Baroková, Terezie

Uzdravení

„Venku někdo křičí,“ povídá Bona a podívala se z okna. „Ale to jsou bratři! Co se stalo? Proč jdou s takovým křikem?“

Klára vyběhla před klášter. Právě se k němu přiblížili bratři Filip a Bernard, kteří mezi sebou pevně drželi Štefana, který se zmítal, vzpouzel a křičel: „Pusťte mě! Chtějí mě zabít! Zachraňte mě!“

„Co se stalo?“ ptala se Klára.

„Posílá nás za tebou František,“ udýchaně odpověděl Bernard, který vší silou držel  zmítajícího se Štefana. „František povídal, že když nad ním uděláš kříž, tak se uzdraví.“

„Pusťte ho,“ řekla Klára.

„Nemůžeme, uteče nám,“ obával se Bernard.

Vtom se Štefan uklidnil. Zahleděl se na Kláru a uklidněn k ní kráčel. Klekl si před ní a Klára vzala jeho hlavu do svých dlaní: „Neboj  se, můj bratře,“ hovořila k němu tiše a klidně. „Náš Pán tě velmi miluje.  Důvěřuj mu. Uvěř v jeho lásku.“ Udělala nad jeho hlavou kříž a Štefan v tu chvíli usnul.

Vtom si Klára všimla, že všechny sestry stojí v bráně kláštera. Přiběhly, když uslyšely křik.

„Pojďme do kostela,“ řekla jim, „a poděkujme našemu Pánu, že nás má rád a že nám pomáhá. Že nás uzdravuje ze všech našich trápení a neduhů. Nikdy mu  nemůžeme dost poděkovat za všechno dobro, které nám dává.“

Po chvíli ticha se z kostelíka ozval tichý zpěv Kláry: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám… Sestry i Bernard a Filip se k ní přidali.

Po chvíli se Štefan začal  probouzet. Rozhlížel se kolem sebe. Zahleděl se na les, na slunce, na kostelík, na sebe, jakoby všechno viděl poprvé. Potom vstal, popošel ke kostelíku a přidal se ke zpívajícím. Když skončili, nadšeně zvolal:  „Bratři a sestry, já jsem zdravý! Už se nebojím! Už nemám strach!“

Bratři vyskočili a objali ho: „Pojďme rychle za Františkem, aby se také on s námi radoval,“ řekl Štefan.

Sestry zavřely bránu kostelíka a ještě dlouho děkovaly Pánu za uzdravení i za všechny dary, která od něho dostávaly.

 

 

Velké překvapení

Na bránu kláštera sv. Damiána zabouchala Klářina nejmladší sestra Beáta.

„Vítej, Beátko,“ objala ji Klára, hned jak ji sestry zavolaly.

„Kláro, doufám, že mi už dovolíš zůstat mezi vámi. Myslím, že žádná sestra na to nemusela tak dlouho čekat.“

   „Máš pravdu,“usmála se Klára. „Tak pojď mezi nás! Vím, že jsi už doma žila podobně, jak budeš žít tady.“

„Ještě tě čeká jedno překvapení,“ zatvářila se tajemně Beáta. „Ale slíbila jsem, že nic neprozradím.“

„No dobře, uvidíme, co to bude,“ odpověděla Klára.

Za několik dní přišla do kláštera Ortolana, Klářina matka.

„Kláro, pojď k bráně“, zavolala ji Beáta, která matce otvírala. „Už je tu překvapení!“

„Mami, vítejte,“ radovala se Klára, když ji uviděla.

„Kláro, přišla jsem tě poprosit, abych také já mohla žít tady s vámi. Jste tu všechny tři, a také mne sem srdce táhne. Celý majetek jsem už prodala a rozdala chudým. Vlastně už ani nemám kam se vrátit.“

„Ty, mami?“ řekla Klára nejistě.

„Proč váháš, Kláro?“ ozvaly se Bona, která přišla k bráně spolu s ostatními sestrami, když uslyšely známý hlas. „Vždyť všechny děkujeme právě tvé matce za to, že jsme tady. Ona nás od malička vedla k Bohu, stejně jako tebe.“

„Co se tady děje? Tady, v otevřené bráně máte poradu?“ vyrušil je najednou František. Sestry byly tak zabrané do rozhovoru, že ho ani neviděly přicházet.

