Putování v duchu sv. Františka
Connault, Marcel OFMCap.
Když papež Jan Pavel II. otvíral o Vánocích 1999 Svatou bránu a zahájil tak jubilejní rok 2000, zmínil mezi prostředky, jak je možno oslavit tento Svatý rok, také putování. Povzbuzuje věřící, kteří jsou toho schopni, aby vykonali modlitební pouť a duchovní usebrání. On sám v tomto šel příkladem a vykonal osobní pouť na místa biblického zjevení.
Tak jako mnozí z jeho současníků, také František rád konal poutě. Když objevil své povolání, vnímal život svůj a svých bratří jako pouť, exodus, Paschu, přechod do království Boha Otce napříč pouští tohoto světa.
Jednoho dne o Velikonocích František komentoval bratřím Písmo svaté a vysvětloval, že: „oni jsou ti praví Izraelité, kteří přecházejí poušť tohoto světa jako poutníci a cizinci a musí bez ustání s duší chudého slavit Hospodinovu Paschu, tj. Přechod z tohoto světa k Otci“. (sv. Bonaventura, Legenda Major 7,9)
Velkorysost v oběti
Na počátku svého obrácení František vykonal zbožnou pouť ke hrobu apoštola Petra. V té době to byla běžná praxe. Křesťan, který čekal na nějakou důležitou milost od Pána, vykonal prostě pouť do Říma. František v této době hledal jaký záměr má Bůh s jeho životem.
V Legendě Tří druhů čteme: Když vešel do baziliky sv. Petra, všiml si jak skromné dary někteří dávají a řekl si: „Neměl by kníže apoštolů být uctíván s velkolepostí? Proč tedy tito zde dávají jen tak malé dary v chrámě, kde odpočívá jeho tělo?“ Naplněn horlivostí šáhl do svého měšce, nabral plnou ruku mincí a hodil je na podlahu … Ozval se takový třesk, že ti, kdo tam byli, velmi užasli nad jeho velkorysostí v oběti (L3S 10).
Mohli bychom namítnout, že takové gesto lze chápat jako projev okázalostí a snahy pochlubit se svým bohatstvím, František však nezůstane jen při něm.
Poutník a žebrák v Římě
Poutník opouští rámec běžného života. Může tak získat odstup od obrazu, který si o sobě učinil. Snadněji se také může osvobodit od chování, které křiví jeho osobnost a není ani příjemné jeho blízkým. V průběhu poutě je snadnější změnit život. Když čteme staré kronikáře, zdá se, že také mladý František prožil něco podobného.
Tomáš z Celana vypráví: Při jedné pouti do Říma jej láska k chudobě přiměla odložit své elegantní šaty a obléci si hadry jednoho chudáka; zaujal místo na prostranství před chrámem sv. Petra, kde se to hemžilo žebráky. Pln radosti, považoval se za jednoho z nich, a jedl v jejich společnosti … Když se vrátil do svého města Assisi, často by byl začal s tímto gestem, kdyby mu v tom nebránili jeho přátelé, kteří se tím cítili poníženi (2 Cel 8).
František tedy pokračoval ve svém životě obrácení i v rodném Assisi. Celý byl uchvácen Kristem, který »pro nás se stal chudým na tomto světě« (Řeh 6,3). Pokoušel se žít podle evangelia a přišlo to, co nepředvídal: Mladíci z Assisi zatoužili sdílet s ním tento způsob života.
Bratři a poutníci
O několik roků později, v roce 1210, nacházíme Františka opět v Římě, jak se modlí u hrobu sv. Petra. Tentokrát „jej doprovázelo jedenáct bratří, kteří všichni jásali nad projevem přízně, kterého se jim milostivě dostalo“ (1 Cel 33). O jaký projev přízně se jednalo? František přišel k papeži Inocenci III., aby jej požádal o schválení životních pravidel, která složil z několika evangelních úryvků, v nichž se inspiroval způsobem života, kterým žil Kristus a jeho učedníci. Po mnohém váhání papež tato pravidla ústně schválil, a odtud ona radost Františka jeho bratří.
Jistě snadno pochopíme papežovo váhání. Způsob života, po kterém toužil sv. František a jeho druhové, byl skutečnou revolucí. Jistěže revolucí pokojnou, ale přece revolucí. V té době na počátku 13. století existovali v církvi mnozí řeholníci … byli to však vesměs vážní lidé. Žili ve velkých společenstvích v důkladně postavených budovách, slibovali, že po celý život budou žít jen v rámci jednoho kláštera, závislí na opatovi, který byl zpravidla jmenován na celý život. Jejich soběstačnost byla zajištěna vlastnictvím a obhospodařováním rozsáhlých pozemků … František naproti tomu napsal ve své Řeholi: „Bratři nesmí nic vlastnit: ani dům, ani pozemek ani cokoli jiného. Na živobytí ať si vydělávají prací svých rukou. A jestliže jim někde nadají mzdu za jejich práci, ať smí hledat prostředky k obživě žebrotou. Pánu ať slouží v chudobě a pokoře a ať žijí jako poutníci a cizinc“« (Řeh 5-6)
Plodná utopie
Žít takovým způsobem života bylo jistě možné malé skupince mladých a zapálených lidí. Když ale řád začal čítat tisíce bratří, bylo třeba nejedné úpravy … Platné však zůstácá, že Františkova intuice se ukázala jako velmi plodná pro život jak osobní, tak komunitní. Ideálem křesťansdkého života totiž určitě není obklopit se maximem jistoty a pohodlí, i když jde o duchovní všěci, … ale spíš kráčet jako poutník, odlehčit svůj batoh a pospíchat svorně s druhými, solidární s chudým a chromým, který nemůže kráčet tak rychle (já sám na sebe musím vzít podobu chromého) a postupovat v naději, oči upřené na Krista, který nás očekává v domě svého Otce. Slavit Paschu (přejití) se srdcem chudého.
Marcel Connault OFMCap.