Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Svědectví Písma o Ježíši z Nazareta je velmi komplexní záležitostí, a tak ten, kdo chce proniknout hlouběji do radostné zvěsti o Ježíši Kristu, musí použít celou řadu komplementárních přístupů. Celek Písma si můžeme představit jako město, kterým je třeba projít různými směry. Jednotlivé trasy se budou pochopitelně občas vzájemně stýkat, ale jedině tak budeme s to porozumět celku a v pomyslném městě se orientovat.

Vztah mezi Starým a Novým zákonem

            Otevřeme-li Nový zákon, zjistíme velice snadno, že sám Ježíš z Nazareta vykládal Starý zákon (srov. např. Lk 4,16n.). Užíval mesiášských titulů jako Syn člověka (srov. např. Lk 12,8), anebo přijímal, byť s výhradami, označení Syn Davidův (srov. např. Mk 12,35-37 par.). Také po Velikonocích zůstává Starý zákon jedním ze základních prostředků pro pochopení tajemství Ukřižovaného, který zvítězil nad smrtí. Svědčí o tom slova Vzkříšeného, jak nám je předkládá evangelista Lukáš:

                        „A on jim řekl: >>Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?<< Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma (Lk 24,25-27)."  

            V celém Novém zákoně se setkáváme s formulemi jako: >>podle Písem<< (srov. např. 1 Kor 15,3-5), >>Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka ...<< (srov. např. Mt 2,17). Skutečnost, že ve všech základních sekcích Nového zákona (synoptická evangelia, janovské spisy, Pavlovy listy, list Židům ...) nalézáme citace v podstatě stejného okruhu starozákonních míst, vede k seriózní domněnce, že zřejmě existoval antologický soubor těchto pasáží vypracovaný velmi záhy prvotní komunitou. Jedná se zhruba o patnáct starozákonních svědectví, jež jsou často užívána s formulí >>je psáno<<[1]. K tomu je třeba připojit širší tematické celky, kterých se užívalo jako dokladového materiálu při prokazování Ježíšovy mesiášské identity: Jsou to zejména čtyři zpěvy o trpícím Služebníku JHWH (Iz 42,1-44,5; 49,1-13; 50,4-11; 52,13-53,12) a žalmy (22; 31; 34; 41-43; 69; 80; 118), které sloužily k interpretaci Ježíšova utrpení a jeho smrti. Kromě toho je třeba zmínit také místa apokalyptického a eschatologického charakteru (Jl 2-3 (LXX); Zach 9,14; Da 7) a linii sapienciálních textů (např. Jb 28; Př 8; Mdr 7-9)[2]. Uvedené pasáže představují skutečnou základnu prvotní křesťanské teologie[3]. Prokazování kontinuity mezi Ježíšem z Nazareta a Starým zákonem dokládalo, že Muž z Nazareta je oním přislíbeným Kristem, v němž se naplnily přísliby dané Hospodinem v minulosti předkům. Mezi Starým a Novým zákonem tedy existuje vztah kontinuity. Tato kontinuita je však plně patrná až tehdy, když se naplní Ježíšův životní příběh (srov. např. Lk 24,25-27).

            Ježíš z Nazareta totiž představuje nejen plnost zjevení[4], ale také radikální novost a překonání toho, co očekával Starý zákon. To je patrné například z Ježíšova postoje k zachovávání soboty (srov. např. Mk 2,23-28; Lk 6,1-5), dále třeba z toho, že Ježíš odpouštěl hříchy (srov. např. Mk 2,1-12). Nelze nezmínit Ježíšův výjimečný vztah k Bohu jako k Otci (srov. Mk 14,36; Jn 10,31-33). Druhou tváří vztahu mezi Starým a Novým zákonem je tedy přesah, překonání, novost.

                        „Kristův příchod není jakýmsi vývojovým nebo pedagogickým vyvrcholením dějin Izraele a jeho mesiášských nadějí. I když den vtělení přišel po dlouhé epoše očekávání, není čímsi vyvoditelným z toho, co mu předchází. Kristova res nekonečně přesahuje spes Izraele[5]."

