Baroková, Terezie

 

Rozmnožení chleba

„Drahé sestry, vidím, že jste velmi hladové a slabé,“ povídala Klára jednou zrána. „Je třeba jít do Assisi vyprosit nějaké jídlo, protože v domě už vůbec nic nemáme. Byla by některá z vás ochotná jít?“

„Já půjdu,“ přihlásila se Janina. „Ráda se trochu pocvičím v pokoře.“

K večeru ji už Klára očekávala u brány. „Vítej, Janino, jak ses měla?“

„Už nikdy nepůjdu žebrat,“ rozplakala se Janina. „Házeli po mně kamením, vysmívali se mi a přinesla jsem jen tento malý chléb, který mi dalo jedno děvče.“

„Neplač,“ objala ji Klára a vedla ji domů. „Já vím, jak to bolí. Ale Pán nás v utrpení vychovává. Není jiné cesty! Pojď, posaď se. Umyju ti nohy a odpočineš si. Pak ti bude líp.“

„Ne!“ bránila se Janina, i když věděla, že se brání marně. Klára vítala každou sestru, která přišla zvenku, umytím a políbením nohou. Chtěla tím projevit svou pokoru a lásku k sestrám. Janina přistoupila na umytí nohou, ale políbit je – to se jí zdálo příliš. Odtáhla nohu tak nešťastně, že  kopla Kláru do tváře. Na rtu se jí objevila krev. Janina se lekla, chtěla si kleknout a prosit o odpuštění. Ale Klára jen řekla s úsměvem:„To nic,“ a políbila jí nohu. „Teď si jdi odpočinout. Do večerní modlitby máš ještě čas.“

Sotva Janina odešla, vešla Cecílie: „Kláro, zase nemám co dát sestrám k večeři,“ řekla smutně. „Ještě k tomu jsou zde dva bratři, kteří šli kolem a zastavili se u nás, a ani pro ně nemám nic k jídlu.“

„Netrap se, Cecílie,“ usmála se Klára. „Podívej, máme celý chléb, který přinesla Janina. Rozděl ho. Polovinu dej bratřím a polovinu rozděl sestrám. A každé dej větší kus, protože jsou velmi zesláblé.“

„Kláro,“ podívala se na ni Cecílie nechápavě. „Jakpak mohu půlku chleba rozdělit padesáti sestrám? Vždyť na každou zbude jen drobeček. To by se musel zopakovat zázrak, který udělal Pán s pěti chleby a dvěma rybami.“

„Jen jdi a udělej, co jsem ti řekla,“ usmála se na ni Klára. „Náš Pán ví, co potřebujeme, vidí, jak jsou sestry zesláblé a unavené.“

Cecílie se za chvíli vrátila a klekla před Kláru: „Ach, Kláro, odpusť mi mou nevěru. Polovinu jsem poslala bratřím a na každou sestru vyšel ještě velký kus chleba.“

„Netrap se, Cecílie,“ řekla Klára. „Pán nás postupně vede k víře. A nejen k víře,  k vděčnosti, ale především k lásce.“

 

 

Františkova cesta

„Františku, mohl bys mi říci, jakým způsobem chceš následovat Pána? Co považuješ za nejdůležitější na této cestě za ním?“  poprosila ho Pacifika při jedné návštěvě u nich.

František se zamyslel: „Jsem rád, že o tom přemýšlíš, Pacifiko. Tak poslouchej! Když zachytíš ve své duši Boží volání, následuj ho celou svou duší, celým svým srdcem a se vší svou silou, a tak usiluj stát se svatou. Raduj se z toho,  že Boha slyšíš a že tě volá.“

„To, co říkáš, Františku, je nejpřímější cesta k Bohu. Jenomže když se mi nepodaří věrně slyšet a následovat Boží hlas? Když jsem na to příliš slabá, mám také jinou možnost, jak se přiblížit k Bohu?“ znepokojila se Pacifika.

„Když se ti pro lidskou slabost nebude dařit být svatou,“ pokračoval František, „tak usiluj celou svou duší, celým srdcem a ze všech sil být dokonalou.“

„Být dokonalou. Jistě. O to přece usiluji! Ale často se mi to nedaří,“ vzdychla si Pacifika.

„Když se ti ani to nebude dařit, tak se snaž celou duší, celým srdcem a ze všech sil být dobrou.“

„O to se také snažím. Ale ani to mi vždycky nejde,“ zesmutněla Pacifika ještě víc.

