Pospíšil, Ctirad Václav OFM

V souvislosti s >>vtělováním<< evangelia do nových kultur se zcela pochopitelně rodí i celá řada druhů různých inkulturovaných christologií[1], jež bychom rozhodně neměli přehlížet[2]. Dlužno poznamenat, že dnes se většinou ještě nejedná o komletní christologie, ale spíše o prohloubené reflexe nad určitými pro danou kulturu typickými aspekty Kristova tajemství či nad některými příhodnými či charakteristickými christologickými tituly. Při posuzování jednotlivých návrhů si je velmi často třeba klást otázku, nakolik jsou dodržena základní inkulturační pravidla a zda se občas nejedná spíše o prezentaci >>Krista dané kultury<< než o reálné vnitřní proměňování kultury křesťanskou radostnou zvěstí.

            V podstatě všechny doposud zmíněné >>druhy<< christologie či přístupy k tajemství Muže z Nazareta mají společné to, že vycházejí z křesťanské víry. Jedná se tedy o christologii >>zevnitř<<, narozdíl od christologie >>zvenku<<[3], tedy od toho, jak se na historickou postavu Ježíše z Nazareta dívají a jak jej pojímají nekřesťané. Čistě z metodického hlediska se nám však nezdá nejpřesnější hovořit přímo o christologii zvenku. Vždyť základním předpokladem christologie je víra v Ježíše jako Krista, jako rozhodující zjevení Boha spasitele v dějinách lidstva. Výstižnější se zdá být označení Ježíš nekřesťanů. Vzhledem k tomu, že chybí prvek víry, jedná se téměř vždy o určitý druh >>jezuologie<<. Na druhou stranu je však možné, že tímto velmi zajímavým a podnětným materiálem se zabývá křesťanský teolog, jehož úvahy jsou vždy z formálního hlediska >>zevnitř<< a pouze materiálně se jedná o christologii zvenku. V takovém případě by daná terminologie nebyla zmatečná. Zkoumání toho, jak se na Ježíše z Nazareta dívají vyznavači judaismu[4], muslimové[5], hinduisté[6], buddhisté[7], ale i nevěřící,[8] je pro křesťany velmi důležité jak z hlediska mezináboženského dialogu, tak kvůli evangelizaci. Zájem nekřesťanů o Ježíše je totiž možno zcela poprávu vnímat jako určitou přípravu na evangelium. Studium nekřesťanských názorů na Ježíše má nesporný význam i pro rodící se teologii mimokřesťanských náboženství. Navíc je třeba přiznat, že nekřesťané oslovení a často i uchvácení postavou galilejského Herolda Božího království mohou svými postřehy často inspirovat i křesťanskou reflexi o Pánu a Spasiteli. Velmi výstižně charakterizuje to, jak přistupují k postavě Ježíše z Nazareta mimokřesťanská náboženství, A. Amato:

                        „Projevuje se zájem o to žít, milovat, věřit a modlit se jako Ježíš a spolu s Ježíšem, nikoli však modlit se k Ježíši[9]."

            Společným rysem religiózního i humanistického přístupu k Ježíši z Nazareta je důraz na jeho učení a na jeho osobní příklad. Obecně však chybí to, co je podstatou křesťanské víry, totiž přijetí Ježíše jako jediné pravé přístupové cesty k tajemství Boha a k pravdě o člověku[10].

            Na rozhraní christologie zevnitř a christologie zvenku se nalézá tak zvaná filozofická christologie[11].

                        „Termín >>filozofická christologie<< po způsobu >>filozofické teologie<<, se objevil před několika desetiletími pro souhrnné označení >>Krista filozofů<<[12]."

            Je nepopiratelnou skutečností, že valná většina moderních filozofů se alespoň nějakým způsobem zabývala problematikou Ježíše z Nazareta a že tato jejich aktivita si ze strany teologů a zejména christologů zaslouží vážnou pozornost. Pochopitelně je markantní rozdíl mezi přístupem věřícího a nevěřícího filozofa, analogicky jako je rozdíl mezi christologií zevnitř a christologií zvenku, mezi christologií a jezuologií. Nikdy se však nejedná o christologii v plném slova smyslu, ta je přece součástí teologie. Výraz >>Kristus filozofů<< nebo >>Ježíš filozofů<< je sice méně efektní, ale z metodologického hlediska rozhodně přesnější. Na tomto místě je vhodné připomenout i skutečnost, že zjevení poskytlo filozofii jako takové celou řadu podnětů[13]. Některé z nich, konkrétně pojem osoby a znovuobjevení důležitosti dějinné události, jsou velmi úzce spjaty s tajemstvím Ježíše Krista, a proto také s christologií a křesťanskou soteriologií. Na druhou stranu však musíme připomenout, že filozofický přístup určitého typu (např. Hegel) k tajemství Muže z Nazareta v sobě skrývá vážné pokušení redukovat dějinný rozměr christologie na sice univerzálně platnou, ale přece jen pouhou ideu[14].

            Vzhledem k tomu, jaký vliv na smýšlení lidí mají literatura a různá audiovizuální média, rozhodně nelze podceňovat analýzu těchto děl z hlediska teologie a specificky christologie[15]. Studie interdisciplinárního charakteru, tedy literatura - teologie, film - teologie, mají velký význam kvůli propojování teologie a dané kultury. Konec konců teologie se musí snažit sdělovat pravdu evangelia způsobem přiměřeným adresátům tohoto hlásání. Navíc oblast umění může být v mnohém inspirativní i pro samotnou teologickou reflexi.

                        C. V. Pospíšil OFM