Mlčoch, Lubomír OFS

Společenské vědy přišly v průběhu svých dějin s několika plodnými koncepty nahlížení na ústředního aktéra svých dějů - člověka. Tak pro vaše dva obory studia jde jistě především o koncept „homo oeconomicus“ a „homo politicus“, ale není zcela od věci pro ekonoma a odborníka ve vědách politických vědět něco o člověku v hierarchických strukturách, o člověku byrokratickém, a o chování lidí v administrativních soustavách či strukturách vojenského typu. Já bych však dnes chtěl obrátit vaši pozornost na člověka ve smluvních vztazích: vždyť rubriky politické i hospodářské denního tisku a média všeho druhu - dnes a denně -  pojednávají o smlouvách koaličních, opozičních i mezinárodních, a tématika smluv obchodních, privatizačních či úvěrových, jejich plnění či spíše neplnění, a jejich špatná vynutitelnost a vymahatelnost se zdají být jednou z našich největších slabin na cestě k právnímu státu a k hospodářskému řádu civilizovaných zemí.

     Koncept člověka smluvního („contractual man“) se objevil v institucionální ekonomii docela nedávno, ale pracuje s ním sociologie již mnohem déle a vědy právní snad od samého začátku civilizace. A v civilizaci starověkých Izraelitů, která měla posléze ústřední význam i pro tradici evropské civilizace a kultury, jíž jsme i my stále ještě součástí, nuže pro starozákonní Izraelity stály smlouvy mezi lidmi především na teologickém základu, pro tuto výjimečnou kulturu byl člověk smluvní vázán především smlouvou se svým osobním Bohem: teprve takto ukotven, mohl uzavírat smlouvy se svými bližními. Nedávno navštívil Jan Pavel II. jako hlava největší křesťanské církve Izrael, a to jako poutník v Jubilejním roce 2000 od narození Krista. Již předtím své putování započal na hoře Sinaj, která pro izraelský národ i pro všechny křesťanské církve má význam ojedinělý: zde měl starozákonní vůdce vyvoleného národa Mojžíš převzít od samého Boha kamenné desky s Desaterem Božích přikázání. Tolik mytologie, o níž se můžeme dočíst v části Bible nazvané „Boží smlouva s lidem“: staří izraelité sami sebe nazývali „lidem smlouvy“. Historicky vzato se v tomto malém zamyšlení vracíme zpět o dalších čtrnáct století před Kristem, tedy do časů před třemi a půl tisíciletími.

    Zákon Boží: Tóra, je především smlouvou mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem a jím zvlášť vyvoleným národem. Je zvláštní, že všemocný Bůh sám sebe zavazuje přísahou věrnosti vůči člověku a slibuje, že „zachovává smlouvu a lásku až do tisícího pokolení k těm, kdo ho milují, kdo dbají na jeho příkazy“ (volně podle Deuteronomia, 5. knihy Mojžíšovy).  Nemusíme věřit mytologizujícímu podání starozákonní tradice, nemusíme ani Mojžíše samotného považovat za tvůrce a autora Desatera Božích přikázání k tomu, abychom naznali, že jde o geniální soubor kategorických morálních imperativů a mravně zavazujících povinností, jejichž respektování garantuje harmonické soužití lidské rodiny v tom původním i širším, přeneseném slova smyslu. Kdyby - a tento kondicionál je nutné podtrhnout - kdyby člověk dbal na Tóru a věrně ji dodržoval - pak  budou vztahy mezi lidmi bez konfliktů a sporů, věrnost smlouvy člověka s Bohem by pak eo ipso zaručovala věrnost ve smlouvách mezi lidmi navzájem.

    Již Mojžíšova Kniha smlouvy však realisticky počítá s člověkem Bohu nevěrným, a proto zahrnuje i sankce a postihy za porušení Zákona, počítá s právem odvety (oko za oko, zub za zub) i s odškodněním, při trestech za krádeže a zpronevěry se má přihlížet i k okolnostem, za nichž byl čin spáchán. Nicméně i tak, Kniha smlouvy v dnešním ekumenickém překladu Starého zákona čítá jen pár stránek: celé tehdejší zákonodárství - odvozované od Boha - se vešlo na pár svitků. Zákon sám tvořila kamenná dvojstránka.

   Před 2000 lety, v době Ježíšově, bylo již zákonodárství značně rozbujelé. „Lid smlouvy“ byl Bohu nevěrný, a proto bylo třeba jej sešněrovávat stále těsnější kazajkou stále podrobnějších příkazů, zákazů a nařízení. Zákoníci - znalci tohoto stále expandujícího „pozitivního práva“ - řečeno dnešní terminologií - vynikali v  právním manýrismu a v džungli nařízení se jim začal ztrácet sám smysl Tóry, podle níž v otázkách cti, pravdy a pomoci postiženým měla platit bezpodmínečná spravedlnost. V této situaci přichází někdo, kdo sám sebe prohlašuje za Syna Božího, a který jedná nikoli jako ten, kdo Zákon vykládá, ale jako ten, kdo má moc Zákon tvořit a dávat. Jestliže o Mojžíšovském Desateru Božích přikázání lze hovořit jako o postupně evolučně vykrystalizované morální soustavě, kondenzované do pouhých deseti mravních imperativů, pak Ježíš překonává a redukuje i toto minimum mravních zavazujících povinností způsobem geniální zkratky: jeho Nový zákon Tóru neruší, ale naplňuje, a to v podobě už pouhých dvou etických maxim: člověk má milovat svého Boha celým svým srdcem, duší a silou, a svého bližního jako sám sebe. Jestliže celý Zákon a Proroci spočívají na těchto dvou přikázáních Lásky k Bohu a bližnímu, pak Nová smlouva mezi Bohem a člověkem by mohla - a opět a ještě důrazněji třeba použít kondicionálu - znamenat úplnou zbytečnost smlouvy mezi lidmi navzájem: ve světě politiky, hospodářství, ale i v rodině a mezi přáteli bychom vystačili s pouhým slibem, podáním ruky, slovem, které dělá muže. Profese právníka, který řeší smluvní spory, by mohla zcela zaniknout.

     Avšak i lid Nové smlouvy - tedy křesťané - byl Bohu nevěrný. V souvislosti s tím, a se společenskou provázaností mezilidských vztahů stále složitějších, rostla potřeba stále podrobnějších právních norem, zákazů, příkazů, postihů, sankcí a trestů. V některých zemích již počet právníků překročil počet pracujících v primární sféře výroby, tedy v zemědělství, v jiných zemích je právníků a soudců stále nedostatek, a práva se těžko dovolává. Dnešní zákonodárství čítá stovky ba tisíce zákonů, a vzájemné vazby a logické konzistence a souvztažnosti se často nedaří uhlídat ani počítačovými systémy. Právním manýrismus opět ohrožuje vlastní smysl profese a bludiště zákonů je spíše na překážku zjednávání platnosti smlouvy…

    Realisticky uvažující sociální vědec chápe, že ani sebelepší žitá morálka v hospodářství ani v politice nemůže zcela nahradit právní systém s jeho donucovací mocí. Žádoucí je takový stav produktivního souběhu mezi morálkou a právem, kdy se oba tyto pilíře společnosti navzájem doplňují, podporují a kultivují žitý řád. Naopak je tragické, pokud se společnost dostane do negativní smyčky vzájemného ovlivňování: nefungující právní řád pak ještě hlouběji podkopává beztoho již oslabené mravní normy.

       Nedávný empirický sociologický výzkum o roli církví, náboženství a víry v bývalých socialistických zemích dokládá, že česká společnost - spolu s východními oblastmi Německa - patří k těm nejvíce sekularizovaným. Historické důvody zde není možno rozebírat, ale je jisté, že svůj podíl na tom měly a mají i křesťanské církve samotné a způsob žité víry u nás snad už od samotného přijetí křesťanství. Vraťme se ještě jednou k Mojžíšovi a k existenciální situaci národa, kterému byl vůdcem. Pokud bereme vážně ty staré příběhy, pak měl Mojžíš obdržet od Boha Zákon v zápětí poté, kdy Izraelité byli vysvobozeni ze jha egyptského otroctví. Tam, jako otroci, mravní normy ani nepotřebovali: rozhodovali za ně jiní, a jiní je i disciplinovali krutými tresty. Desatero Božích přikázání, zavazující mravní principy, potřebovali staří Izraelité teprve jako lidé svobodní. Tóra jim byla dána jako láskyplné vedení, jako Boží „dopravní značky a světla“ na cestě do země zaslíbené. Snad má tento poukaz relevanci i pro nás po třech a půl tisících let.  Svobodě je třeba rozumět jen jako svobodě vázané mravním zákonem: jinak ničí sebe samu. Již Mojžíšovi bylo dáno pochopit, že „moudrost zákonů se stává lidem zjevnou nikoli z jejich znění, ale z jejich dodržování“ (volně opět podle Deutoronomia, 5. knihy Mojžíšovy). Cesta ven z negativní smyčky, na níž jsme se jako národ dostali, bude přece jen začínat u snahy po mravní nápravě. Zkoumejme - metodami vlastními sociálním vědám - zda a do jaké míry souvisí „smluvní věrnost“ člověka vůči Bohu se smluvní morálkou mezi lidmi navzájem. Zkušenost starých Izraelitů by se nám mohla hodit.

Lubomír Mlčoch OFS

(Promoční projev k absolventům magisterského studia ekonomie a politologie, Karolinum, 27. března 2000).