Jáchym, Radim OFM

 Život člověka je cesta. Život je cesta, protože má začátek a konec, a co je mezi nimi, je cesta od začátku ke konci. Jaká je to cesta, jak si ji člověk uspořádá, to už je jeho věc.

 Ježíš řekl: "JÁ jsem cesta." Přesněji, řekl: "Já jsem cesta, pravda a život." Mám pocit, že zde evangelisté přehodili pořadí, a že Ježíš řekl: "Já jsem pravda, cesta a život." Neboť Ježíš je věčná Pravda a stal se naší Cestou vedoucí do Života.

 Pro mne je pojem cesty spojen především s vlakem, o tom jsem už psal (viz POUTNÍK 11/1996). Vlak však byl pro mne i podvědomým symbolem životní cesty. Po léta jsem prožíval tentýž úzkostný sen: Jdu na vlak, u výdejny jízdenek je fronta (nebo je nějaká jiná překážka), já se nemohu do vlaku dostat, ten mi ujíždí... a v tom se probouzím. Teprve po létech studiem symbolického významu snů jsem pochopil, že tento sen vyjadřoval moji touhu dostat se z domova, kterou jsem stále nemohl uskutečnit - vydat se z rodného hnízda na cestu do života. Až když jsem se konečně mohl přestěhovat, přestal mě tento sen pronásledovat.

 Vlaku jsem v životě užil a užívám dost, od cest po republice, až po cesty do ciziny - do Německa za svěcením i dál až do Porýní, do Polska až k moři, a pak konečně víckrát do Itálie, "cesty snů" do Říma, Assisi, na La Vernu , do Loreta i do Benátek. A pravidelné cesty za bratřími a sestrami - "abych nevyšel z cviku".

 Nedávno jsem zažil nový sen: cestu domů. Jedu vlakem známou lokálkou (třebas po ní už dlouho dvakrát za den jezdí rychlíky napříč republikou), vyhlížím staničky - jedna jako druhá z červených cihel se žlutým lemováním a krytým nástupištěm podle jednotného projektu z minulého století: je to už Hradec? nebo teprve Řečice či Jarošov? Nemohu poznat, neboť na stanicích chybí známé černobílé nápisy, a v tom se probouzím - ne, ještě nejsem doma, ještě jsem nejel domů!

 A tak čekám, že tento sen se mi bude nyní opakovat: Jedu domů, marně vyhlížím, kde jsem. Kolik let? Rok, deset let, či snad víc? Ale jednou takhle pojedu, vlak se zastaví před červenou stanicí, na které nebude žádný nápis, ale já budu vědět: Jsem DOMA!

 Neboť jen v tomto životě má naše křížová cesta jména jednotlivých zastavení, ale TAM, doma, už budeme u cíle. A ten nepotřebuje žádné lidské a pozemské jméno.

 Buď veleben, můj Pane, naším bratrem vlakem,

 který nám dává křídla a spojuje nás s bratry a sestrami,

 je naším dočasným domovem

 a znamením dočasnosti našeho života,

 pokorně se plazí po zemi, drží se přikázaných kolejí

 a dává nám naději, že jednou dojedeme DOMŮ.

 Radim Jáchym OFM