Brusać, Zvonimir

1. Co ukazuje Řehole a Konstituce

 

 

 Máme-li poukázat na vedoucí linie nových Generálních konstitucí (GK) SFŘ, můžeme odlišit tři základní prvky: 1) světský ráz SFŘ, 2) jeho jednotu a 3) jeho autonomii. V Konstitucích je přesně vymezený okruh působnosti rad bratrských společenství na všech úrovních, vyhrazený výlučně světským představeným, jakož i působnosti asistence, svěřené řeholníkům Prvního řádu a TOR. Toto odlišení se nedotýká stálé a základní zásady příslušnosti do jediné františkánské rodiny, "vzájemného životního společenství, která vyjadřuje společenství dober, jednotu úmyslů, vzájemnou pomoc s cílem učinit ducha sv. Františka a jeho ideál živým v životě každého a v poslání církve".

 

 

 Řehole SFŘ konstatuje: "Každé bratrské společenství na jakémkoli stupni má svou radu a představeného, kteří je povzbuzují a vedou. Volí je profesní členové podle konstitucí" 21). Autonomie SFŘ čili "bezprostřední odpovědnost za vlastní správu" (G. Paludet OFM) je nutná, neboť srdcem jeho duchovnosti je "žít evangelium v bratrském společenství".

 

 

 Konstituce dále říkají: "SFŘ je v církvi veřejným sdružením", které "se dělí na bratrská společenství různého stupně: místní, krajová, národní a mezinárodní; každé z nich je v církvi veřejnou právnickou osobou" (GK 1.5). Kapituly bratrských společenství na různých stupních mají moc "zákonodárnou, rozhodující a volební" (srov. GK 64, 68, 70.3). Podporovat povolání je živým výrazem autonomie: je "povinností všech bratří a znamením životnosti bratrských společenství" (GK 45).

 

 

 "Jako nedílná část františkánské rodiny a povolán, aby žil charisma sv. Františka ve světě, má SFŘ zvláštní úzké vztahy s Prvním řádem a TOR" (GK 85.1). Dějiny františkánství a konstituce uvedených řádů nám říkají, že díky společným počátkům a charismatům, jakož i z vůle církve, ty cítí povinnost zajistit SFŘ duchovní a pastorační asistenci, kterou plní při respektování Konstitucí SFŘ a Stanov na různých stupních (srov. GK 90).

 

 

2. Autonomie je spojena se světským rázem a jednotou

 

 

 "Autonomie spolu s jednotou a světským rázem tvoří neoddělitelný celek. Nebude plně autonomní SFŘ, nebude-li jeden a nebude-li mít plně světský ráz. Nemůže proto záviset na řeholnících a ztotožňovat se s řeholníky, kteří v něm plní službu duchovních asistentů." - "SFŘ se utvořil jako organické sdružení všech katolických bratrských společenství rozptýlených po celém světě. Bratrská společenství různých stupňů jsou navzájem spojena a podřízena" (srov. Řehole 2, 20). Rada a představený bratrského společenství vyššího stupně mají za úlohu sjednocovat a koordinovat společenství nižšího stupně. Taková jednota nemůže existovat bez autonomie dosažené na místní úrovni. Autonomie a jednota jsou dvě strany téže mince. "Autonomie vyžaduje, aby SFŘ měl na všech stupních světské představitele, plně schopné převzít úlohu »animovat a řídit« bratrská společenství i s tím spojenou námahou, oddaností, zodpovědností, disponovaností (...). Vyžaduje dále nezávislé struktury, s vlastním sídlem a finanční nezávislostí, čili s možností uskutečňovat vlastní programy bez nutnosti uchylovat se o pomoc jak k jiným organizacím tak i soukromým osobám." Během prací nad novou Řeholí SFŘ bylo konstatováno, že takovou autonomii vyžadují jak sekulární františkáni tak i generální ministři Prvého řádu a TOR, kteří byli přesvědčeni, že autonomie by oživila SFŘ, neboť by v něm probudila většího ducha iniciativy. Totéž stanovisko zaujímají Stanovy pro duchovní a pastorační asistenci při SFŘ schválené generálními ministry v roce 1992.

 

 

3. Autonomie v rámci jednoty

 

 

 Je významné, že Řehole nezačíná vymezením SFŘ, ale uvedením františkánské rodiny. SFŘ totiž uskutečňuje svou autonomii v rámci "vzájemného životního společenství" s jinými, kteří tvoří tuto rodinu. Vyplývá to z pohledu na církev jako "communio-missio" (společenství-poslání) a z eklesiologie výměny darů. Církevní společenství nedovoluje, aby v jejím rámci existovalo menší společenství, které by se uzavřelo v okruhu vlastní duchovnosti, struktur a činnosti, jak to bylo zdůrazněno během "Světového kongresu církevních hnutí" (Řím 27.-29.5.1999). Vzájemnost předpokládá respektování specifičnosti, spolupráce pak zase autonomii osob vzájemně spolupracujících. Aby došlo k výměně, musí ovšem existovat různé dary, svěřené a chráněné. Zřejmé je i to, že specifičnost charismatu musí být vymezena. "Charismata, jak mimořádná tak i obyčejná, jsou dary Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží církvi; jsou udělována za účelem budování církve, pro dobro lidí a s ohledem na potřeby světa." SFŘ si musí uvědomit svou vlastní povahu, úkoly a odpovědnost v rámci poslání františkánské rodiny.

 

 

4. Autonomie v prvním století františkánského Třetího řádu

 

 

 Současná autonomie SFŘ je návratem k pramenům. Osobnost sv. Františka, kázání bratří, způsob života kajícníků byly příčinou, že tak mnoho lidí vstupovalo do Řádu kajícníků, který byl pod péčí Menších bratří. Memoriale Propositi (1221) představovalo pro ně směrnice, jak žít podle evangelia ve společenství. Každé společenství mělo vlastní vedení zvolené z bratří a sester. "Rada" měla oprávnění přizpůsobit články Memoriale konkrétním podmínkám, jaké přinášel život, po předchozím seznámení společenství. "Ministři po poradě s bratřími ať zvolí po roce dva jiné ministry a spolehlivého ekonoma, který by se postaral o potřeby bratří a sester i jiných chudých, a ať zvolí referenty, kteří by jim z jejich (ministrů) pověření podávali zprávy o tom, co se říká a co se děje v bratrském společenství" (Memoriale Propositi 38).

 

 

 V době mezi Memoriale a potvrzením Řehole Mikuláše IV. (1289) byla období, kdy vztahy mezi Menšími bratřími a a Kajícníky byly velmi blízké, jako např. v období generalátu Jana Parentiho (1227-1232). Zdá se však, že bratr Eliáš (1232-1239) byl proti tomu. V době generalátu Jana z Parmy (1247-1257) svěřil Inocenc IV. v roce 1247 provinčním ministrům Itálie a Sicílie provádění vizitace bratří Kajícníků. O rok později však podřídil Kajícníky z Lombardie pod pravomoc biskupů, a v roce 1251 učinil totéž u Kajícníků z Florencie. Sv. Bonaventura (1257-1274) byl proti angažovanosti bratří ve vztahu k Třetímu řádu.

 

 

(Dokončení příště)

 

 

 Zvonimir Brusać

 

 

 Glos sw. Franciszka 1/1999

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM