Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Prozatím jsme hovořili o typech rozličných prostředníků spásy, kteří byli spjati s konkrétními historickými postavami (David) či funkcemi (kněz, prorok). Dá se říci, že se jednalo převážně o spasitelské mediace mezi Božím lidem a Hospodinem, které pocházejí zdola. Vedle nich však Starý zákon nabízí také výrazné typy spasitelské mediace, které pocházejí shůry. Můžeme rozlišit několik druhů těchto prostředníků: Syn člověka, moudrost, slovo, anděl.

a) Syn člověka

            V knize Daniel, sepsané zřejmě v polovině druhého století před naším letopočtem, se setkáváme se záhadnou postavou >>Syna člověka<<. Obrat v aramejštině (bar enaš) a hebrejštině (ben adam) označuje v první řadě člověka (srov. Žl 8,5). Ezechiel užívá tohoto titulu pro sebe jako proroka (srov. Ez 2,1-8), jenž má hlásat Boží zvěst ve vyhnanství lidu, který nechce naslouchat a nechce vidět (srov. Ez 12,2). V sedmé kapitole knihy Daniel však tento výraz nabývá zvláštního významu: v úryvku 7,2-14 se hovoří o Danilově apokalyptické vizi, kde po tak zvané >>apokalypse čtyř zvířat<<, která symbolizují pozemská království, následuje >>apokalypsa Syna člověka<< (7,9n.). Verše Da 7,13-14 popisují příchod Syna člověka v nebeských oblacích - symbol Boží slávy, jemuž je dána veškerá, univerzální a věčná moc. V zásadě existují dva výklady: jeden z nich vidí v Synu člověka individuální historickou postavu[1]; druhý výklad se opírá o verš Da 7,18, kde se hovoří o vládě svatých, a proto by měl být Syn člověka interpretován v kolektivním slova smyslu. Podle knihy Henoch, která zastává výklad v individuálním slova smyslu, je Syn člověka preexistující[2]; nebeskou bytostí, která stojí nad anděly[3]; jeho sláva je prozatím skryta, ale projeví se v eschatologické době, proto také jeho království bude bez konce[4]. S jeho intronizací bude spjato vzkříšení z mrtvých[5] a proměna celého kosmu[6].

            Zmíněný titul tedy v sobě spojuje plnost lidství davidovského krále (srov. Žl 11,1 - motiv intronizace) a transcendentní i eschatologický charakter identity Syna člověka.  b) Moudrost

            Původní okolností starozákonních sapienciálních textů je konfrontace mezi řeckou moudrostí a původní vírou otců. Základní snahou svatopisců je podtrhnout, že pravá moudrost rozbila svůj stan v Izraeli a že se vlastně ztotožňuje s Tórou. Při té příležitosti jsme ale svědky podivuhodné reflexe o božském původu moudrosti, o její úloze při stvoření světa, o jejím spasitelském  a vladařském působení.

            V knize Přísloví nacházíme již v první kapitole text, který o moudrosti hovoří jako by byla prorokem, jenž křičí na ulicích (srov. Př 1,20-33 - srov. např. Jn 7,34). V osmé kapitole se dozvídáme o úloze moudrosti při stvoření: Moudrost byla stvořena na počátku jako první Boží dílo (srov. Př 8,22-23; 8,24-29) a je s Hospodinem, provází jej a hraje si před ním jako jeho dítě (srov. Př 8,30-31). To, co se v uvedeném starozákonním textu tvrdí o moudrosti, budou později novozákonní autoři vztahovat na Ježíše Krista a na jeho úlohu při stvoření světa (srov. Jn 1,1; Kol 1,16-17).

            V knize Sírachovec 6,24-31 nacházíme povzbuzení otce k tomu, aby jeho syn na sebe vzal jho moudrosti, které se mu stane sladkostí, slávou a díky němuž pak syn nalezne odpočinutí. Ježíš sám bude aplikovat tato slova na sebe a na svoje poslání (srov. Mt 11,28-30), a tak naznačí, že on je učitelem Boží moudrosti a Boží Moudrostí samotnou. Velice důležitá je dvacátá čtvrtá kapitola této knihy: Moudrost je božského původu, protože vyšla z Božích úst a panuje nad oblaky, je tedy stavěna na roveň Bohu (srov. Sír 24,3-6); sídlí uprostřed Izraele (srov. Sír 24,7-8); moudrost konala svou liturgickou kněžskou službu ve Stánku úmluvy a později na Siónu (srov. Sír 24,9-12); konečně je přirovnávána ke stromu, který nese plody spásy a ty daruje svým ctitelům jako pokrm a nápoj (srov. Sír 24,16-21), jedná se zřejmě o narážku na rajský strom života (srov. Gn 2,9). Podle mínění biblistů právě tato pasáž se promítá jako inspirace do Prologu Janova evangelia[7]. Na původní záměr tohoto starozákonního textu jasně ukazují následující verše Sír 24,23-34, kde je moudrost ztotožněna s obsahem knihy Zákona, tedy se Slovem Božím. Proto také bude Jan hovořit o Kristu - Moudrosti jako o vtěleném Slovu (srov. Jn 1,1).

