Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Vojenská duchovní služba

Dnes si povíme pár slov o verbování kapucínů.

Vojenská duchovní služba byla pro mne vždycky tématem, kolem kterého jsem se opatrně protahoval jako mlsný kocour kolem misky s horkou polévkou.

Sloužil jsem ve staré čs. lidové armádě za vlády Antonína zvaného Římského (poněvadž za jeho vlády hodně padaly římsy) a to byla doba, kdy jsme odložili staré carské epolety a začali nosit „staronové“ prvorepublikové nárameníky. Na vedoucích pozicích se začali stále více objevovat rozumní lidé a kdysi obávaní političtí důstojníci, tzv. politruci, byli zatlačováni do defenzívy a donuceni se zabývat kulturou, uměním atp. Moje generace je neměla ráda a říkala jim hanlivě feldkuráti. Nevím proč, nikdo z nás skutečného vojenského kněze nikdy neviděl. Snad se na tom podílela filmová podoba feldkuráta Katze, ztvárněná hercem Milošem Kopeckým.

S prvními polními kněžími jsem se setkal až v US lazaretu v Norimberku. Náš sklad ručních palných zbraní byl přesně vedle polní kaple v přízemí. Kaple a celá správa byla v rukou luteránských pastorů a nepovažoval jsem za vhodné se s nimi seznamovat. Moje angličtina byla tenkrát ještě značně omezená a byl jsem rád, když jsem vůbec porozuměl hovoru v telefonu.

Situace se změnila, když jsem byl převelen do administrativní správy a přišel jsem s pastory do styku služebně. V té době se objevil v lazaretu katolický „feldkurát“, a to skutečný. Byl to Angličan narozený u welšských hranic a mluvit s ním znamenalo otevřít oceanografický atlas světa. Ve svých osmnácti letech vstoupil do služby královské mariny a sloužil poctivě dvacet let. Potom dostal penzi, a poněvadž těch dvacet let mu bylo málo, vstoupil do US-NAVY a tam sloužil dalších dvacet let. Potom absolvoval nějaký kurs pro pozdní „vokace“ a stal se vojenským kaplanem. Osud ho zavál daleko od moře do již zmíněného lazaretu v Norimberku. Jeho jméno si bezpečně pamatuji: jmenoval se Jim Hawkins. Proplul všechna moře a v kanálu La Manche znal snad opravdu každý kámen.

Debaty s ním, nejprve služební a potom neformální, mi vylíčily život vojenských kněží úplně jinak než pan Kopecký v roli feldkuráta Katze. Především vyvrátil do kořene moje představy, že život polních kněží je jakousi selankou na způsob obrozenské literatury 19. století, ale velmi nebezpečný a riskantní způsob misijní práce. Upozornil mě také na to, že relativně velký počet vojenských kaplanů jsou právě řeholníci. S jezuity se setkáváme nejspíše u specializovaných jednotek, jako jsou Special Forces apod., dominikány najdeme nejčastěji u námořnictva a učedníci sv. Františka jsou jednoznačně u infanterie neboli pěchoty (královny zbraní). Asi proto, že jsou k této nejméně preferované službě instinktivně přitahováni. To však nevysvětlí, proč je procento františkánů v branných silách tak vysoké.

Domnívám se, že jeden z hlavních důvodů je mobilita a zdůrazňování jednoduchého způsobu života. Vojenský způsob života totiž vyžaduje schopnost se rychle pohybovat z jednoho konce světa na druhý. Má-li však vojenská správa přesunout řekněme luteránského kaplana z Texasu do Frankfurtu (to je běžný přesun), musí řešit řadu problémů. Protestantský kaplan je ženatý a rodina má 2 – 3 děti. Jeho žena má zpravidla zaměstnání, které nemůže okamžitě opustit, je aktivně zapojená do řady společenských povinností, které opouští nerada. Jeho děti chodí do různých škol, které nechtějí měnit. Taková rodina pochopitelně nemůže bydlet v kasárnách, ale potřebuje větší byt, který však není vždycky k dispozici. Potřebuje-li některé dítě zvláštní lékařskou péči, ta nemusí být na novém místě dostupná. Vidíme tedy, že tento „sociální přívěsek“ může mobilnost protestantských pastorů různorodě komplikovat. Tyto problémy odpadají u katolických kněží a zvláště pak u kněží řádových. Otec Richard Bendorf OFM byl ku příkladu z Chicaga do Wurzburgu přemístěn za 8 hodin. Letěl vojenským letadlem (za 8 dolarů), hábit a breviář měl v malém kufříku a jeho auto za ním poslali na lodi. Trochu se prospal ve vojenském „hotelu“ a večer už sloužil mši svatou v nemocniční kapli. Je jasné, že takové stěhování je úplným balzámem pro uši vojenských intendantů a zásobovačů.

