Vzpomínky na minulost
Němcová, Jindřiška OSF
Nechte maličké a chudé na duchu, aby nám ukazovali cestu do Království
Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem sloužila na pracovní četě, kterou tvořilo dvacet chlapců, z nichž dvanáct měřilo přes metr osmdesát. S mými sto šestapadesáti centimetry jsem byla mezi nimi jako trpaslík a znamenalo to určité dobrodružství. Služba u nich byla rozhodně náročnější než na jiných odděleních. Bylo tam víc fyzické práce. Za naší éry sestra na tomto oddělení byla v práci vždy první a určovala, co se bude dělat a jak se to bude dělat.
Při navážení uhlí do kotelny, což byla v zimě velmi důležitá práce pro pracovní četu, se zařadila mezi chlapce s připravenými kolečky a vysypávala uhlí na pás do kotelny. Ovšem chlapci byli kavalíři a vždy se snažili mě předběhnout, takže když jsem vysypávala kolečko, každý z nich už vysypal dvě. Při rytí na zahradě sestra stála v řadě jako první, a tak řídila celou práci. Tak tomu bylo při všech pracích, a nebylo jich málo. Chlapci museli vidět, že jejich sestra z oddělení také pracuje a nepřihlíží jen, jak oni pracují. Se stylem práce obvyklým na tehdejších pracovištích se v našem ústavním prostředí nic nedokázalo.
Po práci jsme se všichni sešli na oddělení a vypravovali jsme si. Chlapci chtěli leccos vědět – anebo jsme se dívali na televizi. Někteří dost věcí chápali a dovedli viděné i posoudit. Měli rádi hudbu a také se naučili mnoha písničkám. Mezi chlapci byl Kája, hezký člověk s modrýma očima, který velmi zřetelně mluvil, někdy i případně, ale nebyl schopen jakékoliv školní výuky a ani práce mu nijak neseděla. Ale rád sledoval televizi. Přihodilo se, že mezi vysílanými písničkami se objevila jedna s textem: Poručíme větru, dešti… Kája však do toho nahlas prohodil: „Sestro, my sice máme na domě napsáno, že jsme blbí, ale tak blbí, abychom toto zpívali, ještě pořád nejsme.“ Dodala jsem něco o nápisu na domě, ale jinak jsem mu dala za pravdu.
Sestra u malých, mentálně postižených dětí prožívala někdy milé, překvapivé situace, u dospělých chlapců byly její zážitky zcela jiné, spíše vážné až kritické, které mohly za totalitního režimu i ji samotnou ohrozit, zvláště po nastoupení nového vedoucího ústavu, komunisty.
Měli jsme na pracovní četě chlapce Jirku. Byl to statný chlapec, na práci byl dokonale levý, ale mluvil zřetelně, plynule a občas logicky uvažoval. Mezi ostatními působil velmi obtížně, zvláště svým stálým a neodbytným dotazováním na možné i nemožné věci.
Bylo rozhodnuto, že schopní chlapci z pracovní čety i některé sestry z jiných oddělení ve svém volném čase vypomohou při natírání plotu okolo sadu. Pan vedoucí se rovněž zúčastnil. A tak jsme se při této práci sešli v hojném počtu. Mezi chlapci byl i Jirka, ale spíš jako kibic. Stále se držel v blízkosti pana vedoucího. Náhle se ho zeptal: „Pane vedoucí, co je to vlastně ta pětiletka?“ Pan vedoucí mile překvapen tímto dotazem mu ochotně vše vysvětloval. Jirka naslouchal a po ukončení řeči pana vedoucího a na jeho otázku, zda už ví, co je to pětiletka, odpověděl: „Aha, tak už vím: ta pětiletka, to je to, kde nic tu nic.“ Mezi námi proběhlo zděšení, zvláště když se pan vedoucí obrátil na sestru představenou, která byla rovněž v jeho blízkosti, a rázně řekl: „Sestro, zakazuji vám všem, abyste tímto způsobem poučovaly děti.“ Marné bylo vysvětlování. Ano, Jirka byl postrachem oddělení.
Jedna sestra nabídla své spolusestře na pracovní četě, že vezme Jirku na vycházku, aby měla od jeho otázek na chvíli pokoj. Tato nabídka byla s radostí přijata. Sestra se tedy s Jirkou vypravila ven, do lesa. Ovšem oba museli projít hlavní ulicí Slatiňan. Jirka šel klidně vedle sestry. Náhle však z postranní ulice vyšli dva mladí, elegantně odění muži, a když už se měli setkat, Jirka vykročil proti nim a pozdravil: „Dobrý den, pane splachovací.“ Sestra strnula, stačila se jen nadechnout, aby chlapce omluvila, že je z ústavu. Ale mladí muži se na sebe podívali, jeden před osloveným galantně smekl a dodal: „Tohle je inteligent, na první pohled poznal, že jsi hajzl, ale řekl ti to slušně.“ Sestra se však s Jirkou hned vrátila domů a my jsme skutečně nevěděly, zda se máme smát či naříkat. Ale brzy nás to, jako všechno ostatní, přešlo.
Chlapci se rádi připravovali na svátky. Slibovali mně, že mi budou při úklidu oddělení pomáhat. Poděkovala jsem jim a poněvadž jsem přišla z oddělení, kde se muselo uklízet docela jiným způsobem – uklízečky jsme v ústavu neměli – myslela jsem si své. Ovšem na jejich nabídku jsem jen namítla: „Ano, hezky si tu uklidíme, aby se nám zde o svátcích všem líbilo, řeknu panu údržbáři, aby nám odmontoval zářivky a vyndal ventilky, abychom je mohli pohodlně a dobře umýt.“ Musela jsem však s jedním chlapcem odejít do ordinace. Když jsme se vrátili, bylo již vše odmontováno a připraveno k mytí. Na můj dotaz, zda si sami panu údržbáři řekli, mi sdělili: „Ale kdepak, to my umíme sami.“ Bylo mi poněkud „udiveně“ a když jsem je pak pozorovala, jak znovu všecko dávají na původní místa, pochopila jsem, že sloužím i v tomto ústavu na mimořádném oddělení. Ti chlapci byli přece jen – svým způsobem – skvělí.
O svátcích byli skutečně sváteční. Ráda vzpomínám na Velikonoce, které jsem s nimi prožila. K obědu měli kuřata. Sestra v kuchyni si pro pracovní četu vždy vyžádala velká kuřata, aby chlapci měli velké porce, dostávali čtvrtky. Po obědě jsem sbírala talíře a viděla jsem, že na nich nejsou téměř žádné kosti, jenom něco málo. Ptala jsem se po nich. Chlapci byli poněkud zaraženi, ale jeden z nich mi vysvětluje: „My teď půjdeme k našemu psovi a dáme mu je, a aby zůstaly teplé, tak je máme u sebe – dali jsme si je pod spodky.“ Stačila jsem se kousnout do jazyka, vydechnout Aha! a jen tak mžikem si připomenout prádelnu. Ale radost jsem jim nepokazila, spíš jsem se nechala jejich radostí nakazit a šla jsem s nimi.
Náš život mezi nimi byl šťastný, radostný a hlavně – přinášel do srdce pokoj a dobro.