Matějka, Pacifik OFMCap.

(Dokončení)

Zlomovým datem se stal 18. květen 1526, kdy nejvyšší penitenciář církve římské kardinál Vavřinec Puzzi udělil všem třem uprchlíkům – tj. Matoušovi z Bascia, Ludvíkovi Tenagli z Fossombrone a jeho pokrevnímu bratru Rafaelovi, dovolení žít nezávisle na představených observance pod ochranou biskupa z Camerina. Následovalo pak období relativního klidu, kdy čelné postavy z řad observantů podrobovali sice všechny tři bratry kritice, že nepatří nikam, ale nijak je již neznepokojovali a bratři začali volně žít v »chudičké« poustevně sv. Kryštofa (S. Cristoforo di Arcofiato) asi tři kilometry od Camerina. Postupně rostl počet »uprchlíků z observance« a roku 1528 již stav byl natolik neudržitelný, že na žádost Ludvíka z Fossombrone udělil papež 3. července 1528 reskriptem Exponi vobis bratřím dovolení žít jako samostatné hnutí s vlastním generálním vikářem, pod vyšší ochranou generála řádu konventuálů a s využitím všech výsad platných pro řád kamaldulů. V této formulaci byla nenápadně skryta i pravomoc přijímat kandidáty z kteréhokoli řádu, včetně observantů. Ludvík si ihned nechal reskript potvrdit i formou buly, a tak se 3. červenec 1528 stal datem vzniku nového, byť ještě ne zcela samostatného řádu.[1] Někdy mezi koncem roku 1528 a první polovinou roku následujícího se »Menší bratři poustevnického života« sešli v poustevně S. Maria dell’ Acquarella poblíž vesničky Albacina v blízkosti Fabriana, aby si zvolili své první představené. Bratří bylo tehdy asi 25. Do čela malé kongregace byl zvolen právě Matouš z Bascia, kterého si všichni vážili jakožto průkopníka reformy a dále byli jmenováni kvardiáni pro první čtyři »místa«[2] řádu. Matouš se však již po dvou měsících vzdal mandátu, protože se k němu necítil způsobilý a myšlenkově se neztotožňoval s nově vzniklým řádem. úřad generálního vikáře byl proto svěřen Ludvíku z Fossombrone, který pro reformu vybojoval právo na existenci.[3]  V listopadu 1535 jej po kapitule nahradil v úřadu Bernardin z Asti, kterého roku 1538 vystřídal i v Čechách známý Bernardin Ochino ze Sieny a po jeho odpadu ke kalvinismu roku 1542 a přechodném generalátu Františka z Jesi opět Bernardin z Asti, který se během celkem 18 let svého generalátu stal pro svoji rozvahu a moudrost bez nadsázky druhým zakladatelem řádu v době, kdy kromě něj opustili nově vzniklý řád všichni tři jeho první představení.

            Na tomto místě pominu další osudy Ludvíka Tenagli z Fossombrone i Bernardina Ochina ze Sieny a omezím se jen na br. Matouše z Bascia, který opustil kapucíny koncem roku 1536. Matouš měl v sobě duši tuláka a rád se pohyboval v širokém okruhu mezi prostým lidem, který vděčně naslouchal jeho poutavému kázání. V průběhu roku 1536 se představení řádu snažili omezit Matoušovi jeho svobodu pohybu a slova, a docházelo k mrzutým epizodám. Matouš se tedy rozhodl odejít a na základě předchozí dispense z 18. května 1526 se vrátil k předchozímu způsobu života. Evangelizoval v Montefeltru, věnoval se náboženskému vyučování dětí, vykonal pouť do Svaté země, v letech 1546-47 vykonával duchovní službu u vojska papeže Pavla III. poslaného pod velením Oktaviána Farneseho do Německa proti protestantům Smalkaldské ligy a pak v závěru života úspěšně kázal na velkém území, kdy svým apokalyptickým a monotematickým kázáním plným hrozeb pekelnými tresty přiměl mnohé hříšníky k obrácení.

            Nutno říci, že zemřel v pověsti svatosti, dne 6. srpna 1552 v Benátkách v koutě zvonice kostela Sv. Mojžíše (S. Moisè). Nuncius Ludvík Beccadeli nařídil pohřbít ho ve společném hrobě bratří. Lid se však  proti tomu vzbouřil a jeho tělo bylo přeneseno do kostela observantů u “Sv. Františka patrona vinic” (S. Francesco della Vigna), kde věřící mohli snadněji přistupovat a uctívat jej. Následovaly četné zázraky a roku 1620 jej benátský patriarcha Jan Tiepolo zařadil do katalogu svatých benátské církve. Komise jmenovaná následně nunciem Beccadellim však k těmto skutečnostem zůstala chladná a prohlásila, že na zázracích přičítaných Matoušově přímluvě nenachází nic nadpřirozeného. Oficiální beatifikace se tedy neuskutečnila a na rozdíl od observance chybí počátkům kapucínské reformy »světec« zakladatel. Protože však cílem reformy od samého počátku by návrat k ryzosti života samého sv. Františka z Assisi, nebylo to nikdy pociťováno jako závažný nedostatek a staří kapucínští kronikáři bránili svou reformu proti této námitce slovy, že byla učiněna »v duchu zakladatele«.

Pacifik Matějka OFMCap.