti, ztratil Boha Otce od něhož pochází. Sv. František napsal: Uvažuj , člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě. A všichni tvorové pod nebem slouží svému Stvořiteli, poznávají ho a poslouchají podle své přirozenosti lépe než ty. Ani zlí duchové ho neukřižovali; ale tys jej ve spolčení s nimi ukřižoval a dosud křižuješ, když máš své potěšení v neřestech a hříších (Nap. 5). A sv. Bonaventura, velký teolog a následovník sv. Františka, později napsal: Ó člověče, poznej svou důstojnost.

Velikost a důstojnost člověka spočívá v tom, že je synem nebeského Otce a bratrem našeho Pána Ježíše Krista. Jen z tohoto vědomí se může zrodit opravdová adorace Boha Otce, jeho svatosti a velebnosti.

Důstojnost člověka spočívá v tom, že s pokorou uzná velikost a vznešenost Otce, který je na nebesích, ale který přichází k nám a učinil si u nás příbytek (J14,23).

Putujme v myšlenkách do Assisi, do horní baziliky sv. Františka. Jsou tam fresky Giotta, které představují život Františka podle Legendy maior (Legenda větší) od sv. Bonaventury. Jedna freska ukazuje, jak František odevzdal oblečení svému tělesnému otci a levou rukou (od srdce) ukazuje na Boha, Otce na nebesích…

Když tedy František - z vnuknutí Ducha svatého – vstupuje na cestu obrácení a pokání, potvrzuje šokujícím gestem, že ta cesta, kterou si zvolil úplně svobodně, je směrem k Otci.

František se zřekl  všeho majetku, včetně svého oblečení, před chtivým tělesným otcem za přítomnosti biskupa Guida a z jeho srdce vyšel výkřik svobody, dosud utajený hluboko v srdci: Až dosud jsem tě nazýval otcem na zemi, ale od nynějška bezpečně mohu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích! Neboť u něho jsem uložil celý svůj poklad a všechnu naději zakotvil (Leg. maior 2).

Když se tedy František rozhodl následovat Krista, chudého a poslušného, vsadil celý svůj život a budoucnost na otcovství Boha.

Pro Františka Bůh Otec je Nejsvatější, v biblickém smyslu tohoto slova, tj. Jiný, Překračující všechno. Je Nejvyšší, Všemocný, Nejvyšší dobro, Pán, Král nebe a země.

Bůh je naprosto transcendentní a nepochopitelný a můžeme ho částečně poznat jen díky zjevení: Velebme a děkujme mu, nejvyššímu a nejvznešenějšímu, věčnému Bohu, Trojímu a Jedinému, Otci, Synu a Duchu Svatému, Stvořiteli všech věcí, Vykupiteli všech, kteří v něho věří, doufají a milují ho, který je bez počátku a konce, neproměnný, neviditelný, nevypověditelný, nevýslovný, nepojatelný, nepostižitelný, požehnaný, chvalitebný, slavný a vyvýšený, vznešený, veliký, milý laskavý, příjemný a nade vše vytoužený na věky věků (Nep. ř. 23).

Proto „tvář Otce“ pro Františka zůstává vzrušujícím a neúnavným hledáním. Hledáním, které není neplodné a čistě intelektuální. A díky tajemství vtělení, které Františka úplně okouzlilo, poznal lépe tajemství Boha a kontemploval ho výjimečným způsobem.

Můžeme říci, že František naplněný zvláštní láskou k Bohu zlidštil nevyjádřitelnost Boha. On je nebeský Otec, Otec na nebesích, Otec nebe „Stvořitel, Vykupitel, Utěšitel a náš Spasitel“ (FF 266). Je „Dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán a Bůh, živý a pravý, láska a milování, pokora a trpělivost….(FF 261). Toto živé vědomí otcovství Boha, jediný pramen života, Stvořitele a Otce, přinutilo sv. Františka, aby zopakoval učení samotného Ježíše: Nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš otec, a ten je v nebi (Mt 23,8-10).

Otec, je to - napřed  a  především - Otec našeho Pana Ježíše Krista. Tento „milovaný Syn“ nám zjevuje Otce svým životem a svou modlitbou: Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým, ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,25). Otče spravedlivý a svatý (J 17). Sv. František často ve svých písemnostech tyto výrazy používá.

Dokonce v Hodinkách o utrpení Páně sv. František více než patnáctkrát v žalmech, které používá, nahrazuje výraz Bůh výrazem můj Otec, a vkládá jej do úst Ježíše Krista. Protože jen Kristus může opravdově říci: Ty jsi můj Otec; Abba-Otče.

Kristus je ten kdo zjevuje Otce.

Sv. František dobře pochopil, že když říkáme: Abba-Otče, jsme v srdci křesťanského zjevení, a byl tím hluboce dojatý a očarovaný, a proto volal: Ó, jak je opravdu chvályhodné, slavné a velké mít Otce v nebi (List k věřícím 9).

Tímto nadšený František ani nenalézá vhodná slova, aby vyjádřil celé bohatství zjeveného a darovaného otcovství Boha. Nic jiného tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý, milostivý a dobrotivý, laskavý a milý, který jediný je svatý, spravedlivý, pravdivý a věrný, který jediný je dobrotivý, bez hříchu a čistý, od něhož, skrze něhož a v němž je celé odpuštění, všechna milost, celá sláva pro všechny kající, všechny spravedlivé a všechny blažené, kteří se radují v nebi.

A ještě jedna velmi krásná a charakteristická modlitba sv. Františka, kterou na La Verně, dva roky před svou smrtí, napsal sám František pro bratra Lva po vtisknutí Kristových ran na svém těle. Napsal ji vlastní rukou, a tak děkoval Pánu za dobrodiní, které mu prokázal:

Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky. Ty jsi silný. Ty jsi veliký. Tys nejvyšší. Tys všemocný král, Otče svatý, Králi nebe i země. Tys trojí a jediný, Pán a Bůh, všechno dobro. Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán a Bůh, živý a pravý. Tys láska a milování. Ty jsi moudrost. Tys pokora. Tys trpělivost. Tys jistota. Ty jsi pokoj. Tys radost a veselí. Ty jsi spravedlnost a mírnost. Tys všechno bohatství, které potřebujeme. Tys laskavost. Tys ochránce. Ty jsi strážce a obhájce. Ty jsi síla. Tys osvěžení. Tys naše naděje. Tys naše víra. Tys naše velká sladkost. Tys náš věčný život, veliký a podivuhodný Pán, všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel.  

           

Je to františkánské Te Deum.

            Sv. František slovy této modlitby vyjádřil všechno, co prožil, vyjádřil celý svůj vztah k Bohu Otci.

            Proto se zamysleme nad sebou, nad svou vírou. A položme si otázku: Otče, kdo jsi pro mne? Zda opravdu jsme schopni vyslovit srdcem píseň lásky sv. Františka k Otci: Ty jsi svatý Pán…

Ó, jak je opravdu chvályhodné, slavné a velké mít Otce v nebi.

            Od nynějška bezpečně mohu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích! (Leg. maior 2).

 

 

Stanislav Gryń OFMConv.