Celaschi, Nancy OSF

(dokončení)

Spiritualita pouti

 Papežská rada pro pastoraci migrantů a lidí na cestách shrnuje v dokumentu "Pouť ve Velkém jubilejním roce" (Řím 1998) část spirituality pouti, s kterou se můžeme setkat v putování Izraele. Čteme zde, že v Písmu sv. bylo známo pět různých "prototypů putování":

 1. Adamské putování: Adam (a Eva) putují nejdříve v zahradě Edenu se svým Stvořitelem; po pádu byli vyhnáni z ráje, neměli už žádný domov a stali se "cizinci" ve světě, který byl pro ně stvořen. Kain, který se krví svého bratra obtížil vinou, putoval světem, avšak i nad ním bděla "přítomnost Boha, jenž šel za ním a chránil ho".

 2. Abrahámské putování: Abrahám, náš otec ve víře, opustil svůj domov, stal se kočovníkem a ve víře v přísliby se vydal na putování.

 3. Putování exodu: V exodu se lid Izraele vydává na putování, Hospodin jej však provází. V oblaku a ohnivém sloupu - a později v arše úmluvy - sdílí Hospodin putování svého lidu.

 4. Třikrát ročně Židům uložené putování ze zbožnosti do Jeruzaléma bylo "zkušeností pevnosti a důvěry, jakož i obnovy rozhodnutí žít v Boží kázni a spravedlnosti".

 5. Konečně mesiášské putování ohlašované proroky jako naplnění mesiášských příslibů, až "přijdou a budou jásat na hoře Siónu" (Jer 31,12).

 Také Ježíš, vtělený Bůh, sdílí putování svého lidu. Cestu svých předků vykoná obráceným směrem a v Egyptě nalezne vysvobození, cestuje však do Izraele nazpět. Jak jsme již řekli, setkáváme se s ním jako s dítětem tak i s dospělým na poutích ze zbožnosti do Jeruzaléma. Během své pouti do Jeruzaléma k velikonoční slavnosti paschy je zajat, odsouzen a zemře na kříži. Jako putující kazatel prohlásil: "Syn člověka nemá, kam by hlavu položil" (Mt 8,20), což je výrok Bible, který se stal příkladem pro Františka a všechny, kdo spolu s ním žijí v následování Ježíše.

 Druhý vatikánský koncil se pokusil stanovit identitu a úlohu církve a mluvil o Božím lidu v jeho putování k novému Jeruzalému nebo do své nebeské vlasti (srov. Lumen Gentium 9 a 50). Konstatuje, že "nemáme zde žádný trvalý domov" (Žid 13,13) a mluví o celé spiritualitě rozvinuté v posledních kapitolách Listu Židům (11-13), která inspirovala poutníky i v průběhu staletí.

 Dříve než skončím, dovolte mi, abych vám sdělila něco, čím se podle mého názoru vyznačuje naše spiritualita jako Františkových bratří a sester, kteří tak jako on žijeme v následování Ježíše i v době, ve které se každý den svého života tělem i duchem vydáváme na pouť.

 Budiž přitom předem řečeno, že putování je vždy zároveň hledáním, úsilím a ideou naplněnou rytířskými představami, kterou my františkáni a františkánky tak milujeme. Jako kdysi křižáci, kteří si vzali za úkol osvobodit Svatý hrob, nacházíme se my františkáni jako rytíři stále "v hledání" Svatého Graalu nebo "květiny pro štěstí"; tento pojem byl převzat od prvních františkánů, kteří jej vztahovali na žebrání a doslovnou závislost na Bohu, Velkém Almužníkovi, jenž uspokojuje všechny naše potřeby.

 Jako "duchovním lidem" by však putování mělo být i hledáním něčeho v nás a ne jen mimo nás, hledáním "toho svatého". Se sv. Augustinem jsme přesvědčeni, že "stvořil jsi nás, Pane, pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě" (Vyznání I,1).

 Putování je také cestou ve víře; putujeme jako Abrahám v cizí zemi, avšak právě na této pouti zakoušíme milující přítomnost Boha a jeho ochranu. Tak také cestujeme jako naši předkové ve víře s Pánem, a jako učedníci cestou do Emaus se s ním můžeme setkat na místech, kde ho nejméně očekáváme.

 Putování samo o sobě - odpusťte mi slovní hříčku - je chápáno jako "převratná" zkušenost. Protože všechno známé a milované zanecháváme za sebou, začínáme vidět a zakoušet nové věci; učíme se poznávat a cenit si jiné věci a jiné cesty, abychom splnili nejprostší úlohy života. Náš obzor se mění v pravém slova smyslu a měli bychom se vůbec vrátit do života s jinou perspektivou. Spiritualita putování jako taková má mnoho co říci těm z nás, kteří nacházíme svou identitu jako potomci Řádu kajícnosti: dalo by se říci, že je jak nástrojem tak i výsledkem metanoie, změny smýšlení.

 Dalším, velmi důležitým hlediskem putování je, že každému z nás poskytuje zkušenost "postavení na okraji": jako poutníci se stáváme "outsidery", cizinci, "nepatrnými", odkázanými na ochranu a podporu společnosti, která nás přijímá. Tuto zkušenost života na okraji společnosti nám symbolicky předvedl František, když si vyměnil šaty s chudákem a posadil se blízko hrobu Knížete apoštolů (Leg. 3 druhů 10; 2 Cel 8; Leg. Maior 1,6). I dnes se také ještě mohou poutníci stát kořistí zlodějů a teroristů; hromadné sdělovací prostředky až příliš často uvádějí zprávy o takových přepadech. Tato opravdová zkušenost být "poutníky a cizinci" by nám měla pomoci ztotožňovat se s cizinci a s běženci, tedy s těmi, kdo mezi námi potřebují ochranu a pomoc.

 Konečně je pouť také připomínkou zkušenosti, že člověk je homo viator, tedy člověk na cestě životem. Církev vidí v pouti eschatologickou zkušenost a jasné znamení pro nás, kteří veřejně skládáme sliby, abychom byli znamením království.

 George Mac Leod, skotský presbyteriánský pastor a hnací síla obnovy komplexu kláštera na ostrově Iona (ostrov Hy u skotského pobřeží, významné opatství založené 563 - pozn. překl.), prý poznamenal, že na světě jsou "prosvítající místa", která nám připomínají, že Bůh je sice přítomný a stojí na naší straně, přesto však je mimo naše chápání. Jako františkáni/ky vidíme Boha všude kolem sebe: ve svých bratřích a sestrách a v celém stvoření. Přesto je pro nás k velkému užitku, putujeme-li "tělesně" na tato "prosvítající místa", kde nějaká zvláštní událost překlenula propast mezi "tím svatým" a nesvatým, nebo kde stopy celých generací před námi připravily cestu, která usnadňuje setkání s "tím božským". Není důležité, kam nebo jak cestujeme, ale v jakém duchu cestu podnikáme.

 Nancy Celaschi OSF,

 Die Spiritualität, die uns bewegt;

 PROPOSITUM, Bulletin der Geschichte  und Spiritualität des Regulierten  Dritten Ordens, Juni 1999;

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM