Baroková, Terezie

Amáta a Balvína

V rodině Martina Kokorana,  příbuzných rodiny Offreduccia, se Balvína připravovala na odchod ke sv. Damiánu. Její sestra Amáta byla zasnoubená. Chystali jí svatbu.

„Balvíno, nemohla bys odejít až po mé svatbě?“  zeptala se Amáta smutně své sestry.

„Amáto, je mi líto,“ odpověděla Balvína, „ale nemohu! Sama nevím, co mě tam tak táhne. Nemohu se už dočkat, až budu u sv. Damiána. Víš, jak dlouho toužím po takovém životě. Já prostě už nemohu tak dlouho čekat!“

„Tak půjdu vyprovodit alespoň já tebe. Kdybych tak mohla tam zůstat pár dní s  tebou. Aspoň bych viděla, jaký život tě vlastně čeká.“

Klára  se sice snažila, aby  se styk s okolím co nejvíce omezoval, aby se sestry mohly víc soustředit na modlitbu a společný život, ale tentokrát nemohla své sestřenici odepřít tuto prosbu.

Když se přiblížil den Amátina odchodu z kláštera, přišla s pláčem za Klárou: „Kláro! Zůstanu s vámi! Už nemohu odejít! Mám moc ráda svého Jakuba, ale teď jsem zjistila, že pramenem lásky je sám Bůh. U něho chci hledat lásku a prožívat ji.“

„Jistě,“ přívětivě odvětila Klára, „ u něho! Ale i v manželství je On pramenem a dárcem lásky. Ty máš ráda Jakuba a on má rád tebe. Také to je Boží dar.“

„Ne, Kláro! Já už půjdu přímo za Bohem! Něco se ve mně úplně změnilo. Chci, aby On byl mým snoubencem, přítelem, vším. Kláro, dovol mi zůstat tady s vámi.“

„Amáto, nemůžeš opustit Jakuba jen tak, bez vysvětlení! Musíš si s ním alespoň všechno vyjasnit. A potom…, víš, že chci, aby dívky nejdříve rozdaly svůj majetek chudým, aby tím dokázaly pevnost svého rozhodnutí. Jít za Pánem v chudobě.“

„Majetek rozdám. Na tom mi málo záleží. A s Jakubem si promluvím. Vím, že to pochopí.“

„Amáto, budu se za tebe modlit, aby sis vybrala tu správnou cestu.“

„Děkuji ti, Kláro. Myslím, že už to je rozhodnuté. Jen co všechno zařídím, hned se vrátím.“

Amáta skutečně za několik dní zabouchala na bránu sv. Damiána. Přímo zářila štěstím. „Kláro, představ si,“ radostně vyprávěla, „Jakub mi řekl, že už delší dobu uvažuje o životě ve Františkově společenství. Stále více ho přitahuje takový způsob života. Život, který je úplně zasvěcený Bohu, hledání Boha a poznávání Boha.“

„Vidíš, jak dobře nás Bůh vede,“ usmála se Klára. „Tak vítej mezi námi, drahá sestro. Pojď teď mezi ostatní. Určitě jim uděláš velkou  radost. Zvláště Balvíně.“

„To jistě. Ještě jsem jí nic neřekla o svém novém rozhodnutí.“

„Tak pojď, ať se můžeme co nejdříve společně radovat.“

 

 

 

 

Snoubenec

Na bránu kláštera zabouchala Agáta, Klářina vrstevnice z Assisi. Kláru dobře znala a často ji hlavně v kostele nenápadně pozorovala, i když se nikdy osobně nesblížily.

„Chtěla bych mluvit s Klárou,“ řekla sestře Anežce, která jí přišla otevřít.

„Pojď dál, Agáto,“ přivítala ji Anežka.

„Kláro,“ začala Agáta nesměle, „slyšela jsem, že už několik děvčat z Assisi přišlo sem za tebou a chce tu žít jako ty. Já bych vlastně také chtěla, ale mám problém.“

„Když to bude v mých silách, ráda ti pomohu,“ usmála se Klára.

„Chodila jsem s Janem. Ale tajně, protože rodiče nám v tom bránili. Je z mnohem bohatší rodiny než já. Říkal mi, že si jinou dívku nevezme, i kdybychom měli spolu odejít z Assisi. Měla jsem ho moc ráda, Kláro,“ rozplakala se Agáta. „Nevěřila jsem, že by mě mohl oklamat. A přece! Zanedlouho bude mít svatbu. Moji rodiče mi nutí jiného chlapce. Chudšího, hodného. Ale já nemohu. Nemohu se provdat za jiného. Řekla jsem si, že raději půjdu do kláštera, i kdybych měla utéci z domu jako ty. Jen abych se nemusela vdávat. Ale cítím, že ani to není to správné. To není ten pravý důvod pro odchod do kláštera. Tam se musí jít pro něco úplně jiného.“

„Správně to chápeš, Agáto. I do kláštera jdeme také hledat svého snoubence! Ale tento snoubenec je jiný! Přitahuje nás sem láska jako ke snoubenci, ale přece to je úplně jiná láska. Víme, že ho budeme hledat po celý život, a přitom naše svatba, naše osobní střetnutí a spojení s ním může nastat až v nebi. Cítíme jeho blízkost, a přece se ho nemůžeme dotknout. Je při nás, miluje nás, a přece nás přespříliš převyšuje, než abychom ho mohly dosáhnout. Jako bychom cítily jeho vůni, abychom ho následovaly, šly v jeho šlépějích… Když se nám zdá, že jsme se k němu přiblížily, najednou se nám ztratí. A přece: je nám blízko i tehdy, kdy se nám zdá být vzdálený. Provází každý náš krok. Je nám bližší než ten nejlepší lidský snoubenec, a přece  ho nevidíme dotknout, nemůžeme ho uchopit. Je to jako tajemný sňatek, ve kterém se však nesjednotíme, ale dáváme se jeden druhému k dispozici. On nám a my jemu. On nás tajemně přitahuje a my ho hledáme…“

Amáta ani nedýchala: „Kláro, ještě nikdy jsem neslyšela tak hezky vypravovat o životě v klášteře. Myslela jsem, že v klášteře je jen modlitba, společný život…, vlastně nevím, co ještě.“

„Ne, Agáto! Modlitba, společný život, mlčení, posty, to jsou jen prostředky. Prostředky, abychom hledaly Pána. Když on není za tím, když on není středem a když nemáme jeho stále před očima, k čemu by nám byly tyto prostředky?“

„Kláro, já vlastně hledám lásku. Ten, kterého jsem měla ráda, se rozhodl pro jinou. Kdybych si také vzala jiného, neměla bych pro něho dost lásky. Nebylo by to vůči němu  čestné. A k Pánovi, o kterém hovoříš… nevím. Asi jsem ještě příliš zraněná.“

„Ano, Agáto. Vrať se domů. Modli se a přemýšlej. Máš upřímné srdce. Počkej, až se uzdraví. Potom ti samo poví, co dál.“

Za několik týdnů  se Agáta vrátila. Usmívala se, vypadala šťastně: „Kláro, hodně jsem se modlila, hodně jsem přemýšlela. Čím dál tím víc mě láká tajemný Ženich, jehož láska je větší než jakákoliv lidská láska, a přece  ho nebudeme moci na tomto světě dosáhnout… Včera měl Jan svatbu,“ pokračovala tiše po chvilce. „Přála jsem mu šťastný život. Myslela jsem to upřímně. Už jsem úplně spokojená. Také já mám už jinou lásku. Půjdu s tebou hledat tajemného Ženicha. Rodiče se s tím už smíříli…“

„Vítám tě tedy mezi námi, Agáto,“ objala ji Klára. „Vidím, že Pán tě skutečně volá. Takovou hlubokou  změnu v tak krátkém čase může učinit jen on. Pojď! Pozdravíš se se sestrami.“

(pokračování)