„Promiň, Františku, to já jsem zavinila tento zmatek,“ vysvětlovala Ortolana. „Přišla jsem poprosit, abych mola žít tady se sestrami v chudobě a pokání jako jedna z nich.“

„A co vám v tom brání?“ usmál se František.

„Dům je už přeplněný,“ odpověděla Klára nejistě.

„To jedno místo se ještě najde,“ zvolalo několik sester. „Do jídelny se ještě vejdeme, a  v ložnici se také ještě jedno místo najde. A bude nás právě padesát.“

„Tak pojď, sestro Ortolano,“ objala ji Klára. „Já jsem vlastně šťastná, že budeš také ty s námi tady. Ale víc se nás sem už nevejde.  Ale teď pojďme všichni do jídelny.“

 

 

Titul „abatyše“

„Přináším velmi důležitou zprávu,“ začal František, když se všichni usadili v jídelně. „Už skončil IV. lateránský koncil, který vydal nařízení, že každý klášter musí mít svou představenou – abatyši. Bez ní nebude mít církevní schválení.“

Klára sebou trhla: „Františku, ty víš, jak chceme žít.  Přejeme si, aby každá z nás sloužila ostatním. Ne, aby  některé měly vyšší hodnost nebo aby se cítily víc než jiné.“

„Vím, Kláro,“ řekl vážně František. „Ale musíme poslouchat církevní nařízení.“

„Františku, když to musí být, vyber tu, která bude mít zodpovědnost  za klášter a bude abatyší,“ řekla Klára.

„Já jsem ji už vlastně vybral,“ usmál se František. „Ale vím, že ty, Kláro, nebudeš spokojená. Vybral jsem totiž za abatyši tebe.“

„Mne? Ach to ne!“

Ostatním sestrám zazářily oči, ale když viděly, jak to Kláru zarmoutilo, ani jedna sestra nedala najevo svou radost.

„Kláro, slibuji ti poslušnost za všechny,“ spontánně zvolala Bona.

„Kláro, budeme ti vděčné, když přijmeš tuto službu a budeš nám příkladem v poslušnosti,“ přidala se Janina. Tak se vyjadřovaly všechny, dokud je Klára nepřerušila:

„Uděláte mi radost, když mi budete nadále říkat jednoduše Kláro.Chci využít tuto službu k tomu, abych vám ještě víc sloužila a ještě víc vás milovala.“

„Kláro, děkuji ti, že jsi příkladem v poslušnosti a pokoře,“ řekl František Kláře, když ho po rozloučení se sestrami vyprovázela k bráně. „Ale ještě jedna důležitá věc byla na koncilu. Aby v církvi nebylo příliš mnoho řeholí, musí se každé nové společenství podřídit předpisům některé z těch řeholí, které již existují.“

„Rozumím,“ řekla vážně Klára. „Ale ani jedna z nich nemá přísnou chudobu, v jaké chceme žít… Ale vím, co můžeme udělat,“ náhle jí zazářily oči. „Podřídíme se nařízením církve, ale kromě toho napíšeme žádost, kterou můžeme nazvat Privilegium chudoby. Pošleme ji do Říma, aby ji sám papež schválil. Abychom mohly žít v úplné chudobě. Bez jakéhokoliv majetku. Takto neztratíme nic, co je pro nás podstatné, i když se podřídíme jiné řeholi.“

„Výborně, Kláro,“ usmál se František. „Rychle ji připrav, pošlu ji po rychlém poslovi do Říma.“

Nečekali dlouho na potvrzení žádosti, jaká do Říma ještě od nikoho nedošla. Papež Inocenc III. poslal obratem svůj souhlas i své požehnání Kláře a všem Chudým paním ve sv. Damiánu.

Klára i František to přijali s velkou radostí jako Boží požehnání jejich nového, začínajícího života, i když tušili, že to je jen začátek jejich boje o možnost žít v úplné chudobě.

(pokračování)