Jak se z františkánů stali vojáci
Říský, Bernard OFM
3. Podbořany
V Hodoníně za vojáčka mě vzali,
moje vlásky nakraťučko stříhali...
Přivítali nás krásným blátem – boty bylo třeba stále umývat – a hlavu stále stříhat – podle sovětského vzoru – jak stanovil nový Čepičkův vojenský řád. Až po intervenci Svazu čs. žen jsme mohli mít vlasy na 3 cm.
Středem kasáren vedla silnice do Buškovic. Byli jsme ubytováni v pravé části ve starém baráku, kde se vystřídaly mnohé generace vojáčků, poslední asi rudoarmějců – podle speciálních výtvorů lidové tvořivosti.
U brány byl velitelský a strážní barák, z druhé strany basa. Tu obýval usměvavý četař, kterého vodila služba s automatem do umývárny. Čekal na soud, údajně za napomáhání k útěku přes hranice. Soud se konal přímo v kasárnách – bez naší účasti – a vynesl mu třináct let, což se nám tehdy ještě jevilo jako horor, než jsme se s tím setkali sami.
Náš barák měl čtyři světnice, do nichž se vcházelo ze síně, kde stál stolek a služba, kterou zprvu drželi jen instruktoři. Ti obsadili jednu světnici, ostatní každá četa jednu. Byly vybaveny dvojáky, stůl ani skříň se tam už nevešly. Výstroj a výzbroj jsme měli pověšenou na čele dvojáků, čímž se ještě víc zužovala ulička.
Jednou v noci nás probudila rána – to náš Efrém Kovařík spadl i se slamníkem na spodního spolunocležníka, aniž by ho probudil z jeho spánku spravedlivých.
Den začínal budíčkem. Celkem brzy naši instruktoři vzdali ranní rozcvičku. Po snídani byl ranní nástup – svolávaný instruktory: Padám na ten nástup! – s přidělováním pracovních úkolů po prověření osobní účasti všech. Na postupně vyvolávaná jména znělo jako výstřely: Zde! Tady! Tusom! – protože na vojně se musí řvát.
Na dotaz: Kdo rozumí čerpadlům? – se přihlásil hned Řehoř Mareček. Za svou odvahu riskovat byl odměněn tím, že po celé týdny mohl chodit hlídat čerpadla vody do kaolinového lomu a mohl si tam číst Floriánovy Archy. Měl jich plný kufr, který mu při stěhování nosil – podle úmluvy – Titus Hanuš.
Jedním z prvních pracovních úkolů bylo hloubení jámy pro čističku odpadních vod. Tam jsme pracovali i v noční směně, protože stálými dešti se stále víc sesouvaly stěny. Byla to práce lopotná, jílovitá zem se lepila na lopatu. Jednou přišel s námi na noční směnu poručík Brenkus, velitel čety, a pracoval s námi, aby vyzkoušel, jak se nám pracuje, a ukázal svou solidaritu s námi. I později jako velitel roty přicházel někdy mezi nás a s námi pracoval. Časem jsme pochopili, že všichni naši velitelé byli k nám posíláni „z trestu“ jako nespolehliví. Pokud naše radostná existence jim pomohla překonat strach, bylo to pro ně ziskem.
Po rozdělení úkolů byl rozchod a odchod do práce a velitel roty štábní kapitán Švec „postavil do latě“ naše „instruktory“ a řval na ně ještě víc než na nás. Tím si upevňoval svou autoritu a nepřímo nás chránil před jejich zvůlí.
V poledne byla hodinová přestávka na oběd, kterou jsme strávili většinou čekáním ve frontě. V listopadu jsme při tom vyslechli část procesu s biskupy z rádia, aniž jsme chápali, o co jde. Měli jsme pochopit, že i s biskupy si „naše strana“ poradí. Abychom nezapomněli včas nastoupit do práce, o to se starali naši instruktoři.
Po devítihodinové pracovní směně byl denně nějaký program – politické školení, vojenské řády nebo zájmová činnost – pak nástup na večeři – večerní rozkaz a před večerkou čepobití.
V říjnu přišel přípis z ministerstva, že můžeme v neděli chodit do kostela celebrovat – za zavřenými dveřmi – a že se můžeme modlit kněžské hodinky. Když velitel slyšel, že k nim potřebujeme půldruhé hodiny, mávl rukou a rozhodl, že na to máme 10 minut mezi večeří a večerním rozkazem.
Čepičkův řád nám dal – jako náhradu za troubení večerky – čepobití. Čtvrt hodiny před večerkou jsme pochodovali po dvoře či po ulicích – pokud nějaké byly – a hulákali ze všech sil „budovatelské“ písně. V repertoáru, značně chudém, jsme měli: Přes spáleniště, přes krvavé řeky, Komandir geroj, geroj Čapajev (bil se za mňa v Seredi) a Teď už máme, co jsme chtěli. Ve městech z toho mělo obyvatelstvo velkou radost, protože každý útvar měl v jinou dobu večerku a tím i čepobití. A my měli radost, že je za námi Jeden den Ivana Děnisoviče – ke slávě našeho Pána.