Říský, Bernard OFM

2. Potíže růstu

                        Už je to marno, všecko marno,

                        já už musím mašírovat zejtra ráno,

                        skoro ráno, dřív než vyjde

                        jasné slunko nad Komárno.

Komárno utvářelo osudy mnohých generací vojáčků. Byl s námi povolán jeden klerik – bráška, který byl vyřazený jako poručík. Kam s ním? Mezi nás nemohl, měl hodnost odpovídající veliteli roty, domů ho nemohli pustit, protože byl řeholník, a tak kdesi ho upíchli do kanceláře. Navštívil nás jednou v Plaveckém Podhradí – k naší velké radosti a k rozpakům našich instruktorů.

Služba u nás byla náročná – pro tlak vyvíjený na  nadřízené, aby nás „ničili“. Vliv a moc politruků rostla, takže jsme zažili, jak prostý vojín Fabry postavil do pozoru velitele – z funkce politruka. Proto byli k nám dáváni za velitele důstojníci nepohodlní nebo z trestu, což se nám objasnilo až časem. Po projevu velmi elegantního plukovníka letectva prohlásil Titus Hanuš, že vojna je dobrá od majora výš – protože neznal zákulisí.

Dostali jsme za velitele družstev „instruktory“, absolventy poddůstojnické školy, věkově mladší než jsme byli my, a někteří neměli ani hodnost svobodníka. Měli si co kompenzovat na nás.

Bylo mezi námi několik brášků, kteří prošli válkou na německé straně. Richard Sikora byl v naší rotě, byli jsme dobří kamarádi. Měl pohnutou životní cestu: Narozen ve Vídni, obecnou školu měl na Slovensku u babičky, rodiče se přestěhovali na Těšínsko, kde absolvoval gymnázium. Protože se nepřihlásil za Čecha, dostal Volkslistu a narukoval na vojnu – k ponorkám. Třikrát se zachránil sám z celé posádky, zraněný na patě, s průstřelem žaludku a plic. Říkal, že při normálním postupu by byl už kapitánem, a tady že na něj řve uchál, který by se podělal, kdyby za ním vystřelili. Kapitulovali až v červnu u anglických břehů, Angličané ho poslali domů, když řekl, že je Čech, projel celým Německem a na našich hranicích ho Češi zavřeli, obrali o všechno, i o námořnické hodinky, a ještě ho zbili – takže se zařekl, že se už nikdy nebude hlásit za Čecha. Naše situace ho přímo drtila. Celou dobu se za něj modlila a obětovala tetička – řeholnice, centralizovaná v Bílé Vodě, kde potom v r. 1973 měl Richard svou primiční mši svatou – na poděkování.

I na tragédiích je možno najít stopy komična – vše záleží na úhlu pohledu. Vojna nás učila zachovávat si odstup od prekérních situací pomocí humoru. Např. na ranní rozcvičku jsme museli nastupovat bez košile, jen v kalhotách. Jednou František Zadražil, strahovský premonstrát, přišel na rozcvičku důstojným krokem v košili a v pulovru. Na otázku, zdali neví, jak nastupovat na rozcvičku, odpověděl s klidem: „Vždyť je zima“ – čímž vyrazil instruktorovi dech. Rychle jsme si osvojili zásadu, tvrdě prosazovanou na vojně, že vojín musí nadřízenému odpovědět na jeho otázku bez ohledu na to, jaká pitomost z něj vypadne.

Naučili jsme se „šúrovat“, po vojensku mýt podlahu, kdy dva vylévali vodu na podlahu, dva ji hrnuli kartáči před sebou, a pokud nezmizela ve škvírách v podlaze, u dveří se sbírala lopatkou do kbelíků, podle zásady: co je mokré, je čisté, umyté.

Když jsme si osvojili základní principy vojančiny a naučili se řvát dost hlasitě při čepobití, to je večerní pochod se zpěvem – někdy k nočnímu povyražení občanů i po  22. hodině – „Teď už máme, co jsme chtěli…“ byli jsme vzati pod přísahu, která nás spoutala vojenskými zákony a naučila nás za všechno děkovat sborovým: „Sloužíme lidu!“, před jehož hněvem nás chránili instruktoři se zbraní v ruce. Po přísaze se naše dvě roty – LH 53 a LH 54 (čti: Lopatou házející) rozdělily. Jedna šla do Hájník a naše do Podbořan.

Jeli jsme vlakem. V Praze na Masarykově nádraží jsme čekali dost dlouho na přípoj  v houfu na konci peronu a instruktoři s automaty v rukou nás oddělovali od kolemjdoucích. A tu ke svému úžasu jsem viděl vlastního tátu jít kolem nás na vlak do Písku. Vedoucímu eskorty bylo trapné mi nedovolit promluvit s vlastním otcem, ale náš rozhovor byl velmi krátký. Otec byl celý nesvůj, protože ve své aktivní službě eskortoval odsouzené na Bory i na Mírov (později tam jezdili rodiče spolu na návštěvu za mnou), a tak nechtěl dělat těžkosti ani vedoucímu ani mně, prohodili jsme spolu pár slov a nasedl do vlaku a jel do Čížové u Písku – ke své sestře. Doma prý dostal od mámy, že jezdili za mnou do Hejnic, Bohosudova a do Semil, i když někdy se mnou vůbec nesměli mluvit, a teď že nevyužije takovéto příležitosti. Já se mu nedivím, protože byl vyveden z míry nepředvídanou situací a byl bez mluvčího rodiny.

Pánova režie funguje neomylně, stačí jen se dívat kolem sebe očima víry a ve všem odhalíme jeho láskyplnou přítomnost.

Pane, přidej nám víry!

Bernard Říský OFM