Bůh Otec stojí ve středu zjevení, jež přinesl Ježíš Kristus. Z poznání, které bylo přístupné jen jemu jako Božímu Synu, podal zprávu o Bohu jako Otci (Jan 1,18; Mt 11,27). Pozemským otcem, jenž provázel Ježíšův lidský vývoj a u něhož učinil Ježíš své hluboké zkušenosti s lidským otcem, byl Josef.

 

 Nový zákon mluví o sv. Josefovi velice málo. Pomineme-li zmínky v Jan 1,45 a 6,42, vděčíme za všechno, co o něm víme, Matoušovu a Lukášovu evangeliu. Z nich shrneme nejdůležitější Josefovy rysy. Podle Matouše je Josefovi třikrát adresováno Boží volání. Má přijmout Marii za svou ženu a nést otcovskou odpovědnost za dítě, které přijala z Ducha svatého (1,18-25). Má s dítětem a jeho matkou utéci do Egypta a tak zachránit jeho život (2,13-15). Má se s dítětem a jeho matkou vrátit do země Izrael a starat se o jeho růst ve víře a v tradici izraelského národa (2,19-23).

 

 Povolán k odpovědnosti otce

 

 Maria a Josef jsou zasnoubení, a to podle židovského práva znamená: jsou navzájem pevně vázáni. Když se Josef dozví, že Maria je těhotná, chce jednat spravedlivě a zabývá se myšlenkou rozejít se s ní. Dítě nepochází od něho a Maria má být volná. Tu dostane příkaz, že má vzít Marii k sobě a dítěti dát jméno "Ježíš". Uvedením do svého domu má vykonat druhý krok židovského sňatku a plně se vázat na Marii jako na svou ženu. Tím zároveň uznává její dítě za své dítě a přejímá za ně plnou otcovskou odpovědnost. Maria a její dítě tak dostávají jasné postavení a pevné místo ve společenství izraelského národa. Josef není přirozeným otcem tohoto dítěte, ale jeho otcem podle Zákona. Má nepominutelnou úlohu, že Ježíš skrze něho plně právoplatným způsobem patří k izraelskému národu a stává se synem a dědicem Abrahámovým a Davidovým. Tak to uvádí už jeho rodokmen (Mt 1,1-17).

 

 Josef se také dozvídá, odkud toto dítě pochází a co je jeho budoucí úlohou. Pochází od Ducha svatého, vděčí za svůj život pouze tvůrčí moci Boží. S ním začíná něco zcela nového. Tento nový počátek, který definitivně spojuje člověka s Bohem, nevytváří lidstvo samo cestou přirozeného předávání života, ale přijímá jej zcela od Boha jako čistý dar.

 

 Dítěti má dát Josef jméno a tím jeho identitu. Jméno "Ježíš" znamená: Bůh zachraňuje. Záchrana se uskutečňuje tím, že Ježíš vykupuje svůj národ - k němuž prostřednictvím Josefovým patří - z jeho hříchů. Vztah mezi Bohem a jeho lidem je narušen. Ježíš smiřuje s Bohem, uvádí zpět do společenství s Bohem. Tím opravňuje i své druhé jméno "Immanuel", to znamená: Bůh je s námi (Mt 1,23).

 

 Povolán k záchraně Zachránce

 

 Když je Ježíšův život ve smrtelném nebezpečí, dostává Josef úlohu utéci s dítětem a jeho matkou do Egypta. Dostojí svému úkolu jako otec, poslechne na slovo a ještě v noci se vydá do Egypta. Ve výroku: "Z Egypta jsem povolal svého Syna" (Mt 2,15) je poprvé řeč o Ježíši jako Božím Synu. Zde se jasně ukazuje, kdo je vlastně jeho otcem: Bůh sám. Ten drží svou ruku nad svým Synem, a přijal Josefa do své služby. Josefovým jedinečným povoláním je, že Bůh si ho vyvolil a skrze něho uskutečňuje otcovskou péči o svého Syna. Josef je jen služebníkem, avšak nástrojem v ruce Boha Otce, jenž se stará o svého Syna a o spásu lidstva.

 

 Povolán vychovávat v Izraeli

 

 Herodovou smrtí pominulo nebezpečí a Josef dostává příkaz vrátit se s dítětem a jeho matkou do izraelské země. Konečně se usazuje v Nazaretu v Galileji. Josef má vůči Ježíši úkol izraelského otce, který uvádí svého syna v rámci rodiny a společenství vesnice a národa do života s Bohem úmluvy. Od Josefa dozvídá se Ježíš dějiny Boha s jeho lidem a učí se řádu života, který Bůh svému lidu dal. V Josefovi se Ježíš setkává od malička s pravým Izraelitou, a poznává skrze něho lásku a péči lidského otce. Obojí je podstatné pro rozvoj jeho lidského vztahu k Bohu.