            Posledním důvodem překonání Starého zákona je Ježíšova osobní identita Božího Syna úzce spjatá s typem mesiášství, které galilejský Mistr svým životem realizoval. Starozákonní svatopisci nikdy nehovoří o vtělení Božího Syna. Z uvedených důvodů platí, že nelze vypracovat žádnou christologii pouze na základě starozákonního zjevení. Vztah mezi Starým a Novým zákonem a potažmo i christologií je analogií vztahu mezi antropologií a christologií a vztahu mezi přirozeností a milostí. Ve světle vyššího se nižší objasňuje, ale vyšší není nikdy možno vyvodit apriorně z nižšího, poněvadž vyšší není vynuceno nižším, nýbrž se zakládá na svobodě Boha jednajícího v dějinách spásy.

            Na druhé straně je zcela evidentní, že novozákonní autoři tváří v tvář nevýslovnému Ježíšovu tajemství hledali odpovídající výrazové prostředky pro jeho vyjádření především ve starozákonních spisech. Lze proto říci, že kontinuita mezi oběma zákony se projevuje především v oblasti terminologie. Vzhledem k Ježíšově originalitě a vzhledem k jeho výsostné osobní identitě však tato terminologie bude nabývat zcela nového a dříve netušeného významu. V tom spočívá ona kontinuita a přesah. O tom však budeme mít možnost podrobněji pohovořit v souvislosti s problematikou tak zvaných >>christologických titulů<<. Teprve ve světle Ježíše Krista starozákonní knihy nabývají a ukazují svůj plný smysl[6]. Proto platí, že bez znalosti Starého zákona by novozákonní poselství nebylo zcela srozumitelné. Musíme se tedy zabývat tím, jak novozákonní autoři četli starozákonní knihy ve světle Ježíšova životního příběhu.

Starozákonní mesiášské modely

            Ve Starém zákoně se setkáváme s rozličnými formami mesianismu, s nimiž byly pochopitelně spjaty naděje vyvoleného národa. Je pochopitelné, že první hlasatelé radostné zvěsti o Ježíši Kristu se museli konfrontovat s těmito danostmi, které značně ovlivňovaly způsob hlásání v prvních letech po velikonočních událostech. V zásadě můžeme rozlišit čtyři linie této mesiášské naděje: mesianismus davidovsko-královský; mesianismus prorocký; mesianismus kněžský; mesianismus spjatý s postavou nebeského prostředníka spásy rozvíjející se zejména v době sepsání knihy proroka Daniela a Makabejských knih[7].

a) Davidovský mesianismus

            Jelikož slovo >>mesiáš<< znamená pomazaný a původně se pomazání týkalo jen králů[8], linie davidovského mesianismu je základní a nejstarší. Nadto se jednalo i o nejširší bázi lidových nadějí v Ježíšově době (srov např. Mk 11,9-10; Lk 19,38).

            Pravým kořenem této tradice je slavné Nátanovo proroctví před králem Davidem, v němž se mluví o potomku, kterého Davidovi vzbudí sám Hospodin; o Hospodinově přízni a ochraně vůči davidovské dynastii; o její nepomíjivosti (srov. 2 Sam 7,8-16). Text pochází z desátého století před Kristem. V jeho pozadí stojí ideologie královského domu, proto se také text vztahoval v první řadě na Davidova nástupce, Šalomouna, nicméně je možno mu rozumět i tak, že naplnění příslibu bude spjato s dalšími Davidovými nástupci; zvláště když Šalomoun v mnoha ohledech očekávání nejen nesplnil, ale také zklamal. Proto bude v souvislosti se selháním jednotlivých davidovských králů tento text stále znovu reinterpretován a zaměřován do budoucnosti, kdy by mělo dojít k definitivnímu naplnění daného příslibu.

            Nátanovo proroctví představuje určité vyvrcholení jahvistické interpretace celých dějin od stvoření až po nastolení davidovské dynastie. Tuto operaci provedl autor v době krále Šalomouna. Hlavní body dějin jsou podle něho: příslib Evě (Gn 3,15); povolání Abrahámovo (Gn 12,1-3); požehnání Jakubovo (Gn 49,8-12); proroctví Bileámovo (Nm 23,11-12.25-26; 24,10). Je zcela zřetelné, jak jednotlivé přísliby vrcholí právě v davidovském království[9]. Partikularita vyvolení je spojena s určitým druhem univerzalismu, který je však úzce spjat s tématem přemožení nepřátel.

