Baroková, Terezie

 

Klářiny starosti

„Vítej, Františku!“ přivítala Klára Františka. „Jsem ráda, že přicházíš. Potřebuji s tebou mluvit. Pojď, uvařím ti čaj. Venku je chladno. Ohřeješ se.“

„Děkuji, Kláro, není mi zima. Čaje se rád zřeknu pro tebe i pro vás. Pojďme raději ven, budeme spolu chválit Pána za krásnou přírodu, kterou nám daroval, a pohovoříme si. Jak se tu máte? Jak žijete? Nepotřebujete něco?“

„Františku, stále přicházejí nové dívky. Mnohé z nich jsou mé bývalé přítelkyně nebo příbuzné. Měl bys k nám častěji chodit. Vždyť chceme žít tak jako ty, podle tvého příkladu. Já se necítím dost schopná je vést. Vždyť většinou to jsou mé vrstevnice. Nemám víc zkušeností než ony.“

„Kláry, vás vede sám náš Pán. On vám ukazuje cestu. Ukazuje ji i tobě. On tě povede. Jen se mu odevzdej! Já vás rád budu doprovázet, ale vést vás může jenom on.“

„Jistě, Františku. Ale abychom mu mohly rozumět, potřebujeme přece také lidské slovo i lidské vedení na této cestě k němu. Já cítím, že jsem na to slabá.“

„On vás bude vést postupně. Postupně vám bude ukazovat své světlo. My nejsme důležití, ale v jeho oživujícím světle se všechno stane nepředstavitelně krásné. Jako když slunce něco osvítí. Podívej, Kláro, na tyto střepy na zemi: to je pěkný obraz toho, o čem hovoříme. Vidíš, jak svítí? Hrají všemi barvami v slunečních paprscích. Bez slunce by na nich nebylo co obdivovat. Tak je to i s námi. I ten nejubožejší je krásný, když se nechá prozářit Bohem. Víš, Kláro, co  já ti mohu říci?  Abys žila a kráčela v jeho světle. On tě povede i ponese. Jen se nedej nikým a ničím odvést z jeho blízkosti.  Odevzdej mu i svou nejistotu, strach, všechny své starosti i bolesti.“

„Děkuji ti, Františku. Mám velkou radost, že tvá slova vždy ukazují na něho. Těším se, že nás budeš také ty na této cestě doprovázet.“

„Kláro, i když žijeme každý na jiném místě a máme každý jinou úlohu, v Bohu jsme sjednoceni. Kráčíme k němu stejnou cestou,“ pokračoval František. „I když jsme kdekoliv a jakkoliv vzdálení, víme, že jsme si blízko. A kdyby nás cokoliv postihlo, oba víme, jak velkou máme oporu. Nejen v nebi, ale také už tady, na pozemské pouti.“

Oba cítili, že jedním z nejkrásnějších darů od Boha je pro ně toto přátelství, které jim bude po Bohu největší oporou v těžkých chvílích.

 

 

Život ve sv. Damiánu

„Kláro, pojď, hledají tě dvě dívky,“ Anežka vyrušila Kláru při zametání chodby.

„Vítejte!“ pozdravila je Klára. „Jste z Assisi?“

„Ano, jsme,“ řekly nesměle. „Já jsem Cecílie a tohle je přítelkyně Lucie. Přišly jsme tě poprosit…“

„Nebojte se,“ usmála se Klára. „Pojďte, sedneme si sem na lavičku. Potřebuje něco? Jen řekněte, ráda vám pomohu ve všem, co bude v mých silách.“

„Kláro, my bychom chtěly…“ začala zase Lucie. „Chtěly bychom zůstat s vámi.“

„Tak? A co vás přivedlo na tuto myšlenku, a právě k nám?“

„Protože… Víš, my jsme nežily dobře. Dělaly jsme, co se nám zachtělo. Lidé říkají, že ty jsi svatá. Že u tebe se musí každý polepšit.“

„A my se chceme polepšit… jestli to je ještě možné,“ pokračovala Cecílie.

