Connauloa, Marcel

Ve své parafrázi na pátou prosbu Otčenáše sv. František popisuje cestu k evangelnímu smíření. Radost z odpuštění, kterou on zakoušel, se může stát i naší radostí.

 

 

Jistě to nebylo bez boje , když mladý František Bernardone přešel od světského života k radikalitě života podle evangelia. Jeho první životopisec Tomáš s Celana píše: „V jeho duši se odehrával strašlivý boj … v hlavě se mu rodily různé rozporuplné myšlenky  a jejich překotnost ho mátla. Velmi tím trpěl a neměl klidu  … Litoval, že tak velmi hřešil a urážel pohled Božského majestátu (1 Cel 6).

 

 

Ve tvém světle vidíme světlo

Tváří v tvář neutěšenému  stavu duše by jistě byl mohl, jako tak mnozí jiní, vzdát se a vrátit se k předchozímu způsobu života. On však vytrval v pokorné a důvěrné modlitbě. Otevřel se tak „nevýslovnému milosrdenství Otce“. Je to znovu jeho první životopisec, kdo nám říká: „Jednoho dne (František), když žasnul nad Božím milosrdenstvím, které nad ním roztáhlo své milosti, zatoužil poznat, co se stane s ním a s jeho druhy. Odešel tedy na oblíbené místo a tak jako často, ponořil se do modlitby, a dlouho, s bázní a třesením setrvával v kontemplativní modlitbě před Pánem celé země a v hořkosti duše si připomínal všechna špatně prožitá léta a opakoval: ´Můj Bože, měj slitování se mnou hříšným!´ A do nejhlubší intimity jeho duše postupně pronikala nevýslovná radost a velká líbeznost; naplnilo jej nadšení a zmizely všechny úzkosti a temnoty, které spočívaly jako mlha na jeho duši při znepokojivé myšlence na předchozí hříchy; nabyl jistoty o úplném odpuštění a jistoty, že opět spočívá v milosti“ (1 Cel 25).

 

 

Pravda, která osvobozuje

Když si František upřímně opakoval modlitbu celníka: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (Lk 18,13), odhaloval pravdu o sobě samém a nezakrytě se vystavoval do světla „nejsvětějšího Otce“. Toto světlo a tato svatost, o které hovoří evangelium, jsou nekonečně blahosklonná a milosrdná „Láska“. Náhle František pociťoval velký dluh vůči svému nebeskému Otci, na který  předtím nemyslel. Je tedy pravda, že byl hříšník. Toto vědomí se však nevracelo k jeho vině. Spatřoval sám sebe jako milovaného a očekávaného nejen Otcem, ale také jeho milovaným Synem, Pannou Marií a svatými v nebi. „Odpusť nám naše urážky pro své nevýslovné milosrdenství, pro utrpení svého milovaného Syna a pro zásluhy a na přímluvu Panny Marie i všech vyvolených.“

 

 

Odpusť nám jako my odpouštíme

Komentář, který Ježíš učinil na pátou prosbu Otčenáše, patří k nejobávanějším doporučením evangelia: „Jestliže vy odpouštíte lidem jejich dluhy, také váš nebeský Otec vám odpustí. Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše chyby“ (Mt 6,14-15).

František byl zcela ponořen do Lásky Otce a Syna, kterou je Duch  svatý,že nebyl obtížen zlem, které by mu bylo možno vytknout a které by mu bylo třeba odpustit. Naopak. Pociťoval skutečné mučednictví, když viděl, že lidé vzdorují Lásce nebeského Otce. Při jeho nočních modlitbách spolubratři často slýchávali, jak naříká: „Láska není milována.“

Katechismus katolické církve říká v č. 2843: „Není v naší moci necítit více urážku a zapomenout na ni; avšak srdce, které se nabídne Duchu svatému, promění ránu v soucit a očistí paměť tím, že přemění urážku na přímluvu.“

Vnímal Otcovu lásku jako proud tryskající z ran Krista, jenž se svobodně obětoval ke smrti na kříži. Současně viděl, jak lidé staví dvojí hráz proti této lásce:

l. Hráz pýchy: „Proč vzývat Boží odpuštění? Nemám, co my se mi mohlo vytknout.“

2. Hráz nevraživosti v kategorickém odmítání odpustit bližnímu.

Byl naplněn nezměrným soucitem s Božími dětmi, které se připravovaly o nesmírnou Radost a hluboký Pokoj, pramenící z odpuštění přijatého a darovaného.

 

 

Když se odpuštění zdá být nemožné

Některé urážky, které utrpíme nebo – což je ještě horší – které způsobili ti, kdo jsou nám drazí, mohou působit zranění tak hluboká, že se zdá nemožné odpustit. V každém případě odpouštět „jako“ odpouští Kristus, milovat své nepřátele, překračuje lidské síly.

Naproti tomu přímluvná modlitba zůstává v našem dosahu. „A protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět zcela, abychom pro tvou lásku dokázali opravdu milovat své nepřátele (ty, kteří nám způsobili utrpení) a zbožně se  za ně modlit, abychom nikomu neodpláceli za zlé a snažili se kvůli tobě jednat dobře se všemi.“

 Marcel Connauloa

Mission messages č. 433/99

přeložil Pacifik Matějka OFMCap.