            Další důležitou pasáží je Mdr 7,22-8,8, kde autor velebí moudrost a vypočítává jedenadvacet vlastností ducha, který se nalézá v moudrosti, jedenadvacet znamená třikrát sedm, tedy naprostou plnost dokonalosti.

                        “Je dechem Boží moci, čirým výronem slávy Všemohoucího; ... Je odleskem věčného světla, nezkaleným zrcadlem Božího působení a obrazem jeho dobrotivosti (7,25-26)."

            Tato slova jsou přípravou na zjevení božské identity Ježíše z Nazareta, které se naplňuje v Novém zákoně. Přímou narážku na tato slova představuje v Novém zákoně text Žd 1,3: “On, odlesk (apaugasma - stejně jako Mdr 7,26) Boží slávy a výraz Boží podstaty, ..." (srov. Jn 1,9; Kol 1,15).

            úzká vazba mezi Ježíšem a moudrostí se projevuje již za jeho života (srov. např. Mk 6,2; Mt 13,54). Podle Pavla je Kristus Boží mocí a Boží moudrostí (srov. 1 Kor 1,24). V něm se naplňuje starozákonní zjevení stvořitelského a spasitelského působení moudrosti (srov. 1 Kor 1,30).

                        “Moudrost ve svém prorockém, vladařském, kněžském, stvořitelském a kosmickém působení shrnuje nejdůležitější funkce mesiášské spasitelské mediace mezi Bohem a lidmi. V tomto smyslu v ní lze spatřovat určitou zvěst o Kristu, který je vtělenou Boží Moudrostí[8]."

            Je tedy evidentní, že strozákonní kategorie moudrosti napomohla novozákonním autorům především v okamžiku, kdy měli hovořit o preexistenci a božské identitě vtěleného Božího Syna, o jeho univerzálním působení jak v díle stvoření, tak v díle spásy[9]. Nicméně je třeba podtrhnout, že starozákonní svatopisci nevnímali moudrost jako osobu v tom smyslu, jak tuto skutečnost pojímá pozdější, zejména patristická trinitární teologie[10]. Spíše než o osobu se jednalo o personifikaci Boží moudrosti[11], tedy jedné z výsostných Božích vlastností, které se projevují v díle stvoření i v dějinách spásy. Ryzí monoteismus vyznávaný Vyvoleným národem vylučoval jakési >>zdvojení Boha<< nebo v Bohu. c) Slovo

            Nebudeme se zabývat celou kategorií Božího slova[12], které není pouhým zvukem, ale je silou, jež tvoří, proměňuje i zachraňuje (srov. např. Gn 1,3; Iz 44,24-28; Žl 107,20)[13]. Velice zajímavá je výpově_ verše Iz 55,10-11, kde se mluví o slově vycházejícím z Božích úst, když toto slovo naplní svoje poslání ve světě, navrací se zpět k Hospodinu, od něhož vyšlo. Aktivita vyslaného slova propůjčuje tomuto slovu osobní charakteristiky[14]. Jan, který je teologem vtěleného Slova, se nechává inspirovat tímto úryvkem[15]. Obdobně jako zjevitelské slovo Ježíš vyšel od Otce do světa (srov. Jn 1,1-18) a po naplnění svého úkolu se k němu ze světa vrací (srov. Jn 16,28; Jn 13,1). Zanedbatelná zřejmě není ani souvislost mezi posledními slovy Ukřižovaného - >>dokonáno jest<< (tetelestai - Jn 19,30) a septuagintním zněním Izaiášova úryvku - (syntelesthé - 55,11)[16].

d) Hospodinův anděl

            V první řadě je nutno si uvědomit, že výraz >>anděl<< není označením přirozenosti, nýbrž funkce vyslance, posla, ohlašovatele[17]. Hospodinův anděl je specifický obrat, který se ve Starém zákoně objevuje relativně často. Někdy bývá jasně odlišen od Hospodina jako jeho prostředník (srov. např. Nm 20,16; 2 Král 14,16), jindy se zdá, že vypravěč příliš nerozlišuje mezi akcí anděla a samotného Hospodina, jako kdyby obojí splývalo vjedno (srov. např. Gn 22,15-17; 31,11-13; Ex 3,2-6). Základní funkcí anděla je zjevovat Boží vůli (srov. např. Ex 3,2; Sd 6,11-23; 13,3-22; 23,31nn.), ale také zachraňovat a vysvobozovat (srov. např. Gn 48,17; Ex 14,19nn.; 23,20.23; 32, 34). Tyto sestupné prvky mediace jsou doplněny o přímluvnou funkci, která má vzestupný charakter (srov. např. Zach 1,12). Anděl je tedy převážně a nikoli výlučně sestupnou spasitelskou mediací.