            V Novém zákoně pak tato linie potomstva ženy (Gn 3,15), která pokračovala v potomstvu Abrahámovu (Gn 12,7) a vrcholila v potomstvu Davidovu (2 Sam 7,12), nalézá své naplnění v Ježíši z Nazareta (Gal 3,19).

            Pro davidovsko-královskou mesiášskou tradici jsou dále velmi důležité královské žalmy[10] a Izaiášův cyklus o Emanuelovi (srov. Iz 7,10-17; 9,1-6; 11,1-9) z osmého století před Kristem. Tak dosáhne svého vrcholu SZ mesianismus výrazně vázaný na davidovskou dynastii.

            Prorok Jeremiáš již nemůže mít po všech historických zkušenostech plnou důvěru v davidovskou dynastii (srov. Jer 22,30) a v době národní katastrofy se vyjadřuje předdavidovskou terminologií, když vzbuzuje naději na novou smlouvu, kterou Hospodin uzavře se svým lidem (srov. Jr 31,31-34). I tento prorok však ohlašuje nový začátek spjatý s příchodem Davidova potomka (srov. Jer 23,5-6). V exilní době hovoří Ezechiel o budoucím ideálním davidovském králi (srov. Ez 37,24). Zklamání z toho, že konkrétní historické postavy králů nepředstavovaly naplnění velkého příslibu učiněného Bohem králi Davidovi, vede postupně k idealizaci i určité spiritualizaci obrazu očekávaného Mesiáše[11], který bude pokorný a přece vítězný král míru (srov. Zach 9,9-10 - text pochází zřejmě ze čtvrtého století před  Kristem).

b) Kněžský mesianismus

            Nejdůležitějším pramenem pro pochopení předexilního kněžství je podle von Rada text Mojžíšova požehnání Lévimu Dt 33,8-11. Kněžím jsou zde přisouzeny tři základní úkoly: zjevovat Boží vůli, vykládat zákon, věnovat se liturgické službě oltáře. Je však nutno poznamenat, že kněžský mesianismus má své kořeny v královském. Stačí si připomenout slova královského žalmu číslo 110,4: „Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu" (srov. Gn 14,17-20). Králové Egypta i Babylónie byli nahlíženi jako prostředníci mezi bohy a lidmi. Král tedy stál nad levitskými kněžími, jimž vlastně delegoval právo i povinnost vykonávat chrámový kult.

            S exilem se situace značně mění, protože davidovská dynastie selhala. Na scéně se objevuje stále výrazněji jako prostředník spásy kněz. Prorok Ezechiel předkládá v exilní době grandiózní vizi chrámu (srov. Ez 40-48). Důraz je kladen na Sádokovi potomky (srov. Ez 44,15-16). Velmi významným poexilním textem je Zach 4,11 - 4,14[12], v němž se hovoří o dvou >>olivách<< po stranách svícnu. Dva pomazaní jsou patrně nositel královské moci Zorobábel a nositel kněžské moci Jozue[13].

            Obdobně jako v desátém století před Kristem jahvista interpretoval dějiny vzhledem k davidovské dynastii, v exilní a raně poexilní epoše jeruzalémští kněží redigují svoji vlastní tradici, která pak představuje jeden z pramenů pěti Mojžíšových knih. Jedná se o tak zvaný >>Kněžský kodex<<, tedy pramen >>P<<. Tato interpretační linie se projevuje v Gn, v závěru Exodu, prakticky v celém Levitiku a na mnoha místech v knize Numeri. Tendence je zcela evidentní: kněžská služba je představována jako základní spásonosná mediace. Velekněz nabývá v židovské společnosti té moci, která před exilem příslušela králi, a tak se v řadě textů setkáváme s knězem, který je jakoby přioděn panovnickým hávem a v síle pomazání vládne. Je pomazaným - mesiášem - knězem[14]. Analogie s předchozí operací jahvisty je nabíledni: jestliže královská moc byla vázána na Davidovo potomstvo (srov. 2 Sam 7), pak kněžství bylo spjato s kmenem Lévi a velekněžství se Sádokovými potomky (srov. 1 Sam 2,35). Jestliže Davidovu synu náleželo věčné království, tak Sádokovým synům patřilo věčné kněžství (srov. Ex 40,15; Nm 25,13).

