Dělník svatý Josef s Pannou Marií a Dítětem Ježíšem slaví svátek práce
Mlčoch, Lubomír OFS
1. květen je v katolických kalendářích „státním“ svátkem práce a „církevním“ svátkem sv. Josefa Dělníka. Současně jde o první den měsíce zasvěceného Panně Marii: český název „květen“ je sám pro přátele svatého Františka důvodem k radosti, vždyť stvořená příroda vzdává chválu svému Tvůrci na každém kroku a Matka Boží je tím nejkrásnějším stvořením. Františkán touží v srdci, aby všechny tyto tři aspekty se 1. května snoubily v harmonii Božího řádu a vedly ke společné oslavě Svaté Rodiny, Boží přírody a práce, jíž je člověk Bohem povolán, aby se podílel na stvořitelském plánu svého Tvůrce. Ale v tomto našem narušeném světě je i harmonie těchto tří důvodů ke slavení vážně narušena. Jsou vzácné výjimky slavení, v nichž všechny tři důvody jsou přítomny – jednou z nich je obnovená tradice Mariánské pouti Prahou.
Dělnické hnutí, které se již od samého počátku – v různých zemích tu ve větší tu v menší míře – začalo vzdalovat církvi, zavedlo slavení svátku práce již na konci 19. století. Všichni známe fejeton Jana Nerudy na toto téma z roku 1890, tedy rok před vydáním sociální encykliky „dělnického papeže“ Lva XIII. „Rerum novarum“. Vynikající slovo Svatého otce však reagovalo na již rozbujelé dělnické hnutí, na jeho počátku byl „Komunistický manifest“ Marxe a Engelse z roku 1848, a to již s církví při nápravě sociálních nespravedlností nejen nepočítalo, ale bylo jí přímo nepřátelské. Hrozny hněvu třídní závisti a nenávisti v našich zemích propukly s plnou silou o sto let později a dopadly tvrdě také a především na církev, která pak byla po čtyři desetiletí pronásledována, zatlačována a umlčována. „Bezbožecký komunismus“ byl nepochybně trestem za to, že křesťané příliš pozdě rozpoznávali znamení doby, dlouho váhali a „společenské pilíře náboženství přestávaly být s to rozeznávat Krista v chudých“ (podle Jacques Maritaina). Abbé Cardijn, zakladatel Katolické dělnické mládeže (J.O.C.) po rozhovoru u Sv. otce Pia XI. citoval výrok papežův, který je výrazem bolesti: „Je velkým skandálem 19. století, že církev ztratila dělnickou třídu.“
Zatímco ve Francii vzniklo dobrovolné hnutí „dělnických kněží“, kteří se pokoušeli navracet dělníky a námezdně pracující zpět do lůna církve, u nás se v padesátých letech stovky kněží a řeholníků ocitly nedobrovolně na stavbách, v dolech a továrnách, bez státního souhlasu k výkonu svého nejvlastnějšího povolání. Ti, kteří dokázali přijmout i toto jako Kristův kříž, mohli i v podmínkách nesvobody v jednotlivých případech přivést dělníky zpět do církve. Rozhodujícího průlomu však nebylo ani za tuto vysokou cenu dosaženo. V první generaci komunistů byli i tací, kteří vystoupili z církve proto, že byli přesvědčeni, že se „dala na stranu bohatých“, a že to budou oni, kdo věc napraví tím, že zásady evangelia doopravdy uskuteční. Další generace dělníků již tuto iluzi ztratily, ale – jak vím ze svědectví jednoho „dělnického kněze – skladníka na stavbě“ – církev dále považovali za cosi jim vzdálené, vhodné snad pro lidi vzdělané, intelektuály…
Nově nabytá svoboda po roce 1989 otevřela možnosti působení církve, která vyšla z ghetta, do něhož se ji snažil zavřít minulý režim. „Skandál 19. století“ u nás trvá dál i na prahu století 21. Jako země jsme v situaci zcela výjimečného vzájemného neporozumění mezi církví a politikou. „Na levici“ přetrvává jinde již přežilé nepřátelství z konce 19. století, „na pravici“ se rodí staronoví kapitalisté neschopní se poučit, že mamon nevázaný právním a morálním řádem může vést jen k obnově starého třídního nepřátelství a nenávisti. I mezi katolíky schopnost poučit se z chyb minulosti jakoby mnohdy scházela: výroky „křesťan je z definice napravo“ a jiné tomu podobné, mohou být jen projevem toho, že v žebříčku životních hodnot jsme ochotni křesťanství přesunout na druhé místo, neboť „o peníze jde až v první řadě“. My, přátelé svatého Františka, máme v této situaci mimořádnou roli: všude tam, kde dusí nenávist, tiskne bezpráví, dělí hádky, vládne zoufalství, omyl a zmatky, nuže všude tam máme vnášet lásku, snášet křivdy, spojovat smírem, křesat světlo pravdy, plesat se smutnými.
Oficiální sociální učení církve se počítá až od encykliky Rerum novarum z onoho roku 1891. První podklad pro tuto encykliku vznikl o několik let dříve u nás, v Sudetech, v Boru u Tachova (tzv. Borské teze). Osudy našeho pohraničí jsou bolestným svědectvím dějinných důsledků v selhání rozpoznávání znamení doby a slabosti odporu vůči společenským zlořádům, za než pak bylo nutno – na obou stranách – platit hnědým a rudým totalitarismem. Kostel v Boru u Tachova je zasvěcen Narození Panny Marie. Zažil jsem tam odpolední nedělní pobožnost, při níž se střídavě zpívaly české a německé mariánské písně. Češi a Němci sedící vedle sebe v kostelních lavicích se učili rozumět u nohou své společné - neboť Boží – matky. Jindy tam – právě na připomínku výročí Borských tezí – doputovali zástupci německých dělnických a zeměstnaneckých katolických spolků, jakoby na důkaz, že tam, kde církev nezapomněla na své chudé, neztratila ještě dělníky zcela.
Svatý otec Jan Pavel II. letos při příležitosti 1. května a svátku Dělníka Josefa přijal účastníky mezinárodního semináře na téma „Globální ekonomika a finance“, kteří mu předložili dokument o morální stránce fungování finančních trhů. Mezinárodní kapitál je motorem dnešního ekonomického světa, jenž rozhoduje i o práci pro děti Boží. Daly by se napsat celé traktáty o shodách a rozdílech v pojetí práce, jak jí rozuměl a rozumí marxismus, a o významu lidské práce v sociálním učení církve. „Ta práce, matka pokroku“ má i pro křesťany prioritu před kapitálem a důstojnost lidské osoby ve světě práce je tím, co leží církvi především na srdci, vždyť první ze tří velkých sociálních encyklik, které Jan Pavel II. vydal během deseti let – mezi 90. a 100. výročím od „Rerum novarum“ – tedy „Laborem exercens“ – je věnována právě lidské práci. Avšak ponižování, zneužívání a vykořisťování pracujícího člověka nevede křesťany k tomu, aby „se dali na pochod a aby vzplála poslední bitva“ (parafráze z komunistické Internacionály ještě my starší rozpoznáme). Sv. otec jedná i s představiteli světa kapitálu pod zorným úhlem přednostního zájmu o chudé, vytlačované na okraj společnosti. Jemu je třeba připsat i zásluhu, že k tomu letošnímu Jubilejnímu Milostivému létu se nakonec podařilo dosáhnout toho, co se zdálo po léta jen zbožným idealismem, tedy odpuštění dluhů těm nejchudším, nejvíce zadluženým zemím světa. Cesta ke smíru je pracná, nikdy nekončící, ale jediná smysluplná. A to i u nás, kde je zatím nejvíce barikád v lidských srdcích. Představa, že prvomájový průvod od baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Strahově by byl na Letenské pláni zakončen společnou bohoslužbou svazů zaměstnanců a zaměstnavatelů, se zdá být bláznivým snílkovstvím. Mějme však v síle víry odvahu k vizi oslav svátku práce ve společnosti Dělníka Josefa a Panny Marie a ve jménu Dítěte Ježíše, které se v dílně svého pozemského otce učí zacházet s hoblíkem a pilkou.