Ten, který zemřel, z mrtvých vstal…
Houška, Petr Alk. OFM
„Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou…“ Těmito slovy, která jsou ohlasem žalmu 139, začíná mešní liturgie slavnosti velikonoční. Vzkříšený Kristus jako by se obracel v jasu velikonočního rána na svého nebeského Otce, který je jeho největší láskou a jehož vůli vždy plnil – až k smrti na kříži. Je to výraz vítězoslávy, zvolání plné radosti a štěstí, tak odlišné od bolestného výkřiku na kříži, je to projev té nejvyšší kontemplace, kdy Kristovo oslavené lidství nazírá na Otce, noří se do hlubin božství. Ve velikonočním chvalozpěvu se zpívá, že je vskutku blažená noc, která směla znát čas a hodinu, kdy Kristus povstal z říše zemřelých. Arnošt Hello píše ve svých Podobiznách svatých, že veliké věci jsou obklopeny tichem. Kristovo vzkříšení je skutečností, která sice vyrůstá z pozemských dějin, ale zároveň tato nejposvátnější skutečnost je přesahuje. A tak to, co se tehdy odehrálo mezi Otcem a Synem, je navždy zahaleno rouškou tajemna: můžeme však oprávněně tušit, že to byla vzájemná komunikace lásky.
Zmrtvýchvstání znamená, že oslavený Kristus je už trvale ve slávě svého Otce, a proto i jako člověk má plnou účast na jeho svrchovanosti. Avšak to neznamená, že by vzkříšením Pán Ježíš unikl do jakési vznešené izolovanosti, do nějakého posvátného odloučení. Právě naopak: po svém vzkříšení je na cestě ke svým bratřím. Přímo jej to nutí – lidsky řečeno – aby se s nimi setkával. A tak velikonoční událost má jakoby dva rozměry: Kristus je ve slávě Otce, ale přitom je na cestě k nám.
Přichází k apoštolům, dává se jim poznat, stýká se s nimi na lidské rovině, slaví s nimi společenství stolu, jí s nimi a pije, dává jim možnost, aby ohmatali jeho rány. „Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království,“ čteme na začátku Skutků apoštolských (Sk 1,3).
Zmrtvýchvstalý se ještě plněji projevuje jako dobrý pastýř, který hledá ztracenou ovečku. Vzpomeňme zvláště na Marii Magdalénu a na Tomáše!
Bývalá hříšnice, ze které kdysi Pán vyhnal sedm zlých duchů (Mk 16,9), prožívala těžce velkopáteční trauma a první den po sobotě spěchá ke hrobu ještě před východem slunce. Odvalený kámen a prázdný hrob navodí myšlenku, že někdo tělo ukřižovaného odnesl. Nakonec se setkává se Vzkříšeným. Poznává ho ve chvíli, kdy ji osloví jménem: „Maria!“ Tak jí nikdo jiný neříkal, všichni ostatní ji nazývali Magdaléna, mnozí s nádechem opovržení. Jen dobrý pastýř volá své ovce jménem. A ony jdou za ním (Jan 10,3 a 4). Vzkříšený Pán, který proniká do nejtajnějších záhybů lidské duše, probouzí v této ženě to nejlepší, co dříme v její duši, a svěřuje jí poslání: „Jdi k mým bratřím…“ (Jan 20,17). Maria Magdaléna má zvěstovat učedníkům, že Pán žije.
Tomáš byl realista, chce mít všechno jako na dlani, nicméně jeho láska k Pánu je veliká, a proto i zármutek nad bolestnou smrtí je nesmírný. „Podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku a nebuď nevěřící, ale věřící,“ říká mu Vzkříšený, když za ním přichází. Nevíme, zda Tomáš to skutečně udělal, možná, že v tu chvíli už důkaz nepotřeboval, ale víme, že vyznává svou víru: „Pán můj a Bůh můj“ (Jan 20,27 a 28).
Petr oplakávající své zapření dostává možnost odprosit svého Pána. Dojemnost tohoto okamžiku můžeme jen tušit na pozadí sdělení: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“ (Lk 24,34). A zármutkem ovládaní učedníci emauzští, jimž se rozhořelo srdce v Ježíšově společnosti, poznali svého Pána při lámání chleba (Lk 24,34).
Vzkříšený Pán žije neustále ve své církvi, jejíž cesta dějinami se podobá cestě do Emauz. Je přítomen především ve svém slově a v eucharistii. Je přítomen v ostatních svátostech a také prostřednictvím Ducha svatého, Zastánce, Pomocníka, Utěšitele.
„Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 38,20). Je na cestě ke každému z nás, aby vždy nově a plněji vstupoval do našeho života a přetvářel nás ke své podobě. Záleží na tom, jak se mu otevřeme. Svatý jubilejní rok vykoupení naléhavě připomíná jeho slova ze Zjevení svatého Jana: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on o mne…“(Zj 3,20).