Slotwiński, Tadeusz OFM

Kdo je chudý v duchu?

 

 

 Ježíš nazývá chudými v duchu ty, kdo zcela spoléhají na Boha, kdo se zbavili klamné jistoty plynoucí z nashromážděných peněz a získaného vzdělání, ze zodpovědného postavení, z velkého počtu vlivných přátel, ze schopnosti "poradit si v životě". Podle Krista chudí v duchu a blahoslavení jsou ti, kdo se zbavili zajištění, kdo při budování svého bezpečí rozum, peníze a moc nahradili důvěrou v Boží prozřetelnost, a svou spravedlnost odevzdáním se Božímu milosrdenství.

 

 

 A jak je to se mnou? Jsme-li upřímní, přiznejme, že my nejčastěji jenom věříme - "že Bohu věříme".

 

 

 Víra, která je pramenem lásky, naděje a blahoslavené radosti, je výhradně dílem chudých. Jen ten opravdu věří Bohu, kdo se všeho zbaví. Chudým se hlásá evangelium, neboť oni je dokážou přijmout. Pane, rozmnož naši víru!

 

 

 Smiluj se nade mnou, Bože, ne pro mé zásluhy, které jsou ubohé, ale podle svého velkého milosrdenství. Vždyť všechno, co mám, je od tebe. Každá dobrá myšlenka, každý drobet vůle konat dobře je tvůj dar. Také síla, schopnosti, možnosti a příležitosti. Všechno! Nemám nic, co bych nedostal od Boha. A nedá-li mi on možnost chtít a jednat, jsem bezradný.

 

 

 Všechno moje bohatství je v Bohu, v jeho moci a dobrotě. Kdo správně chápe tuto úplnou závislost na Bohu, ten je chudý v duchu. V takovém člověku se zrodí touha získat jeho přízeň, setrvat v přátelství s ním, touha dát mu všechno.

 

 

 Bohu však, jako absolutnímu Boháči, není možné přímo nic obětovat nebo dát. Dávejme tedy, ve shodě s jeho přáním, nepřímo: prostřednictvím bližního, s nímž se setkáme ve svém životě. Bůh nám přikazuje dávat postupně všechno, co nutně nepotřebujeme, druhým lidem, a stávat se chudými. Teprve pocit, že jsme trvale zadlužení u Boha i u lidí, pocit splácení tohoto dluhu stálou službou, je chudobou ducha, s níž je spojeno blahoslavenství.

 

 

 Jsem-li chudý proto, že se nechci obohacovat krádeží, podvodem a lží, že nechci využívat práci druhých či zneužívat jejich dobrotu, pak mě Kristus nazývá blahoslaveným. Jsem-li hladový proto, že jsem se podělil s těmi, kdo byli ještě hladovější, anebo proto, že jsem si na Něm nechtěl vydělat třicet stříbrných - pak jsem podle Něho blahoslavený.

 

 

 Ten, kdo neříká: "K čemu je mi Bůh!", kdo v sobě neudržuje  pocit soběstačnosti, domýšlivé spoléhání na svůj rozum a na své síly, kdo nedůvěřuje ve vlastní farizejskou spravedlnost - ten je chudý duchem. Chudoba, o níž mluví Kristus, je pocit trvalé závislosti na Bohu, bez něhož jsme všichni docela malí, osamocení, slabí a bezmocní.

 

 

Opravdu chudý je hříšník

 

 

 Zvláštním způsobem je chudý a ubohý hříšník. Každý člověk - přesto, že je hříšníkem - je povolán k svatosti života, podobně jako i sama církev, která je svatá i hříšná, neboť my představujeme tuto církev spolu s Kristem. V Napomenutí 11 říká František svým následovníkům: "Božímu služebníku nesmí být nic protivného kromě hříchu. A kdyby některý člověk nějak zhřešil a Boží služebník byl proto zaražený a rozčílený z jiného důvodu než z lásky, pak si »hromadí trest« (srov. Řím 2,5). Ten Boží služebník, který se na nikoho nerozzlobí ani nerozhořčí, žije opravdu bez vlastnictví. A blahoslavený, kdo si nenechá nic pro sebe a odevzdává císaři, co je císařovo, a co je Boží, Bohu (Mt 22,21)".