„Když se ti ani to  nepodaří, tak se snaž celou svou duší, celým srdcem a ze všech sil být rozumnou,“ pokračoval František. „Jenže když se ti pod tíhou lidské slabosti nepodaří být ani svatou, ani dokonalou, ani rozumnou, dokonce ani dobrým člověkem, potom se pokus tuto svou tíhu přinést před Boha a odevzdej to všechno i celý svůj život jemu, jeho milosrdenství. Když pro Boží něhu a lásku přijmeš s láskou sama sebe i se všemi svými nedokonalostmi a slabostmi, bez trpkosti a s pokorou, pomalu začneš chápat, co to znamená být rozumná. Začneš se učit být dobrá, začneš se snažit být dokonalá a začneš toužit být svatá.“

Pacifika ani nedýchala: „Tedy mám přijmout a milovat i své slabosti?“

„Ano, Pacifiko. Když se budeš snažit každý den přijmout své slabosti a věřit, že i Pán tě takovou přijímá a miluje, ujišťuji tě,  že budeš na mé cestě a nebudeš daleko od Božího království.“

„Rozumím,“ řekla vážně Pacifika. „Naše cesta není v tom, abychom se snažili udělat v nás něco dobrého, ale spíše v tom, abychom všechno odevzdali Bohu, aby nás on vedl. Dělá to právě ve vší lidské slabosti, kterou mu odevzdáváme.“

„Velmi správně uvažuješ, Pacifiko. Taková je naše cesta. Protože čím lépe odhalíme své slabosti a ochotně je odevzdáme Bohu, tím víc ho necháváme působit.“

„Taková cesta je vlastně velmi radostná,“ usmála se Pacifika, „protože nás zbavuje strachu a napětí z toho, že se nám to nebude dařit.“

„A také nejúčinnější,“ dodal František. „Vždyť necháváme konat samého Pána.“

Pacifika se vrátila mezi sestry velmi šťastná: „Věděla jsem, že cesta k Bohu je krásná,“ myslela si, „ale až tolik?“

 

 

Klářin protest

„František už tak dávno u nás nebyl,“ vzdychly si občas sestry. „I ostatní bratři jen přinesou jídlo nebo vezmou nádobu na olej a odejdou. Tak dlouho už nám neřekli ani slovo povzbuzení.“

A skutečně. František jako by se jim vyhýbal. V tom čase často říkal bratřím: „Vyhýbejte se jakémukoliv rozptýlení. Mějte srdce stále při Pánu. Také rozhovorům se ženami se vyhýbejte.  Zbytečně je nenavštěvujte.“

„Co děláš, sestro Ortoláno?“ zeptala se jednou Klára.

„Vymývám nádobu na olej. Chci ji dát bratřím, až přijdou.“

„Nedávej jim ji,“ řekla Klára vážně. „A neber od nich ani jídlo. Když nemáme od nich dostávat pokrm duchovní, nepotřebujeme ani tělesný.“

Když se tato zpráva dostala k Františkovi, zavolal své bratry a řekl jim: „Nemyslete si, že Kláru a sestry nemám rád. Naopak. Moje srdce je naplněné láskou k nim a vděčností Bohu za ně. Ale chci vám dát dobrý příklad, abyste ani vy zbytečně nevyhledávali jejich společnost. Ale teď půjdu a navštívím je. Pacifiku a Bernarde, vezměte nejlepší jídlo, které máme, a zaneste je sestrám. Pozdravujte je a řekněte jim, že jsem na cestě k nim.“

Když bratři zabouchali na bránu kláštera, ozvalo se zevnitř sestřino odmítavé: „Děkujeme, bratři, nechceme žádné jídlo.“

„Přišli jsme za sestrou Klárou.  Můžeme s ní hovořit? Přinášíme pozdrav od Františka, právě je na cestě k vám.“

To Kláru odzbrojilo a usmála se. Teď už neváhala přijmout jídlo, zavolala sestry do jídelny, kde zavládla radost.

Večer přišel František. Byl vážný. Sedl si na zem v rohu jídelny a modlil se. Sestry si myslely, že se soustřeďuje na to, co jim chce povědět.

„Přines mi popel,“ obrátil se po dlouhé chvíli s prosbou k sestře, která byla k němu nejblíže. František ho vzal, posypal jím hlavu a zem kolem a nahlas se začal modlit žalm 51:  „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost…“

Když skončil vstal a odešel. Všem bylo jasné, co chtěl říci.

„Pokání je naše cesta k Bohu,“ řekla Klára nahlas to, co všechny cítily.

Od té doby už František nezanedbával svou duchovní starost o sestry. Když sám nemohl, pověřil  některého bratra, který jim měl přinést Boží slovo a povzbuzení.

                                                                                              (pokračování)