Mlčoch, Lubomír OFS

Příchod roku 2000 zavdal důvod k bilancování uplynulého historického času. Církev žije jubilejním rokem, připomíná si předchozí jubilejní léta (v monografii církevního historika Prof. J. Polce, ale také na stránkách Poutníka), vítá milostivé léto roku 2000 jako příležitost k duchovní obnově, jako návrat ke kající mysli. Popeleční středa a blížící se doba postní je pak tím bezprostředním signálem pro nás křesťany, tím spíše pro náš řád kajících bratří a sester sv. Františka. 

   Svět vítal změnu letopočtu s halasem a pompou, v nichž se jakoby ztrácel ten vlastní důvod oslav: výročí příchodu Syna Božího na tento svět. Lidská pošetilost jakoby zapomínala, od jakého okamžiku vlastně ten historický čas počítáme: časy, kdy se automaticky psalo „Léta Páně toho a toho roku“, jsou nenávratně pryč, snad ještě studenti dějepisu musejí rozlišovat na časové ose onen klíčový, absolutní časový bod, ale už často v sekularizované podobě: př.n.l. či n.l. (před naším letopočtem, našeho letopočtu), nikoliv před Kristem, po Kristu. Našli se i komentátoři, kteří si kladli otázky, zda to s tím výročím nepřeháníme, vždyť jiné světové kultury a  náboženství - židé, muslimové, Číňané atd. mají docela jiné datování a jiné kalendáře, tak proč bychom jim naše jubileum měli vnucovat? Kupodivu však i tyto tak odlišné světy si - po svém - jubileum připomínaly a díky moderním komunikačním prostředkům jsme měli příležitost sledovat na televizní obrazovce příchod Nového roku s časovým posunem po celé naší sladké sestře Zemi, od jižního pólu přes Tichomořské ostrovy, Čínu, Egypt, Londýn a ostrov Samoa, kde měli půlnoc v době, kdy my již očekávali novoroční projev pana prezidenta. A musím říci, že nejvíce na mne zapůsobilo vítání východu slunce na jednom nám tak vzdáleném ostrůvku utopeném v nesmírných vodách Tichého oceánu. Tito „divoši“ se radovali radostí tak dětsky upřímnou, a najednou - krátce před očekávaným východem bratra Slunce - se úplně ztišili. V modlitbě - nepochybně.  Zda byli již křesťany, nevíme: nic tomu nenasvědčovalo. Nicméně duch pokory je k Bohu přibližoval, a zazdálo se mi, že jejich lidská důstojnost dítek Božích je zřetelnější než ta, kterou rozpoznáváme na tvářích tak mnohých „civilizovaných“ národů, které již víru ztratily a dovedou slavit už jen čistě pohansky. Ale abych nepodlehl černobílému vidění: druhým nejsilnějším zážitkem z tohoto kaleidoskopu byl pro mne záběr z „ocelového města“, základny pro těžbu ropy firmy „Norsk Hydro“ uprostřed Severního moře. Tam - spolu s profesionální zpěvačkou - zpívali otrlí těžaři v oranžových pracovních oblecích píseň o Božském Spasiteli. Asi jako kdyby se naši horníci na Ostravsku či v Mostě sešli u těžebních věží a zazpívali spolu s Marií Rottrovou „Narodil se Kristus Pán“…  

     Bilancování vedlo i k anketám, v nichž se hledali nejvýznamnější jednotlivci, kteří se zapsali do lidských dějin. V USA dospěli k tomu, že v tomto 20. století byl největším géniem Albert Einstein s jeho „teorií relativity“, která uvádí do souvztažnosti ty nejobecnější skutečnosti stvořeného světa a dává tak předpoklady pro vědecký výklad vesmíru. V Anglii se - poněkud překvapivě - dopracovali k závěru, že největším myslitelem všech dob byl Karel Marx! Jeho interpretace historie vyústila ve falešný mesianismus, na který „naletělo“ několik miliard lidí, a jako důsledek snah o realizaci bezbožeckého „nebe na zemi“ byly „obětovány“ desítky milionů lidí… Přesto jakoby rafinovanost jeho teoretických konstrukcí, postavených na třídní zášti a nenávisti, dál očarovávala intelektuály i lidi prosté, pro něž je společná ztráta víry v Boha, který ve své nesmírné lásce poslal na svět svého jednorozeného Syna, aby nás přijal za své…To už byl daleko více prohlédnut jiný nepravý mesiáš, Adolf Hitler, kterého mnozí považují za samotné ztělesnění Zla.

      Spolu se ztrátou víry v Boha se nutně objevuje strach. Lidská civilizace vybudovala tak složité informační, komunikační a počítačové systémy, že se zalekla svých vlastních výtvorů a model. Varování, že pouhý přelom letopočtu by mohl vést ke kolapsům jaderných elektráren, letištních systémů či zbraní hromadného ničení, se naštěstí ukázala jako lichá. Měli bychom za to být Bohu vděční. A měli bychom si uvědomit, že ten strach plyne z ducha otroctví, z našich nevěrností, z naší modloslužby Bábelu. Jako Boží děti jsme byli přijati za vlastní - a pak se nemáme čeho bát!     

      V relativitě času hledá člověk pevný bod. Náš život je jako ranní sen, ze kterého nás Bůh uchvacuje. Podobáme se pučící trávě: zrána kvete a bují, večer je zkosena a vadne. Rozkazem vracíš člověka v prach a pravíš „Vraťte se smrtelníci“. Našich let bývá úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle, osmdesát. Nauč nás, Pane, počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce (srov. Žl 90).

     U Boha je tisíc let jako včerejší den, který minul, jako noční hlídka. V relativitě času máme pevný bod, a tím je absolutní výjimečnost příchodu Syna člověka na tento svět. V tomto smyslu má Země úplně ojedinělé místo ve Vesmíru: to, že centrem naší hvězdné soustavy je Slunce, kolem něhož planeta Země poslušně obíhá, nic neubírá na tom, že Pán vesmíru a Pán dějin přišel právě sem. Podobně Einsteinova teorie relativity zůstává relativní vůči příslibu nového nebe a nové země. Jen Bůh a jeho zaslíbení mají absolutní platnost. A je jen jeden Pán a Mistr, jen jeden pravý Mesiáš. Syn Boží, který přišel proto na svět, aby každý, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný.   

    Tato radostná zvěst má tak absolutní platnost, že vůči ní blednou všechny naše zážitky a zkušenosti historického času. Sv. otec Jan Pavel II. vybízí nás křesťany ke kajícímu zpytování svědomí, k obnově historické paměti a uvědomění si, čím jsme jako církev - Tělo Kristovo - v minulém tisíciletí nedostáli daru tak nesmírnému, absolutnímu. V čem jsme svým svědectvím Kristu selhali a selháváme, v čem můžeme být sami překážkou pro to, aby světlo evangelia konečně znovu zazářilo v naší zemi. Všechny naše bolístky a šrámy - ale i ta skutečná utrpení, zranění a oběti minulých desetiletí, to všechno bychom měli umět položit k nohám Božského Vykupitele. S radostnou myslí. Podobně v restitucích církevního majetku: spravedlnost je na naší straně: ale nám jde a musí jít o víc. „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Žijeme v posledních časech, kdy k nám Bůh promlouvá skrze svého Syna. Tluče u dveří našich srdcí a čeká, že mu otevřeme. Setkáme se s Ním, až se náš pozemský čas naplní a přijde si pro nás sestřička smrt tělesná, jíž žádný živý člověk nemůže uniknout. A konečně v den Soudu přijde Pán opět na tuto zemi, a čas, jak jej prožíváme my lidé poslední, zanikne. Chvalme našeho Pána, dobrořečme mu a děkujme mu a služme mu s velikou pokorou.

Lubomír Mlčoch OFS