Latini, Luigi OFM

8. Jako i my odpouštíme našim viníkům

 Kristus dal život za člověka. Přišel mezi své, ale vlastní ho nepřijali; dal na srozuměnou farizeům, že Zákon zdůrazňuje přikázání, neuznává však první místo lásky; zemřel na kříži za všechny a tím definitivně otevřel kapitolu lásky, která odpouští, a řekl, že na sklonku života budeme souzeni podle tohoto přikázání.

 Byl dobrým samaritánem, jenž se o nás postaral. Před ním přišli filozofové, kteří se omezili na velké diskuse o lidské přirozenosti. Potom přišli právníci, kteří navrhli reformy k zajištění lidského štěstí. Nakonec moralisté, co popsali svazky o solidárnosti a zapřísahali, aby se změnily špatné zvyky.

 Jen Syn Boží a Mariin se sklonil, aby zdvihl nešťastníka zanechaného polomrtvého na cestě, a přikázal všem svým následovníkům, aby jednali také tak. Když se modlíme a říkáme "odpusť nám, jako i my odpouštíme", je třeba zamyslet se nad slovy, která říkáme, protože budeme souzeni z věrnosti k odpouštění a k bratrskému společenství, kterou slibujeme.

 Jako i my odpouštíme. "Jako" je příslovce, které naznačuje vazbu mezi naším a Božím chováním. Jestliže neodpouštíme, zabraňujeme mu, aby nám odpustil. Nabádá nás, abychom užívali míru natlačenou, natřesenou a vrchovatou, neboť takovou slibuje nám. Sv. František se modlil takto: "A to, co nedokážeme úplně odpustit, nauč nás, Pane, odpouštět zcela, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se pro tebe odpouštět všem" (Výklad na Otče náš).

 Nenávist boří, ale láska staví. Křesťan by měl být budovatelem míru na záhonu, "který nás dělá tak krutými". Měl by rozlomit dlouhý řetěz pomsty a nenávisti, který pustoší společenský život, světlem evangelního odpuštění. Abychom žili pod duhou Božího milosrdenství, je třeba zlomit Kainův komplex a dokázat skutky, že člověk není člověku vlkem. Tak bude snazší modlit se s žalmistou: "Pane, Bože milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný, obrať se ke mně a smiluj se nade mnou" (Žalm 86/85,15-16).

 Křesťanské odpuštění. Křesťan následuje Krista a má ho napodobovat. V dějinách velkých náboženství vyznávaných člověkem na naší planetě měli velcí učitelé ducha své žáky věrné jejich učení a usilující předat potomstvu jejich životní pravidla.

 Také Kristus se projevil jako učitel a shromáždil kolem sebe učedníky, kterým předal svůj způsob života. Proto se nejedná o to, prostě následovat učení, jako spíše vázat se na osobu. Jeho zvláštním přínosem je právě láska, která odpouští. "Odpouštějte, a bude vám odpuštěno" (Lk 6,37). Jeho následování zahrnuje jeho napodobování, to jest, křesťan se ve své životní situaci má chovat jako Kristus a sdílet jeho osud. A to ve vztahu k novému přikázání odpouštět: "Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, jdi se napřed smířit se svým bratrem" (Mt 5,23-24). Ne "máš-li něco", ale "má-li tvůj bratr něco proti tobě". Jdi za ním, jdi se smířit, potom přijď, abys obětoval.

 Je příznačné, že Ježíš chtěl lásku vyvrcholit především v milosrdenství a v odpouštění. Odpouštění je víc než láska, ovšem vzhledem k bližnímu, ne vzhledem k Bohu, neboť vůči němu nemůžeme projevovat milosrdenství. Láska nemá být povrchní, ale pravdivá, a je opravdová, když se projevuje skutky. Tak je každý křesťan ve světě viditelnou svátostí Boží dobroty.

 Míra odpouštění. Nemáme odpouštět z toho jediného důvodu, že nám bylo odpuštěno, ale abychom napodobili chování, jaké si zvolil Bůh ve vztahu k nám, a kterým je milosrdenství. "Nové přikázání vám dávám: milujte se navzájem" (Jan 13,34). Sv. Pavel povzbuzuje první křesťany k vzájemné lásce těmito slovy: "Projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost, snášejte se a navzájem si odpouštějte" (Kol 3,12).

 Svátost lásky existovala už ve Starém zákoně, avšak bližním byl přítel, příbuzný, spoluobčan, příslušník téhož národa. Všichni ostatní byli hodní opovržení. Ještě hůře v pohanském světě, který neznal pojem bližního a modlitby obracející se k bohům Parnasu či Panteonu žádaly smrt nepřátel.

 Do tohoto světa tak primitivního vnesl Ježíš nový zákon lásky vůči všem, i k nepřátelům. Rozšířil bratrské vztahy přes hranice národa a rasy, aby napodobil dobrotu Otce, neboť on dává vycházet slunci a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým bez rozdílu (Mt 5,45).

 Když jsi v pokušení vidět "třísku" v oku bratří, pomysli na "trám", jenž je ve tvém vlastním oku. Jestliže posuzuješ, budeš vždy protivný a všední, málo způsobilý pro bratrské ovzduší. Láska není proces, ale slavnost. Zdá se málo, ale je hodně. Z pokroucené rostliny, jakou je tvoje zraněná povaha, Duch může dát vykvést květům křesťanského odpuštění, když vysvleče starého člověka s jeho pocity zášti a obleče tě v nového člověka, kterým je Kristus. Je prostě nemyslitelné, aby bylo možné po celý život nemluvit a chovat zášť za utrpěnou urážku! Nebuď vybledlou kopií, když můžeš být "originálem" Boží lásky ve světě. Tady je pevnost tvé osobnosti. Je to místo, které na tebe připadá v díle spásy. Jen tak budeš moci opustit svět lepší, než jsi ho našel. A svět bude lepší ne jestliže se budeš cítit "jiný než druzí" anebo "nižší než druzí", ale budeš-li se cítit "v pokoji s druhými".

 Luigi Latini OFM

 VITA MINORUM 4/1999

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM: a protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět zcela, abychom pro tvou lásku dokázali opravdu milovat své nepřátele a zbožně se za ně modlit, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se pro tebe pomáhat všem.

Sv. František: Výklad na Otče náš