 

 Josefovu osobnost charakterizují tři vlastnosti: Je spravedlivý, poslušný a ochotný k službě. Je spravedlivý (Mt 1,19), je v něm živá zásadní touha konat Boží vůli. Proto je otevřený Božímu volání. Jakmile uslyší, poslechne na slovo; evangelista to vyjadřuje tím, že příkaz a jeho provedení jsou vyjádřeny vždy týmiž slovy (Mt 1,20-21.24-25; 2,13-14.20-21). Třikrát dostane týž příkaz: "Vezmi k sobě!" K tomuto jednání ho volá Bůh, a to vyznačuje jeho osobu: vezme k sobě, nezůstává v odstupu, nenechává na holičkách; váže se, poskytuje blízkost a skrytost, a potvrzuje to svou pomocí a jednáním. Tak se nechává přijmout od Boha do služby, nežije pro sebe, ale slouží těm, které mu Bůh svěřil. Tato služba je nejvyšší ctí, neboť Bůh Otec se prostřednictvím Josefa stará o svého Syna.

 

 Josefovo řemeslo

 

 Jsme zvyklí označovat sv. Josefa jako tesaře. Řecký text Mt 13,55 mluví o Josefovi a Mk 6,3 o Ježíšovi jako o "tekton" (srovnej: architekt). Tento výraz (hebrejsky "charaš") by se dal přeložit jako "tvořící". Tvořící v dřevu je při opravě chrámu (2 Král 12,11) tesařem, ale při zhotovení obrazu bůžka (Iz 44,13) řezbářem.

 

 Jak je třeba rozumět tomuto údaji o zaměstnání Josefa a Ježíše, můžeme čerpat z velmi raných výroků a starých překladů evangelií. Mučedník Justin (+ kolem 165) pocházející z Palestiny uvádí, že Ježíš vyráběl pluhy a jha. To odpovídá velmi dobře zemědělskému rázu Nazareta, jak ukazují vykopávky. Staré překlady mluví o tesaři a truhláři, a tak to chápou i řečtí církevní Otcové.

 

 Pro lidi z Nazareta je Josef tesařem (Mt 13,55). Ve své malé vesnici byl zřejmě jediným řemeslníkem, který pracoval s dřevem, dělal nové výrobky i opravoval. Při stavbě domů byl tesařem a zhotovoval trámové stropy pro ploché střechy, dveřní rámy a dveře. Pro zemědělské nářadí byl kolářem a vyráběl pluhy, jha a saně k mlácení obilí. Jako truhlář dělal stoly, lavice, lůžka, stolice, truhly a skříně. Musel si držet své nářadí v pořádku a obstarávat dřevo. Práce mu zřejmě nikdy nechyběla. Kromě toho patrně obdělával políčko, vinici, olivy a fíkovníky. Život byl prostý a nenáročný, o rodinu však bylo postaráno.

 

 Evangelia neříkají nic o tom, zda Josefova činnost sahala i mimo Nazaret. Jen 6 kilometrů severně od Nazareta ležela Sepphoris, hlavní město Galileje a sídlo Heroda Antipase, který byl po celou dobu Ježíšova života vládcem země (v létech 4 před až 39 po Kr.). Od roku 1983 je toto město z velké části postupně vykopáváno a je vidět ve svém někdejším lesku. Římský vojevůdce Quinctilius Varus nechal město v roce 4 př. Kr. vypálit. Při jeho znovuvybudování tam bylo mnoho pracovních příležitostí právě v době, kdy Josef žil v blízkém Nazaretě. Zda však skutečně pracoval na obnově Sepphoris, to nevíme.

 

 Také Ježíš je svými krajany označován za tesaře (Mk 6,3). K hlavním povinnostem izraelského otce patřilo dát synovi řádnou výchovu. Platila zásada: Nevyučit syna žádnému řemeslu je totéž jako naučit ho lupičskému řemeslu. Také v tom se Josef prokázal jako dobrý otec a uvedl ho do práce s dřevem. Ježíš pracoval s ním a nastoupil později na jeho místo jako tesař z Nazareta.

 

 Josef, der gesetzliche Vater Jesu.

 

 Betendes Gottes Volk, RSK Wien, 2/1999.

 

 Z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM