Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Základní naději Izraele představovala panovnická moc Hospodinova, spjatá s přísným zachováváváním Tóry[1]. Východiskem >>vyhlížení<< Božího království byla obecně lidská touha po životě v míru, svobodě a spravedlnosti[2]. Tyto lidské aspirace však nelze realizovat čistě lidskými prostředky bez Hospodina, bez jeho sebedarování člověku skrze slovo a skrze ducha. K tomu pak v makabejské době přistupuje i naděje ve vzkříšení z mrtvých, vize Království se eschatologizuje[3]. Naděje v Boží království proto v sobě spojuje základní hluboce lidské aspirace a zároveň je nadějí víry v definitivní spásu spjatou s Božím sebedarováním člověku[4].

            Jak jsme již měli možnost si uvědomit, zklamání nad jednáním lidských prostředníků v dějinách spásy postupně vedlo k stále zřetelnějšímu očekávání ideálního Pomazaného, Prostředníka, který by realizoval Boží záměry a díky němuž by se naplnily dávné i pozdější Hospodinovy přísliby. V pozdním judaismu tato očekávání mesiášského Prostředníka kulminovala[5] a nabývala různých odstínů jednak vzhledem k řadě druhů starozákonního mesianismu, jednak podle zaměření jednotlivých náboženských a politických uskupení. Lze říci, že kromě skupiny saduceů byly mesiášské naděje v podstatě všudypřítomné[6]. Saduceové se snažili za každou cenu zachránit národ před sebevražednou válkou s Římany (srov. např. Jn 11,48-50). Není proto divu, že právě z kněžských kruhů se rekrutující saduceové byli nevyhnutelně předpojati proti komukoli, kdo by vystupoval jako slíbený Mesiáš (srov. např. Mk 14,60-64). Obecně lze o lidových nadějích v Mesiáše, který měl přijít, říci následující:

                        „V prvním století našeho letopočtu očekávali židé věrní naději, jež naplňovala lid již od časů králů a proroků, Mesiáše, Davidova potomka, který by uskutečnil v první řadě politické osvobození, který by porazil nebo dokonce zničil pohanské mocnosti, který by v Izraeli ustanovil spravedlivý společenský pořádek v souladu s požadavky Tóry, který by židovskému státu vrátil dávno ztracenou slávu, který by zajistil univerzální uznání jediného Boha, který by podporoval rozšíření vlivu Chrámu, do něhož by všechny židovské komunity v rozptýlení podnikaly pravidelné pouti, který by tedy dovedl k naplnění dílo velkých panovníků minulosti. ... Nelze také zamlčovat, že s ideou mesiáše, jehož údělem je neúspěch a utrpení, se nesetkáváme[7]."

            Lidovým očekáváním se nejvíce blížilo to, več doufali zástupci skupiny farizeů. Snad také proto, že farizeové byli úzce spjati s prostředím synagógy, a měli tak na formování náboženských představ lidu značný vliv[8]. Ukázku nadějí, jež chovali a živili farizeové, představují žalmy číslo sedmnáct a osmnáct z díla, jež nese titul: Žalmy Šalomounovy[9]. Jednoznačně v nich dominuje davidovsko-královská linie očekávání, o níž jsme hovořili výše. Mesiáš bude Davidovým synem, dobu jeho příchodu stanoví Bůh[10], tento Pomazaný se prosadí násilnou mocí - zdrtí či dokonce vyhladí cizí národy a zatvrzelé hříšníky[11]. Hlavním cílem jeho poslání bude shromáždění lidu, který bude dokonale zachovávat Tóru[12]. Nebude vládnout pouze nad Izraelem, nýbrž i nad ostatními národy[13]. V Šalomounových žalmech se nesetkáváme s apokalyptickými prvky, které charakterizují například knihu Henoch, a naděje vyjádřené ve spisech z Qumránu. V pozadí mesianismu obou uvedených žalmů je cítit určitý druh náboženského nacionalismu[14]. Farizejská strana se přesto zdržovala násilných akcí proti římské moci, protože vkládala svoji naději především v dokonalé zachovávání Zákona[15].

            Prakticky ve všech základních charakteristikách se farizejské pojímání budoucího Mesiáše kryje s představami zélotů[16]. Ti však neváhali pozvednout zbraň a podnikat přímé ozbrojené akce proti nenáviděným představitelům moci Říma.

Vzhledem k tomu, jaké sympatie vzbuzovali v lidu zélotští radikálové, je snadné si domyslit přímé následky toho, kdyby se Ježíš otevřeně prohlásil Mesiášem - okamžitě a zcela spontánně by následovaly násilné ozbrojené akce proti Římanům[17].

            Rekonstruovat mesiášské naděje essénů není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože mezi jednotlivými představami existovaly nemalé diference. Zdá se, že mesiášové měli být dva: jeden zřejmě davidovský (Pomazaný Izraele), jehož úkolem bylo zničení nepřátelských mocností; druhý áronovský, ten měl vládnout a nastolit dokonalou teokracii. První mesiáš byl podřízen druhému[18]. Oběma měl předcházet prorok[19]. Qumránské rukopisy nevypovídají nic o trpícím mesiáši; nehovoří o mesiáši - Synu člověka[20]. Navíc qumránští pisatelé nepoužívali literární druh podobenství. Z toho lze učinit závěr, že Ježíš z Nazareta nenačerpal tyto prvky svého učení od essénů[21].

            Pokud se jedná o helenisticky orientované židovské skupiny žijící v diaspoře, mesiášské naděje u nich byly velmi podobné jako u židů žijících v té době v Palestině. Mezi diasporou a Jeruzalémem totiž existovaly četné kontakty a navíc knihy, obsahující dobové mesiášské naděje a původně sepsané v hebrejštině či aramejštině, byly velmi záhy tlumočeny do řečtiny. Určitou výjimku představuje židovský filozof Filón, v jehož spisech nenalezneme ani zmínku o nějakém očekávaném mesiáši[22].

            Jaké mesiášské představy vyznávali Ježíšovi učedníci v době před Velikonocemi a před Letnicemi? Mnozí v něm viděli proroka, jak to dokládají slova učedníků na cestě do Emaus (srov. Lk 24,19). V evangeliích však nacházíme i další stopy tohoto smýšlení ohledně Ježíše z Nazareta (srov. např. Mt 21,11; Jn 6,14-15; 7,40; 7,52). Představy učedníků, a to platí i pro apoštoly, se před Velikonocemi zřejmě příliš nelišily od mesiášských nadějí lidu (srov. např. Mk 10,35-45). Na otázku: „A za koho mě pokládáte vy?" (Mk 8,29 par.), odpovídá Petr: „Ty jsi Mesiáš" (Mk 8,29). Podle Lukáše odpově_ zní: „Za Božího Mesiáše" (Lk 9,20). Matouš pozmění odpově_ ve vyznání povelikonoční víry[23]: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého” (Mt 16,16). O tom, jakou představu o Mesiáši mohl mít Petr v daném okamžiku, vypovídá následující epizoda, v níž se Petr vehementně staví proti první předpovědi o utrpení Syna člověka (srov. Mt 16,21-23 par.). Konec konců není nezajímavé to, co říká sám Ježíš: „Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích” (Mt 18,17). Galilejský Mistr tedy nepřijímá nynější Petrovu pouze lidskou představu o svém mesiášství, ale to, co vyjadřují dané tituly před Hospodinem. To se však projeví v plnosti až o Velikonocích. O mnohém vypovídá i otázka, kterou vzkříšenému Ježíši kladou jeho učedníci před nanebevstoupením: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izraele” (Sk 1,6)?

            Tomu, kdo alespoň trochu pronikl do textu evangelií, musí být zcela jasné, že Ježíšovo mesiášství bylo jen velmi obtížně přijatelné vlastně pro všechny jeho současníky. On šel cestou trpícího Služebníka Hospodinova, jak o něm hovoří kniha proroka Izaiáše[24]. A právě konflikt mezi Ježíšovým vědomím ohledně cesty, kterou měl projít, a tím, k čemu jej vybízely nevyřčené i vyslovené mesiášské představy současníků, stojí v pozadí celého dramatu jeho veřejného působení[25]. Jednalo se o klasický střet mezi >>rolí<<, jak ji pojímala společnost, a osobní originalitou galilejského Mistra[26]. Napětí mezi Ježíšovou představou mesiášství a představami jeho současníků není ničím jiným, než základním kořenem přesahu Nového zákona nad Starým, o němž jsme se již měli možnost zmínit.

 C. V. Pospíšil OFM