 

 

 Světec z Assisi často užívá výrazy: Boží služebník a syn Boží. Výraz Boží služebník má biblický původ. Proroci Starého zákona nazývají Božím služebníkem budoucího Mesiáše. Služebnice Páně je Ježíšova Matka Maria.

 

 

 Podle Františka Boží služebník a služebnice je člověk, který tak jako Ježíš je zcela k dispozici Bohu a ve všem uznává Boží svrchovanost. Boží služebník se vždy dívá na Krista jako Krále a směřuje do Božího království. Chce napodobovat Boha jako jeho milované dítě (srov. Ef 5,1).

 

 

 Jestliže někdo jako Boží služebník stále se dívá na Boha, podrobuje se Boží vůli ve svých soudech a ve svém jednání, postupuje ve shodě s Bohem - tomu se hřích nikdy nesmí líbit. Z Boží ruky přijímá všechno, ve všem se podrobuje Boží vůli.

 

 

 Hřích se vždycky protiví Bohu, dělá člověka otrokem ďábla, Božího protivníka. Hříchem člověk ničí Boží řád a zavádí zmatek. Hřích je vždy ztrátou pro Boží království, neboť hříšníci přestávají být Božími služebníky. Božímu služebníkovi se hřích nikdy nesmí zalíbit.

 

 

Blahoslavený, kdo miluje hříšníka

 

 

 Boží služebník však vždy má milovat hříšníky, neboť Kristus jako první je miloval a dal za ně svůj život. Setkáváme se s lidmi, kteří nemilují bloudící a hříšníky a ponižují je, pohrdají jimi a odsuzují je. Takoví lidé se podle Františka považují za lepší, vyvyšují se, jsou pyšní, předem druhé odsuzují a pohrdají jimi: "Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé" (Lk 18,11).

 

 

 Kořenem takového postoje je přirozeně sobectví a sebeláska. Člověk se potom stává služebníkem vlastního já. Přesvědčený o vlastním "bohatství" vyvyšuje se nad druhé, aby jimi pohrdal. Lidé tohoto typu si podle sv. Františka "hromadí vinu", která vede k pádu. Boží služebník naproti tomu miluje každého člověka, i hříšníka.

 

 

 František nás povzbuzuje: "Kdykoli vidíme nebo slyšíme, že lidé mluví nebo dělají zlé, nebo urážejí Boha, pak dobrořečme, dobře čiňme a chvalme Boha, který je veleben na věky (Řím 1,25)" (Nepotvrzená řehole 17).

 

 

 Kdo miluje Boha, snaží se, aby zlo ho nepřemohlo. Rodí se v něm láska i k hříšníkovi, aby mu pomohl povstat ze zla a dovedl ho do Boží lásky. Žije povzbuzením sv. Pavla: "Buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Krista. Napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou" (Ef 4,32-5,2).

 

 

 Jenom takový postoj je pravým postojem křesťana a františkána vůči hříšníkovi. Takový člověk dává Bohu, co je Boží. Protože považuje sebe za zcela chudého, a Bohu přiznává všechno dobro, nemá žádný důvod, aby se znepokojoval či hněval na hříšníka.

 

 

 Jednoho dne sv. František vyznal: "Mám za to, že jsem mezi hříšníky ten největší; neboť kdyby Bůh prokázal nějakému zločinci tolik dobrodiní a milosrdenství jako mně, byl by dnes daleko duchovnějším člověkem než já" (2 Celano 123). To je pravá pokora, bez níž není opravdové bratrské lásky k hříšníkům. Jestliže taková chudoba a taková pokora naplňují Božího služebníka, potom láska bude vždy životodárná a plodná.

 

 

 Pyšný a domýšlivý farizej ve svém sebeospravedlňování nikdy nebude chudý. Nikdy se nebude řídit láskou, při posuzování bude urážlivý a v chování krutý. Tolik se liší od Boha. František říkával: "Nikdo si nesmí lichotit kvůli věcem, které dokáže i hříšník. Ten se dovede postit, modlit se, plakat, vlastní tělo trestat, ale jedno nedovede: zůstat svému Pánu věrný. Proto máme svou slávu hledat v tom, abychom Bohu prokazovali náležitou úctu, věrně mu sloužili a jen jemu připisovali všechno, co nám daruje. Největším nepřítelem člověka je jeho tělo (tj. vlastní »já«): nedokáže si vzpomenout na nic, čeho by mělo litovat, nedovede nic předvídat, aby věrně žilo v bázni Boží. Touží po jediném: zneužívat časná dobra. A co je ještě horší: dary, které dostala duše, přivlastňuje sobě a pyšní se jimi. Za ctnosti, bdění a modlitby snaží se sklízet lidskou pochvalu. Duši nic neponechává a dokonce se snaží, aby i ze slz dostalo co největší podíl" (2 Celano 134).

 

 

 Položme si otázku: Milujeme hřešící bratry a pomáháme jim? Náš serafický otec nás poučuje: "A ať se (bratři) nehněvají ani nerozčilují pro něčí hřích, protože hněv a rozčilování jsou překážkou lásky v nich i v druhých" (Řehole 7). Když se budeme takto chovat a jednat, potom se také naším prostřednictvím může hříšník navrátit k Bohu. "A podle toho chci poznat, že miluješ Pána a mně, když budeš takhle jednat: totiž aby nebyl ani jeden bratr na světě, i kdyby třeba nejtěžšího hříchu se dopustil, který by ti přišel na oči a musel pak odejít bez tvého slitování, pokud slitování hledá; a kdyby milosrdenství nehledal, zeptej se ho sám, zda nechce milosrdenství. A i kdyby ti pak ještě tisíckrát přišel na oči, měj ho rád víc než mne, abys ho přivedl k Pánu. A s takovými měl vždy slitování" (List ministrovi).

 

 

 "Abys ho přivedl k Pánu!" To je možné jen tehdy, když Boží služebník chce plnit vůli Pána a líbit se jen jemu. Napomenutí 11 serafického Otce je zvlášť důležité pro ty, kdo žijí v bratrské a sesterské lásce, to znamená v životě společenství. Kdo takto žije, přičiňuje se o vzrůst Božího království, která je královstvím lásky a pokoje. Sv. Pavel nás povzbuzuje: "Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy" (Kol 3,12-13).

 

 

Dávejte císařovi, co je jeho, a co je Boží, Bohu

 

 

 Bohu zcela patříme. Když však sloužíme Bohu, budeme se muset podřídit i císaři v tom, co Bůh žádá od nás podle jeho příkladu. Tam však, kde císař překročí svou pravomoc, žádá víc než Bůh anebo žádá něco proti Bohu, tam končí jeho vláda a naše poslušnost.

 

 

 Poslušnost vůči císaři jako Božímu pomocníkovi nemůže být v žádném případě na překážku poslušnosti vůči Bohu. Naopak, je jeho částí. Poslušnost vůči Bohu nemůže být v žádném případě újmou pro císaře, vždyť je to právě Bůh, kdo mu dává autoritu, brání ho a zabezpečuje. Císař je podle Kristova učení služebníkem veřejného dobra, a jako takový i on podléhá Božímu soudu.

 

 

 Náš serafický Otec nám říká (Napomenutí 11): "A blahoslavený, kdo si nenechá nic pro sebe a odevzdává císaři, co je císařovo, a co je Boží, Bohu (Mt 22,21)".

 

 

 Tadeusz Slotwiński OFM

 

 

 Glos sw. Franciszka 2/2000

 

 

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM