Knie-Górna, Jadwiga

 8. Ve stínu francouzské revoluce a bouří 19. století

 Konkláve po smrti Klementa XII. v roce 1740 patřilo k nejdelším v posledních staletích a protáhlo se přes půl roku. Proto velkým překvapením byla nakonec jednomyslná volba Prospero Lorenzo Lambertiniho, který přijal jméno Benedikt XIV. Rok 1750 byl slaven papežem považovaným za nejvzdělanějšího Petrova nástupce v 18. století. Benedikt XIV. byl zvláště znalcem kanonického práva a měl schopnost získávat si lidi. Vyznačoval se rovněž dobrotou, zdrženlivostí a ústupností v politice.

 Bula Peregrinantes a Domino z 5. května 1749 ohlašující jubileum byla adresována nejen věřícím katolíkům, ale i rozkolníkům a jinověrcům, které všechny zvala do Říma. Papež vydal více dokumentů určujících způsoby slavení jubilejních roků. S velkou starostlivostí zdůrazňoval, že k plodnému prožití poutě do Říma je nutná sv. zpověď a přijímání. Aby připravil římský lid k dobrému prožití této doby, postaral se o katecheze a rekolekce ve 14 kostelích města. Sám vícekrát navštívil jubilejní baziliky, kde promluvil k shromážděným věřícím.

 *

 Na organizaci 19. Svatého roku, který se měl stát posledním jubileem 18. století, měli vliv dva papežové: Klement XIV. a Pius VI.

 Giovanni Vincenzo Antonio Lorenzo Ganganelli - tak zní plné jméno Klementa XIV. - byl synem lékaře. Svou kněžskou dráhu začal tím, že postupně vstoupil do řeholí: jezuitů, piaristů a minoritů, kde přijal jméno Lorenzo. Byl člověkem zbožným a dobrým teologem, miloval hudbu a poezii. Uchovával si však odstup od lidí, byl podezřívavý a skrýval své názory. Pracoval sám a samostatně činil rozhodnutí, a jen zřídka se tázal kardinálů na radu. Za jeho vlády silně poklesla prestiž papežství. Velkou škodou pro církev bylo (pod tlakem mocností) zrušení jezuitského řádu 1773: "Jsem zničen," prohlásil papež, když podpisoval příslušné breve.

 Bulou Salutis nostrae auctor z 30. dubna 1774 ohlásil jubileum roku 1775. Klement XIV. je však nezahájil, neboť předčasně zemřel již 22. září 1774. Až 22. února 1775 byl uveden na Petrův stolec papež Giovanni Angelo Braschini, který přijal jméno Pius VI.

 Pontifikát Pia VI. připadl do časů francouzské revoluce a z ní vyplývajících velkých proměn v Evropě. Roku 1795 vstoupil Napoleon Bonaparte do Itálie a obsadil Milán, později i Řím. Papež Pius VI. uzavřel s Napoleonem v roce 1797 mír, v jehož důsledku Církevní stát ztratil Avignon, Venaissin, Bolognu, Ferraru a Romagnu. Nakonec byl papež deportován do Valence ve Francii, kde 1799 zemřel. Teprve 1. února 1802 byly jeho ostatky převezeny do Říma a pohřbeny v bazilice sv. Petra.

 Pius VI. nebyl dobrým politikem. Vedle toho, že se vrátil k praxi nepotismu, nedokázal zaujmout rozhodné stanovisko vůči zrušenému jezuitskému řádu, který přežil a dále působil v Prusku a Rusku. Nepostavil se ani proti plánům carevny Kateřiny II. připojit uniaty zpět do pravoslaví.

 Za dané situace nebylo možné slavit jubileum roku 1800. Nově zvolený papež Pius VII. byl prakticky Napoleonovým vězněm.

 Ani roku 1825 nebyla obtížná politická situace příznivá vyhlášení jubilea. Avšak papež Lev XII. zvolený 1823, rodovým jménem Annibal della Genga, přes odrazující rady kardinálů i hlav států usiloval o vyhlášení dalšího Svatého roku. Dne 24. května 1824 bulou Quod hoc ineunte saeculo pozval všechny křesťany k účasti na jubilejních slavnostech. Protože požár v létě 1823 zcela zničil baziliku sv. Pavla za hradbami, byla slavnost jubilea přenesena do baziliky Matky Boží v Zátibeří.

 Lev XII. byl člověk skromný, vedl velmi přísný a chudý způsob života. Přestože se snažil být milý, laskavý a přístupný pro své okolí, nebyl oblíben. Byl mu vytýkáno, že se zabývá vydáváním příliš podrobných předpisů, které zraňovaly důstojnost člověka. Tak např. obyvatelům Říma přikázal splnit povinnost velikonoční zpovědi pod trestem vězení. Jeho rozhodnutí osobní i politická byla často rozporná.

 Dva dny po smrti papeže Řehoře XVI. roku 1846 byl na Petrův stolec povolán Giovanni Maria Mastai-Ferretti z nezámožné hraběcí rodiny, jenž přijal jméno Pius IX. Jeho vláda byla nejdelší v dějinách církve - trvala 32 roky, přesto se slavení jubilea dočkal až na jejím konci.

 Pius IX. studoval u piaristů, pokračoval filosofickými a humanistickými studiemi v Římském kolegiu. Byl člověkem nevypočítatelného temperamentu, současně však mírný, obdařený značným osobním kouzlem, vtipný i zbožný. Vážený byl hlavně za starost o osud svých podřízených a o veřejné dobro.

 Vzhledem k těžké politické situaci byl nucen 24. listopadu 1848 opustit Věčné město. V noci z 8. na 9. února 1849 byla vyhlášena Římská republika. Tyto události znemožnily slavení Svatého roku 1850.

 Přes velmi nepříznivé vnější okolnosti, kdy papež byl dobrovolným "vatikánským vězněm", jubileum roku 1875 se konalo. Jeho slavení se velmi lišilo od předcházejících, především nedošlo k slavnostnímu otevření Svaté brány. Přes všechny tyto okolnosti dorazili do Říma poutníci z celého světa nejen aby získali jubilejní odpustky, ale také, aby projevili svou solidaritu "uvězněnému" papeži.

 Gioacchino Vincenzo Raphaelo Aloisio Pecci se narodil 2. března 1810 v Carpineto u Anagni na okraji Říma v zchudlé mnohodětné šlechtické rodině. Také on po prvních studiích u jezuitů pokračoval na Římském kolegiu. V konklave po smrti Pia IX. 1878 byl v třetím hlasování zvolen papežem a přijal jméno Lev XIII. Na znamení protestu proti obsazení Říma italským státem neudělil tradiční požehnání Urbi et orbi.

 Byl úspěšným diplomatem a pozdvihl tím prestiž jak církve tak Apoštolského stolce. Velmi se staral o rozvoj misií a o kulturní a duchovní obrodu kněží. Rovněž mu velice záleželo na obnovení jednoty celé církve. Mimořádnou popularitu získal svou první encyklikou Rerum novarum, v níž zdůraznil práva pracujících; díky jí byl označován za "papeže dělníků".

 Jubileum roku 1900 vyhlásil bulou Properante ad exitum. Jeho zlaté jubileum kněžské 1888, biskupské 1893 a stříbrné jubileum papežské 1903 přilákaly do Říma velké zástupy věřících.

Zpracovala Jadwiga Knie-Górna

PRZEWODNIK KATOLICKI 33-37/1999

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM