Knie-Górna, Jadwiga

 9. Století jubileí

 Jestliže podle tradice se mělo s odstupem 25 let v jednom století slavit - počítáme-li výchozí i konečné "kulaté" jubileum - pět jubileí (a víme, že v 19. století to byla jen tři), pak v končícím 20. století se letošní jubileum slaví již jako deváté, takže právem můžeme mluvit o století jubileí.

 Zatímco na první dva papeže tohoto století - sv. Pia X. a Benedikta XV. - nepřipadl žádný Svatý rok, potom Pia XI. můžeme označit za papeže tří jubileí.

 Ambrogio Damiano Achille Ratti se narodil 31. května 1857. Vystudoval a ukončil doktorátem filozofii, církevní právo a teologii. Papežem byl zvolen v únoru 1922 a přijal jméno Pius XI. Hned po volbě překvapil nový papež všechny tím, že jako prvý po obsazení papežského státu 1870 udělil opět tradiční požehnání Urbi et orbi z balkonu baziliky sv. Petra.

 Na svátek Nanebevstoupení Páně 1924 došlo k tradičnímu ohlášení Svatého roku 1925 bulou Infinita Dei misericordia, která poukázala na mimořádnou důležitost tohoto jubilea. Papeži totiž záleželo na tom, aby tento jubilejní rok měl ráz výrazně misijní, proto byla ve Vatikánských zahradách a paláci zorganizována velká misijní výstava. Do Říma přibyly zástupy věřících z celého světa, historické kroniky uvádějí 600 tisíc poutníků. Den před zakončením jubilea roku 1925 ustanovil Pius XI. liturgický svátek Krista Krále.

 Dne 11. února 1929, v předvečer sedmého výročí papežské korunovace Pia XI., podepsal kardinál Gasparri tak zvané lateránské smlouvy, kterými byl obnoven papežský stát v dnešní podobě Vatikánského města (Citta del Vaticano) a uzavřen konkordát s italským státem. To už se slavilo mimořádné jubileum roku 1929, které papež vyhlásil zřejmě v očekávání obnovení svobody papežství, kdy po výměně ratifikačních listin 8. června byla znovu symbolicky otevřena bronzová brána uzavřená od roku 1870. Zvláštní událostí tohoto jubilea byla pouť seminaristů z celého světa.

 Na vyhlášení svátku Krista Krále pak navázalo další mimořádné jubileum 1933 k 1900. výročí smrti Ježíše Krista, vyhlášené bulou Quod nuper, kde Pius XI. jasně zdůraznil myšlenku všeobecnosti vykoupení.

 *

 V kritické době, kdy se schylovalo k nové celoevropské válce, 10. února 1939 zemřel papež Pius XI.; jeho poslední slova byla: "Mír, mír, mír!" V konkláve, které se sešlo 2. března, byl týž den již při třetím hlasování zvolen v den svých 63. narozenin Eugenio Pacelli, který jako by měl již ve svém jménu odkaz Pia XI. (mír - pace), z římské šlechty, člověk mimořádně inteligentní, s dokonalou pamětí a vybavený jazykovými znalostmi, pracovitý i zbožný, doktor kanonického i občanského práva, absolvent papežské diplomatické koleje, dlouholetý papežský diplomat, od roku 1930 státní sekretář (bylo proti nepsané tradici, že papežem byl zvolen státní sekretář předchozího papeže) a mohl tak zblízka spolutvořit papežskou politiku, který přijal jméno Pius XII. Jeho papežská vláda byla jednou z nejdelších - téměř 20 let - a jeho úlohou se stalo převést církev těžkou dobou druhé světové války včetně německé okupace Říma a jeho obsazení západními spojenci, přičemž suverenita Vatikánského státu nebyla porušena.

 Když 26. května 1949 bulou Jubileum maximum vyhlásil jubileum roku 1950, bylo to v určitém smyslu poděkování za nový mír v Evropě a světě. To však již byla svoboda církve potlačována ve východní Evropě i jinde ve světě, a třebaže na Svatý rok přibyly do Říma na tři miliony poutníků - vzhledem k novým dopravním možnostem pětkrát víc než 1925 - chyběli tam poutníci z velké části Evropy i světa...

 *

 Když byl po smrti Pia XII. roku 1958 a po krátké, jen pětileté vládě Jana XXIII. v roce 1963 zvolen papežem milánský arcibiskup Giovanni Battista Montini, měl už za sebou zkušenost z organizování dvou jubilejních roků, které mu svěřil Pius XII. - pravidelného jubilea 1950 a mariánského roku 1954. Narodil se 1897, pro slabé zdraví absolvoval školy nejdříve externě, při svém vynikajícím nadání však dokázal vystudovat filozofii a právo na Gregoriánské univerzitě, cizí jazyky a literaturu na římské universitě i školu vatikánské diplomacie. Téměř až do svého zvolení pracoval v římské kurii. Jako papež přijal jméno Pavel VI. a jeho korunovace na svatopetrském náměstí byla poprvé přenášena četnými rozhlasovými i televizními stanicemi. On dokončil II. vatikánský koncil začatý jeho předchůdcem.

 Jubileum roku 1975 bylo ohlášeno už dva roky předem, oficiálně bulou Apostolorum limina a tradičně zahájeno v noci Narození Páně. Za jeden z nejdůležitějších úkolů tohoto jubilea pokládal papež smíření mezi katolíky a jinými křesťanskými církvemi a růst ekumenické činnosti. Poprvé se díky rozhlasu a televizi duchovně účastnily jubilejních slavností statisíce lidí z celého světa.

 *

 Po nečekané smrti Jana Pavla I. začalo 14. října 1978 konkláve, které o dva dny později v osmém hlasování zvolilo téměř jednomyslně (103 ze 109 hlasujících kardinálů) polského kardinála Karola Wojtylu, který přijal jméno svých tří předchůdců Jan Pavel II., po staletích prvního neitalského a vůbec prvního slovanského papeže v dějinách církve.

 O slavnosti Zjevení Páně 6. ledna 1983 ohlásil bulou Aperite portas Redemptoris Svatý rok spásy na památku 1950. výročí smrti Ježíše Krista. Jubileum roku 1983 mělo být slaveno současně na celém světě jako zvláštní "rok milosti od Pána". Svatou bránu v bazilice sv. Petra otevřel papež 25. března tohoto roku. V týž den dědic italského královského rodu Umberto Savojský odevzdal papeži do vlastnictví církve Turinské plátno, výmluvného svědka Vykoupení.

 Svatý rok 1983 byl zakončen o Velikonocích 1984. Po tiché modlitbě na prahu Svaté brány zamknul Jan Pavel II. její dvě křídla, přičemž recitoval chvalozpěvnou formuli:

 Kristus včera i dnes, počátek i konec.

 On otevírá, a nikdo nemůže zavřít.

 On zavírá, a nikdo nemůže otevřít.

 Jemu sláva i moc po všechny věky věků. Tuto Svatou bránu otevřel týž papež Jan Pavel II. loni na Štědrý den, aby zahájil nejslavnější, tisícileté jubileum roku 2000.

 PRZEWODNIK KATOLICKI 38-41/1999  zpracovala: Jadwiga Knie-Górna

 z polštiny přeložil a upravil: Radim Jáchym OFM