Druhý důvod je podle mne změněná demografická situace americké armády. Rostoucí podíl španělsky mluvících „Američanů“ nachází útočiště právě v armádě u pěchoty, kde určitá jazyková bariéra stejně jako relativně nižší vzdělání nejsou tak palčivým problémem jako kupř. u technicky komplikovaných služeb (letectvo, námořnictvo atd.). Některé jednotky mají 80 % vojáků mluvících španělsky jako první řečí (stále mluvím o jednotkách infanterijních – pěchotě, nazývaných hovorově „grunts“ neboli vzdychalové). U těchto vojáků se právě františkáni těší velké popularitě. Např. Průvodce po misiích v Kalifornii popisuje jednadvacet misijních stanic v Kalifornii, a všechny (bez jediné výjimky) jsou františkánské. V některých oblastech Nového Mexika je slovo padre  někdy totožné s františkánským řeholníkem.

Vojenští plánovači tedy spojují příjemné s užitečným. Řeší palčivý problém nedostatku vojenských kněží, a to velice (z jejich hlediska) lacino.

„Jak je možné,“ zeptal jsem se otce Mika při své návštěvě v jeho farnosti sv. Alžběty, „že právě dnes, v době, kdy se branné síly redukují a zavírá se jedna základna za druhou, je nedostatek kněží stále palčivějším problémem?“ Otec Mike se krátce zamyslel a odpověděl: „Navlas stejnou otázku jsem nedávno položil otci plukovníku Reitmeyerovi, který byl kaplanem na jedné dnes zrušené základně. Otec Reitmeyer to vysvětlil asi takto: Stará pranostika říká, že když naše vláda se rozhodne šetřit, přijde to většinou dost draho. Podobné je to u vojáků. Náklad na zničení jednoho tanku jsou vyšší než cena nového. A stejné to je při zavírání vojenských základen. Zavřením základny se přesune několik stovek mladých vojáků někam jinam, ale civilní personál, který pracoval na základně, zde zůstane. Navíc je každá základna obklopena silnou komunitou vysloužilých veteránů a jejich rodinných příslušníků. Jsou staří a většinou již nemocní. V těsné blízkosti základen zůstávají především proto, že Ministerstvo obrany je povinno jim zajišťovat zdravotní péči. Kromě toho mohou relativně lacino nakupovat potraviny a ostatní zboží ve vojenských prodejnách. Pro tyto lidi je vojenská kaple důležitým centrem a pastorační činnost u nich je rozhodně namáhavější než u aktivních vojáků, kteří jsou většinou stále „na cestách“. Zavření základny tedy přidá kaplanovi více práce a omezí jeho možnosti.“

Vojenská správa to řeší zesíleným „verbováním“. Nabízí „možnosti se uplatnit“, a stojí to relativně málo. Nedávno zveřejněná statistika zjistila, že američtí katoličtí kněží (a vojenští obzvláště) patří ke skupinám obyvatelstva, které jsou spokojeny se svou prací. To překvapilo i vojenské statistiky, kteří jsou zvyklí na všechno možné. Oficiální sociologové si tento jev dodnes nedovedou vysvětlit.

Jaká je negativní stránka této tendence? Peníze. Řada františkánů se domnívá, že jejich finanční situace je může v dlouhém běhu špatně ovlivňovat. Mladý františkán, který se stane vojenským kaplanem, totiž dostane okamžitě hodnost kapitána, zřídkakdy je prvním poručíkem. Stravuje se za „velmi rozumné“ ceny ve vojenské jídelně, zdá-li se mu to hodně, může se stravovat, kde chce, a dostane náhradu za nevybranou stravu. Může bydlet zadarmo v kasárnách, nebo v civilním sektoru (ve vlastním bytě). Samozřejmě že dostane příslušný příplatek na činži. Bohoslužebná roucha jsou zadarmo, uniformy sice musí zakoupit, ale dostane také příplatek. Jeho jedinou (a většinou nutnou) investicí je tedy automobil. S přibývajícími léty jeho bankovní konto tloustne – a mnoho řeholníků má skutečně intenzivní výčitky svědomí ze ztráty hmotné chudoby.

Je třeba vyčkat, kam bude tento vývoj směřovat. Česká armáda po vstupu do NATO bude asi brzy řešit podobné problémy.

Příště napíšu, jak jsem nalezl sekulární františkány na Oahu.

J. J. Pechatý