            U proroka Malachiáše[18] nacházíme text, který uvádí andělské zprostředkování do souvislosti s mesiášskými nadějemi:

                        “Hle, posílám svého posla (LXX - ton angelon mú), aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel (LXX - ho angelos) smlouvy, po němž toužíte (Mal 3,1)."

            úryvek je poněkud záhadný. Je totiž velmi zajímavé, že Pán a posel vstupují do chrámu současně, jako kdyby posel - anděl a Pán splývali vjedno[19]. Předpově_ by se tedy mohla velmi dobře vztahovat přímo na Ježíše Krista[20]. Nový zákon však zcela jasně rozlišuje mezi Kristem a anděly (srov. např. Žd 1,4). V Mt 11,10 sám Galilejský aplikuje text na svého předchůdce, Jana Křtitele.

Jediný Prostředník

            Viděli jsme, že společným jmenovatelem všech starozákonních mesiánských linií je idea spasitelského zprostředkování - spasitelské mediace. Spasitelem, Zachráncem je v první řadě Hospodin, který však realizuje své záměry v dějinách spásy skrze prostředníky. Celá řada spasitelských mediací, o nichž hovoří Starý zákon, slouží v Novém zákoně pro označení Ježíše z Nazareta. V něm tyto prostřednické linie dosahují svého naplnění a nepřekonatelného vyvrcholení. To, co jsme řekli, výtečně dokladuje následující verš:

                        “Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš Kristus, ...” (1 Tim 2,5).

            V první řadě platí, že nikdo nemůže dojít k Bohu jinou cestou než skrze Ježíše Krista. Za druhé: Všechny druhy spasitelské mediace připisované Muži z Nazareta se týkají přímo jeho lidství! Vzhledem k přesahu Ježíšovy osobní identity a typu jím realizovaného mesiášství nad očekáváními judaismu na přelomu letopočtu mají tato označení zcela pochopitelně pouze analogickou vypovídací hodnotu: On je prorok; avšak není prorokem v tom smyslu, jak jím jsou jiní lidé; on je mnohem víc než pouze prorok, on je vtělené Slovo, sama vtělená Moudrost. On je velekněz; ale zároveň není knězem ve smyslu například áronovského a sádokovského velekněžství; on je mnohem více než kterýkoli lidský služebník oltáře, v jeho oběti nacházejí svoji spasitelnou sílu všechny předchozí oběti Starého zákona i každý obětní dar novozákonní epochy. On je král; ale v úplně jiném slova smyslu než ostatní nositelé této hodnosti; on je jediný pravý Pán. Při správné aplikaci těchto označení na Ježíše z Nazareta a jeho dílo je tedy třeba postupovat obdobně, jako když hovoříme o Hospodinu: Po via affirmationis následuje via negationis a vše ústí do via eminentiae. Lidská slova nestačí k vyjádření nevýslovného tajemství Muže z Nazareta. Znovu se dotýkáme terminologické kontinuity a významového přesahu mezi Starým a Novým zákonem.

            Vraťme se ale k základním liniím spasitelské mediace: Některé pocházejí shůry (Syn člověka, moudrost, slovo, anděl); jiné pocházejí zdola (král, kněz, prorok). Všechny mediace pocházející shůry jsou převážně sestupné, tedy od Boha směrem k lidu. Prorocká mediace pocházející zdola však má převážně sestupnou charakteristiku: prorok přece prezentuje lidu Boží vůli, záměry a přísliby. Ostatní mediace pocházející zdola - tedy král, kněz, ale například také Adam a oběť - mají nikoli výhradně, ale více či méně převažující vzestupnou charakteristiku, tedy od člověka k Hospodinu. Vše můžeme shrnout jednoduchým schématem, které představuje jakýsi klíč k hlubšímu porozumění řadě titulů a funkcí, jež Nový zákon odhaluje v Ježíši Kristu a jeho díle:

                                                                    Hospodin

                                                                                              Syn člověka, moudrost,

                                                                                              slovo, anděl

 

 

                                                   Ježíš Kristus - jediný Prostředník

 

 

            král, kněz, prorok,

            Adam, oběť

                                                                      Boží lid

 

 

            Je evidentní, že Ježíš z Nazareta není pouze zjevitelem a >>reprezentantem<< Boha před lidem, ale že je také reprezentantem lidstava před Hospodinem. Ježíš z Nazareta není >>jenom<< Boží Syn, který sestoupil od Otce do tohoto světa, on je i nový Adam, který vystoupil jako člověk k Otci. V Muži z Nazareta tedy kulminuje jak sestupné, tak vzestupné spasitelské zprostředkování!

 

 

                        C. V. Pospíšil OFM