Mlčoch, Lubomír OFS

Bylo to v době postní L. P. 1989. Byl jsem tehdy již necelý rok zpátky na akademické půdě, v Ekonomickém ústavu ČSAV, a jen několik měsíců po složení profesních slibů SFŘ. Šéfové v profesi ekonoma mne poslali do Budapešti, abych tam zjistil, jak daleko je reforma jejich "gulášového socialismu" - jak se tehdy lidově říkalo. P. Weigel, který vypomáhal v duchovní asistenci mé profese františkánské, mi dal naopak úkol navštívit v Budapešti jistou adresu a přivézt náboženskou literaturu, které byl u nás tehdy pořád ještě nedostatek. Na adrese jsem našel tři sestry již pokročilého věku, dobrotivé sudičky, které mi daly vybrat jakým jazykem budeme  mluvit. Ale ouvej - zásoba knih jim zrovna došla. Když viděly mé zklamání, dala mi jedna z nich svou vlastní knížku, k níž velice lnula a kterou zrovna znovu četla, jako každý rok v době postní. Byla to knížka od Američanky Caryll Houslander "The Way of the Cross" - Křížová cesta. Tradičních 14 zastavení, 14 meditací a modliteb, velice hlubokých. Vlastní ilustrace od téže Caryll, která vzápětí po vydání knížky zemřela, a snad ji psala již v předzvěsti blízké smrti. A snad proto je knížka tak silná svou výpovědí i svými obrázky… 

   Tři sestřičky mne ještě na mé přání nasměrovaly do nejbližšího františkánského kostela a kláštera. Tam  mne laskavě přijali dva mladí novici, kteří mluvili anglicky, pamatuji, že jeden právě dokončil strojní inženýrství a vstoupil do řádu. V mladistvém nadšení na obou stranách jsme si povídali, já je požádal nakonec o požehnání. To mi se smíchem nedali, neboť prý ještě nemohli, ale zato mi věnovali typický františkánský kříž od sv.Damiána, moc hezkou kopii na dřevěné překližce.

   Knížku od Caryll Houslander jsem potom četl každý rok v době postní a kříž mám na svém psacím stole a beru si ho s sebou na cesty do světa.

Při další návštěvě Budapešti po několika letech jsem znovu navštívil tři sestry, abych jim poděkoval osobně. Psávali jsme si velikonoční pozdravy, a tak jsem věděl, že ještě žijí. Taky mi došlo, že bych měl asi knížku vrátit původní majitelce, když ji tak milovala, a já nyní chápal proč. Sestřičky mne přijaly s překvapením a s láskou. Teprve teď jsem se dověděl, že jde o vyhnankyně z našich sudetoněmeckých Kraslic. Jejich rodiče se ve třicátých letech přestěhovali z Alsaska-Lotrinska k nám, v letech krize hledali práci. Protože lépe hovořily francouzsky než německy, spolužáci v Kraslicích se jim vysmívali. Po válce potom už ti, co je vyháněli, neměli žádné pochybnosti, že jsou Němci a že musí pryč. Jak se dostala rodina do Budapešti nevím, ale v polovině padesátých let, kdy "Křížová cesta" od Caryll vyšla, již věděly sestry o tom, co je utrpení vyhnanců a přistěhovalců. Nicméně knížku mi sestry velkoryse ponechaly.   

    Za další rok nebo dva jsem měl - v době postní- návštěvu velšského přítele Byrona Williamse a jeho ženy Iony. Na Velký pátek (anglicky Good Friday - tedy Dobrý pátek!) jsem zvažoval, jak s cizinci, kteří nerozumí česky a kteří nejsou katolíci, ale protestanti, prožít tento den. Velkopáteční obřady v kostele jsem nakonec s těžkým srdcem vzdal. Napadlo mne, že Byrona a Ionu vezmeme do Lidic. Zúčastnil jsem se tam již mezinárodní křížové cesty v několika jazycích, kterou připravil vídeňský arcibiskup Schonborn, jehož rodina také zažila vyhnání od nás. Byron, jehož bratr zemřel v japonském táboře pro vojenské zajatce v Indočíně, nápad přijal s pohnutím. Doma potom, jsme si přečetli z knížky Caryll Houslander zastavení 12. "Ježíš umírá na kříži".

     10 let po mé první návštěvě Budapešti jsem dostal od P. Weigela novoročenku, která se mezi tou stovkou či dvěma sty novoročních přání, které mi přišly, dosti odlišovala. Všichni ostatní to jistě mysleli dobře, a přáli také jen to dobré. Otcovo přání - spolu s jeho typickým obrázkem - znělo: "S P.Marií cestou kříže do nového jara - PF 1999.“  Na tento rok jubilejní mi poslal P. Weigel zase obrázek, tentokrát s přáním: "Výstup do vrcholu 2.milénia kéž je znamením radosti a naděje v očekávání nového jara křesťanství.“ Dávám si do titulku této úvahy obě přání dohromady, tedy "S Pannou Marií cestou kříže do nového jara křesťanství". 

     Po pádu minulého režimu a převratných změnách listopadu 1989, který přinesl církvi svobodu, se mnoha z nás zmocnila euforie a očekávání růžové budoucnosti. Po utrpeních dvou totalitních režimů, které křesťany pronásledovaly, přišlo jakési pokušení "už jsme přece dost trpěli" - a pro mnohé vězně a internované obou režimů to byla i krutá pravda. Přesto přese všechno pokušení restaurace církve, restituce majetku a znovuobnovení vážnosti, růstu novokřtěnců a navrátivších se do církve, organizační struktury a církevní správy atd. bylo přece jen pokušením. Zkrátka, nabyli jsme dojmu, že by církev na tom mohla být podobně jako u našich sousedů, v Rakousku a v Německu. Tato myšlenka není má, objevila se při přípravě pastýřského listu k 10.výročí od svatořečení Anežky České, ale zdá se mi, že je hlubokou diagnózou naší situace.

     Záhy se ukázalo, že růže naší polistopadové budoucnosti mají své trny. Došlo k rozčarováním, zklamáním a deziluzím. Nejen z nenaplněných restitucí církevního majetku. Ještě pořád potřebujeme spadnout na pevnou zem. Náš Otec sv.František v "Napomenutí bratřím" (hlava XXII. jeho Nepotvrzené řehole) praví: Uvažujme, bratří, co praví Pán: "Milujme nepřátele své, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Vždyť sám náš Pán  Ježíš Kristus, v jehož šlépějích máme jít, nazval svého i zrádce  přítelem a  vydal se dobrovolně těm, kteří ho chtěli ukřižovat. Našimi přáteli jsou proto všichni ti, kdo nám nespravedlivě působí soužení a úzkosti, zahanbení a bezpráví, bolest a utrpení, mučení a smrt. Máme je upřímně milovat, poněvadž za to, co nám dělají, dosáhneme věčného života.“ 

    František dovedl do své lásky zahrnout i "bratry loupežníky" . Dovedli bychom my v naší době  říci "bratři komunisté?" a přitom je nabádat k obrácení? Protože jsem sám jako mladý student a asistent byl tři roky ve straně, nečiní mi kající mysl tak velké potíže - aspoň v tomto bodu. Šance pro nové jaro křesťanství v začínajícím 3.tisíciletí po narození našeho Pána začíná u kající mysli a u vědomí toho, že jedinou pevnou půdu pod nohama nám poskytuje křížová cesta s Pannou Marií.

Lubomír Mlčoch OFS