Houška, Petr Alk. OFM

Dne 4. dubna 1950 byl vynesen senátem Státního soudu v Praze rozsudek nad deseti řeholníky, z nichž devět patřilo k významným představitelům řeholí. Mezi nimi byl i PhDr. Jan Evangelista Urban, františkán, zakladatel institutu Sester Apoštolátu sv. Františka a Studia catholica, duchovní vůdce inteligence, zvláště kněží a lékařů, plodný náboženský spisovatel a horlivý exercitátor. Komunistickým režimem vykonstruovaný proces byl ukončen v úterý Svatého týdne, kdy církev v tichosti rozjímá o Kristově utrpení. Až na jednu výjimku uložené tresty byly vysoké. Otec Urban byl odsouzen ke čtrnácti létům vězení. Mírov, Valdice, samotky, vězeňská nemocnice – to byla jednotlivá zastavení dlouholeté křížové cesty, kterou podstoupil už s podlomeným zdravím.

Dnes, kdy probíhá arcidiecézní proces blahořečení otce Urbana, leží na mém stole početná snůška písemných svědectví o jeho životě: sestry, biskupové, kněží, lékaři, spoluvězni vytvářejí svými vzpomínkami mozaiku lidského, kněžského i řeholního profilu této osobnosti, která svým životem obsáhla téměř celé 20. století (1901-1991) a stala se jakoby znamením své tak neklidné a proměnlivé době.

Když se v září 1963 po více než třinácti létech vrátil z vězení do Nespek, kde měl přikázaný pobyt, byl podle jednoho svědectví tělesně zesláblý, ale duševně silný. Dobu strávenou ve vězení takto komentoval: „Nelituji těch let, protože tam jsem byl potřebnější, ani nenosím v srdci nenávist proti nim, spíše lítost nad nimi.“

Svědectví spoluvězňů jsou proto obzvláště cenná. Jeden z nich vzpomíná: „Božím řízením se stalo, že jsem byl přeložen na Mírov, kde jsem poznal otce Jana, který mne přivítal jako svého bratra. Když poznal mé trápení kvůli rodině, povzbuzoval mne k důvěře v Boha, že Otec nebeský o nás ví a nedopustí utrpení nad naše síly, abych mu věřil. Trpělivě a s láskou doplňoval a prohluboval i mé náboženské vědomosti a to byla síla, že jsem ve vězení vydržel přes 11 let… Má-li člověk v srdci klid a důvěru s nadějí v Boha, všechno vydrží, a k tomu mne vedl otec Jan. Nejen povzbuzoval, ale obětavě pomáhal slabším spoluvězňům a často se s nimi dělil i o svůj skromný příděl jídla… Otec Jan mi tak důvěřoval, že mi svěřil roznášení sv. hostií proměněných při tajných bohoslužbách, které byly přísně zakázány a střeženy.“

Z Mírova je i jiné svědectví. Dotyčný přirovnává pobyt s otcem Urbanem na společné cele k duchovním cvičením a z tohoto zorného úhlu snad k nejkrásnějším dnům v životě. Každý den po večerce sloužil otec Urban nouzovým způsobem, jak to bylo zvykem ve vězení, mši svatou. Malé hostie dostával kamuflovaným způsobem v zásilce od sester Apoštolátu, víno vytlačoval z namočených sušených hrozinek. Proměněné částečky zabalené v cigaretovém papíru se pak roznášely přijímajícím. Jednou překvapila otce Jana prohlídka („filcunk“). Dozorce našel věci potřebné ke mši svaté. Otec Urban nic nezapíral, řekl, že je katolický kněz a že v noci tajně slouží mši svatou. Dozorce mu pohrozil a při odchodu zakřičel: „Ať to zmizí, nebo bude zle!“ Žádná sankce však nenásledovala a po několika dnech mohl otec znovu celebrovat.

Každý ze spoluvězňů, kdo se zajímal o náboženské otázky, byl předmětem laskavé péče otce Jana, a to i tehdy, kdy mohlo být nebezpečí z provokace. Když byl v jednom případě ostatními varován, řekl: „Jsem kněz a k tomu františkán, a tak musím podat vysvětlení, i kdyby mě to mělo stát život.“ Naštěstí se nic nestalo.

Zato některé spoluvězně přivedl k Bohu, pokřtil je, posloužil jim eucharistií, ano prý i biřmoval.

Po návratu z vězení se věnoval ve svém ústraní studiu teologické literatury, sledoval koncilní a pokoncilní vývoj, který v lecčems předjímal, a duchovně vedl jednotlivce. V krátkém období po Pražském jaru mohl veřejně působit, zejména míval duchovní slovo při kněžských konferencích. Normalizace jej opět přinutila stáhnout se do soukromí. Ale to pro něho nikdy neznamenalo nečinnost.

Po listopadu 1989 byl už vážně nemocen. Tímto utrpením završil svůj plodný život. Zemřel 7. ledna 1991 v Nespekách.

Podle vlastních slov byl otec Urban především knězem, své kněžství hluboce prožíval. Hlavním jeho posláním, jak doznal, mu byla liturgie v prvé řadě mešní a pak i svátostná a zvěstovatelská. Jeho apoštolát měl naukový i sociální rozměr, na městských periferiích budoval kostely a kaple, čelil náboženské nevědomosti, povznesl tehdejší III. řád na úroveň odpovídající ideálu.

Světící biskup pražský Jan Lebeda kdysi o něm napsal: „Stopy tohoto kněze jsou světlé a hřejivé.“ A epitaf svědčí o otci Urbanovi slovy: „Pravdivostí svého kněžského života přivedl mnohé k Bohu.“

20. února 2001 uplynulo 100 let od jeho narození.

Petr Alkantara Houška OFM

vicepostulátor kauzy beatifikace