Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Nalezení sekulárních františkánů na Oahu

Při rozhovoru s otcem Mikem Daltonem jsme kromě jiného přetřásali otázku sekulárního hnutí. Otec Mike opravil můj omyl a sdělil mi, že v současné době prožívá SFŘ na Havajském souostroví určitou renesanci a jsou zde již čtyři centra sekulárních františkánů. Jedno z nich je také u nás, na ostrově Oahu. Zajímal jsem se pochopitelně o toto „domácí“ společenství. Otec Mike mi ihned vyhledal telefonní číslo sekretariátu „Naše Paní ustavičné pomoci“, kde jsou místní sekulární františkáni oficiálně vedeni. Trochu mě to překvapilo, poněvadž jsem se domníval, že právě jeho farnost by byla ideální, ale nechtěl jsem do toho mluvit.

Příští pondělí jsem zavolal zmíněný sekretariát a  sestra sekretářka mě vyposlechla s neskrývanou podezřívavostí v hlase. Ujistil jsem ji, že se nemusí ničeho obávat,  až mi konečně sdělila telefonní číslo na Mrs. Juanitu Colon, která „prý ví“. Zavolal jsem ji, ale naše domluva po telefonu nevedla k žádnému logickému závěru. Dal jsem jí tedy své telefonní číslo a očekával jsem věci další. Za několik dnů se mi ozvala Mrs. Flo Pucong, představila se jako vedoucí formace a pozvala mne i Theresu na neděli 11. července ve 13. hod. do kaple sv. Alžběty na meeting neboli schůzi. Schůze je prý „za kostelem“.  Paní Pucomb mluvila sice se silným polynézským přízvukem, ale na rozdíl od sestry Juanity gramaticky dobrou angličtinou. Otipoval  jsem ji na bývalou učitelku a jak jsem později zjistil, nemýlil jsem se.

V neděli jsme se tedy vypravili do kaple sv. Alžběty. Slunce pálilo jako veliká lupa a před kostelem, kde právě skončila mše svatá, bylo k zalknutí. Vyptávali jsme se na schůzku sekulárních františkánů, ale každý se na nás díval jako na osoby zbavené svéprávnosti. Konečně nám někdo sdělil, že schůzka je „za kostelem“,  a byli jsme tam, kde předtím. Konečně měla Theresa nápad: „ Mám dojem, že ´za kostelem´znamená ´za oltářem´.“ Měla pravdu.

Za oltářem jsme objevili úzkou chodbu a troje dveře. Zkusmo jsme otevřeli ty prostřední a vpluli dovnitř. Kolem podélného stolu seděly dvě sestry a proti nim manželský pár mezi 40-50 lety. Na naši otázku, zda jsme u sekulárních františkánů, ta korpulentnější sestra přikývla. Váhavě jsme se posadili na konec stolu a cítili jsme se velmi nepříjemně. Pak ona korpulentní sestra postavila na stůl sochu sv. Františka a zažehla voňavou svíčku. Ticho bylo nesnesitelné. Theresa, která už poměrně dobře zná havajskou mentalitu, se obrátila na sousedku té, která zřejmě vedla schůzku, a řekla jí: „Jestliže jsme náhodou na informačním setkání pro zájemce o sekulární františkánské hnutí, tak my už  členové jsme, a to skoro dvacet let.“ Předsedající rozšířila oči a nedůvěřivě špitla: „Máte transfer?“ „Ne, jsme stále oficiálně členy provincie La Verna, ale to snad nevadí,“  vmísil jsem se do rozhovoru a mezi řečí jsem otevřel zavalitý americký breviář a předložil jsem naše průkazy. Vedoucí schůzky začala viditelně roztávat jako ledovec v létě. Vytáhla zápisník a všechno si pečlivě poznamenala. Navýsost  spokojena řekla: „No, když už jste tady, tak nám tedy pomozte.“ Co znamenala tato pomoc, jsme pochopili za několik minut. Juanita Colon, s níž jsem vedl onu dramatickou telefonickou konverzaci, otevřela šarmantně dveře levou nohou, protože měla obě ruce plné. Nesla mísy s ovocem a několika dorty. Tiše mě poprosila o nůž, který jsem jí podal, a začala porcovat dorty. Za malou chvíli byl stůl plný a my se rázem cítili jako mezi františkány v Augsburku.

Zatím co jsme „pomáhali“ vyprazdňovat mísy, zeptala se mě moje sousedka velice ostýchavě: „Vy jste ten gentleman, který píše do františkánského časopisu do Austrálie a o kterém mluvil otec Mike?“ Přikývl jsem a vysvětlil jí, že Česká republika sice sousedí s Austrií, ale do Austrálie má přesně polovinu zeměkoule daleko. Zvonivě se uchichtla a řekla: „To je u nás běžný omyl.“

Místní společenství se jmenuje Ka Leo O Palakiko – vyslovuje se to absolutně foneticky. Sestra, která předsedala našemu malému shromáždění, se jmenuje Flo Pucong. Její manžel je vysloužilý námořník, bohužel těžce nemocný, a ona je učitelka a později ředitelka jedné z místních škol. Je administrativně velice zdatná a přes svou velikou tělesnou váhu nesmírně pohyblivá a flexibilní.

Při  konzumaci prvotřídního ovoce (to je nezvyklé na Havaji. Naše ovoce ve vojenských prodejnách je sotva průměrné jakosti. Přichází hluboce podchlazené v mamutích tankerech a kvalita není zvláštní, ceny jsou však pochopitelně nemravně vysoké), poslouchali jsme vyprávění manželského páru u stolu naproti nám. Náš dojem byl velmi dobrý. Oba jsou již pevně rozhodnuti stát se sekulárními františkány a jejich rozhodnutí se zdá být zralé a dobře promyšlené. Jmenují se Dan a Charlotte.

Po skončení „interview“ a uklízení ze stolu jsme se pomodlili breviář, Juanita nám dala anglický překlad Řehole, menší brožurku věnovanou formaci sekulárních františkánů a dva čisté poznámkové sešity. Pak nás všechny objaly a přály nám pax et bonum.

Za tři dny nato jsem objevil v dopisní schránce pozvání na výroční setkání SFŘ, které se koná ve zdejším státním parku.

Naše první, zpočátku ostýchavé setkání s místními sekulárními františkány se obrátilo doslova o 180 stupňů a skončilo ve velmi přátelském duchu a objímáním.

V příštím dopise se zmíním o avizovaném výročním setkání  SFŘ.

                                                                                                          J. J. Pechatý OFS