Schneider, Herbert OFM

 7. Znamení obnovy

 

 

 Když papež Inocenc III. dne 11. listopadu 1215 zahájil IV. lateránský koncil, vyzval církev k obnově ve znamení TAU.

 

 

 Františka patrně zastihla tato výzva přímo v Římě. S veškerou vážností se chopil papežova apelu a dal se k dispozici pro obnovu církve ve znamení TAU. Inocenc III. se odvolal právě na Ezechiela a myšlenku posledních časů.

 

 

 Papež však pod tímto Ezechielovým znamením vyzval ke křížové výpravě. Již děti na dětské křížové výpravě v roce 1212 byly označeny TAU. Lidé byli vyzváni ke konečnému zápasu. Mohli mít jistotu vítězství, když jako již zachránění ve znamení TAU podstoupili tento zápas, aby dopomohli k průlomu pro plné vítězství konečného Božího království. Boží království však bylo snadno ztotožňováno s lidským královstvím, což však nakonec vedlo k tragickému konci. V každém případě se stalo znamení TAU výzvou pro křižáky, aby vytáhli proti Saracénům, kteří nebyli tímto znamením označeni, a bylo třeba proti nim bojovat a porazit je.

 

 

 Byl snad papež vnitřně přece jen nejistý? Mluvil o tom s Františkem? V každém případě se František znamení TAU chopil. Použil je však novým způsobem: stává se znamením pokoje ne pouze pro domněle vyvolené v církvi, ale pro všechny, i pro Saracény.

 

 

 František zde mění znamení TAU ze znamení boje a vyvolení na znamení míru, který je dosahován bezbranností a smířením, ne jen pro sebe, ale právě pro ty, proti kterým se snadno obracíme.

 

 

 TAU symbolizuje obnovu světa a církve v její vnější integrální podobě, avšak co nejhlouběji v její jednotě duchovního povolání, které je vždy také povoláním pokoje.

 

 

 Pokud církev a duchovní společenství spatřuje těžiště v organizaci a v tom, aby obstála ve výzvách světa, a přibírá k tomu světské prostředky, vnitřně se vyprazdňuje. Žádné duchovní společenství nemůže se zařídit zde a dnes, ale spíše jsou tu dvě vlastnosti, kterými se vyznačuje: živé vědomí, že Pán je svolává, a současně ochota putovat, vyjít a žít v pokoji. To teprve dává Duchu Páně příležitost, aby byl opravdu středem tohoto společenství.

 

 

 Tam, kde si společenství stačí samo sobě, když je v něm všední den ovládán jen ekonomickým duchem, duchem spotřeby, duchem moci, upadá a ztrácí své vlastní určení.

 

 

 Je zkušeností duchovního života, že tři věci pomáhají společenství a udržují jednotlivce v jeho povolání:

 

 

 - Osobní modlitba, kterou se obnovuje přátelství s Ježíšem. Teprve radost z modlitby nás vede k modlitbě ve společenství.

 

 

 - Duchovní výměna, neboť jsme bratři a sestry, a tak z nich ke mně mluví Pán. Nebezpečné je radit se výhradně sám se sebou právě v těžkostech duše. Z duchovního slova bratra, sestry mluví Pán.

 

 

 - Zakotvení v tajemství církve, která není jen institucí, ale co nejhlouběji tělem Pána.

 

 

 Za takového duchovního povolání nebudou pak vedena žádná křižácká tažení, ale možná budou mírová setkání. Pro to mluví setkání sv. Františka se sultánem al-Kamilem v Damiettě v Egyptě v roce 1219. František proráží nepřátelské řady a dostane se až k sultánovi. Setká se s ním v úctě, když poukáže na důstojnost každého člověka. Je to v konfliktním světě mírový pohyb rozhodnutím se pro malou cestu.

 

 

 TAU se odtud stává znamením obnoveného lidského světa, v němž sebou nepohrdáme a nepobíjíme se, ale ctíme se a smiřujeme. Pokoj je možný.

 

 

 Herbert Schneider OFM: Leben im Zeichen des Tau,

 

 

 Kaffke-Verlag-Aschaffenburg, 1989;

 

 

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

Příště: Znamení vyznání