            Obdobně jako v předchozím případě se selhání celé řady velekneží projevilo očekáváním ideálního Pomazaného, Mesiáše, který bude oděn kněžským hávem. Jestliže v lidových mesiášských nadějích se projevovala především davidovská linie mesianismu, tak zvláště esséni kladli značný důraz na budoucího kněžského mesiáše[15].

            Již nyní můžeme porozumět velmi dobře jedné základní danosti Ježíšova mesiášství. Pokud je nazaretský Herold Božího království oním očekávaným Mesiášem a nepochází z kněžských kruhů, pak politické špičky národa musely cítit obavy o svoje výsadní postavení a moc. Rozhodně není nezajímavé, že saduceové se jako jediná skupina v tehdejším židovském národě stavěli k mesiánským nadějím velmi chladně až negativně[16].

c) Prorocký mesianismus a trpící Služebník JHWH.

            Základem této mesiánské linie je příslib, že Hospodin vzbudí lidu z jeho středu proroka, který bude lidu zprostředkovat Boží slovo:

                        „Hospodin mi řekl: >>Dobře to pověděli. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži<< (Dt 18,17-18; srov. Dt 18,15)[17]."

            Prototypem ideálního proroka zůstává Mojžíš. Každý skutečný prorok je povolán výslovně a osobně Hospodinem a jeho funkce je výrazně charismatická, na rozdíl od kněze, který vstupuje do vztahu k Hospodinu především díky tomu, že je přislušníkem určitého kmene. Prorocká linie vychází z Mojžíše, pokračuje v Jozue, Soudcích a v Samuelovi, Eliášovi, Jeremiášovi a prostřednictvím předobrazu tajuplné postavy trpícího Služebníka JHWH vrcholí podle Nového zákona v Ježíši z Nazareta.

            Zpěvy o trpícím Služebníku (srov. Iz 42,1-44,5; 49,1-13; 50,4-11; 52,13-53,12) jsou dílem tzv Deuteroizaiáše, který žil v době babylónského exilu. Služebník je představován jako prorok, vždyť proroci byli >>služebníky JHWH<< - (srov. např. Iz 4,26; Am 3,7; Jer 7,25)[18]. Koho však autor mínil slovem Služebník, není zcela jasné. Spory o identifikaci historické postavy, která stojí v pozadí, se vedly již ve starověku. Někteří exegeté viděli v této postavě symbol celého vyvoleného národa a opírali své tvrzení o Iz 49,3[19]. Zásadní obtíží této interpretace je, že mezi postojem Služebníka a lidu je diametrální rozdíl[20], proto druhá velká skupina exegetů hledala konkrétní historickou osobnost, která  by se skrývala pod titulem Služebník. Jedni v něm spatřovali Mojžíše, druzí Izaiáše, další pak Jeremiáše, Kyra, autora zpěvů atd. Ve skutečnosti ale žádná z těchto postav neodpovídá naprosto mimořádným charakteristikám Služebníka, jehož pravá identita tak, jak ji mínil autor, zůstává exegetickou záhadou. Podivuhodný soulad mezi zpěvy a utrpením Ježíše Krista ukazuje na to, že Služebník JHWH vyjadřuje vrchol prorocké linie mesianismu.

            I když v judaismu Ježíšových časů je možno doložit mesiánskou interpretaci postavy a osudu Služebníka[21], je však zřejmé, že tehdejší znalci Písma nekladli obzvláštní důraz na jeho utrpení[22]. Lidové naděje se upínaly mnohem více k představě davidovsko-královského pomazaného než k Mesiáši - trpícímu Služebníku.

 

 

                        C. V. Pospíšil OFM