„Moje drahé,“ zasmála se Klára, „copak jen já můžu? To Bůh nás posvěcuje a vede, on může změnit i náš život. Pro něho není nic nemožné.“

„Tak tedy můžeme tady s tebou zůstat? Už jsme rozdaly všechno, co jsme měly, zůstaly nám jen tyto staré šaty, co máme na sobě. Chceme začít žít jinak, ale nevíme jak.“

„Nejdřív je třeba se obrátit. Víte, co to znamená?“

„Ne!“

„Zanechat všechno staré a začít úplně jinak, znovu. Nemyslet už na minulý život a úplně se odevzdat Pánu. Chcete to?“

„Ano, chceme!“

„Tak vítejte mezi námi! Sestry se právě scházejí k modlitbě. Můžete jít s námi a pak si pohovoříme… Sestry, přišly mezi nás další dvě dívky, které chtějí s námi následovat Pána. Jmenují se Cecílie a Lucie,“ vysvětlovala Klára po modlitbě, když se všechny sešly v jídelně ke skromné večeři.

„Vítáme vás mezi námi. Odkud jste?“

„Jsme z Assisi,“ odvětila Lucie ještě trochu nesměle. „Chceme začít nový život. Na starý bychom raději ani nevzpomínaly. Nebyl dobrý, ale omlouvaly jsme ho tím, že se v tomto světě jinak žít ani nedá. Ale lidé na vás často vzpomínají. Mnozí se diví, jiná vás obdivují, že jste dokázaly úplně změnit svůj život. A to nás pořád znepokojovalo. Viděly jsme, že se dá žít také jinak.“

„A co  rodiče?“ zeptala se Agáta.

„Divili se, že chceme jít sem,“ odpověděla Cecílie, „ale v podstatě jsou rádi. Vždyť náš minulý život je hodně trápil.“

„Mohly byste nám říci, jak vypadá váš život?“ zeptala se zamyšleně Lucie.

„Denní program je takový,“ odpověděla Klára. „Ráno máme společné modlitby, mši svatou a po ní se sejdeme v jídelně k snídani. Potom  každá jde po své práci, kterou má přidělenou. Před obědem se zase sejdeme ke společné modlitbě. Po ní v jídelně sníme trochu jídla. Chtěla bych, abychom se potom scházely k ručním pracím a při nich bychom si povídaly a podělily se o naše zážitky, především o ty, které vycházejí z vnitřního života s Pánem. Pak následuje zase práce, modlitba, večeře a zase modlitba. Po krátkém odpočinku vstáváme i v noci, abychom také její část prožily v Pánově společnosti. Pak si jdeme trochu odpočinout. Tak vypadá náš denní život, ale ještě jsme jen na začátku. Ještě ho jen hledáme a tvoříme.“

„A co je podstatné, nejdůležitější v tomto životě?“ optala se Lucie.

„Pokusme se společně o tom přemýšlet,“ usmála se Klára.

„Myslím, že nejdůležitější se modlitba a práce,“ začala Benvenuta.

„Mlčení a půst, tak jako to je v jiných klášterech,“ řekla Bona.

„Můžeme se cvičit v pokoře, laskavosti, dobrotě,“ dodávaly sestry jedna po druhé.

„A především v lásce,“ dodala Klára, když skončily. „Ve velké lásce k našemu Pánu i k sobě navzájem. Jedna ke druhé. Každá ke každé. Všechny ctnosti, které jsme si připomněly, mlčení, umrtvování, půst, pokora, jsou cestou k obětavé lásce. Kdyby nám právě láska chyběla, všechny ctnosti by k ničemu nesloužily. Láska k našemu drahému Pánu, který nás jako první miloval, je na prvním místě. Ale naše láska není nic proti jeho lásce. Ale to už všechno víte.“

„Také to tak cítím,“ řekla Filipa, „ale zdá se mi, že ještě neumím Pána milovat, i když bych chtěla.“

„Neboj se,“ pokračovala Klára. „On sám nás učí a vede ke skutečné lásce. Odevzdaly jsme mu přece svůj život, aby ho vedl v každé chvíli a v každé situaci.“

„Kláro, jaké ruční práce budeme dělat?“

„Mohly bychom třeba tkát látky a šít z nich korporály pro Nejsvětější svátost. Budeme uctívat Pána i tímto způsobem.“

„To je dobrý nápad,“ zaradovala se Bona. „Hodně děvčat zná tyto práce už z domu.“

„Korporály potom můžeme odevzdat Františkovi a bratřím, aby je  zanesli  do kostelů, ve kterých budou kázat,“ dodala Anežka.

„Vidíte, kolik je dobrých nápadů,“ usmála se Klára. „Ale dnes to už stačí. Ještě musíme připravit lůžka pro Cecílii a Lucii. Tak pojďme, sestry, abychom nepropovídaly celou noc a na odpočinek by nám nezbyl čas.“

(pokračování)