Jak se z františkánů stali vojáci
Říský, Bernard OFM
5. Podbořany – „kulturní vyžívání“.
Sobotěnka ide, cože mně je po něj!
Cesta zarubaná, cesta zarubaná
k svoboděnke mojej.
V sobotu jsme pracovali jen do poledne, po obědě byl úklid – šurování (mytí podlahy) podle vojenské zásady: co je mokré, je čisté. Toto zkulturňování prostředí bylo zakončeno prehliadkou – kolem 15. hodiny – někdy bylo důvodem k zákazu sobotní procházky.
Ze začátku bylo třikrát týdně školení – politické a vojenských řádů. Postoj velitelů prozrazoval jejich nezájem. Vedoucím školení byl Olda Strnadel, čerstvý maturant, který se mezi nás dostal pro svou přihlášku do semináře. Říkal, že jeho rodina je zajímavá, že se nikdy nesejde, protože vždy je někdo zavřený. Školení se odbývalo ve velké světnici sousedního baráku, označované za „kulturní jizbu“. Seděli jsme na zemi podél stěn, instruktoři v čele. Olda chodil středem, tvářil se velmi důležitě a mluvil zasvěceně a svou řeč šperkoval citáty otců marxismu, k nimž si vymýšlel čísla stránek. („Když mi někdo řekne, že to tam není, řeknu, že jsem to studoval z jiného vydání.“) Když se obrátil zády k instruktorům – které občas zkoušel – dělal grimasy a my se bavili – byla to klauniána. Jednou s Vl. Lopaťukem udělali improvizovanou estrádu – na zuby si nasadili slupku z pomeranče – a starému se to tak líbilo, že jim dal hned opušťák na tři dny.
Pochopili jsme, že proti strachu z “temné noci” se dá bojovat humorem a švejkovinou – nebo ho překonávat terorem vůči slabším. A tomuto strachu museli čelit všichni, i velitelé. Starý – štábní kapitán Švec – byl dříve velitelem posádkové hudby. Měl rád hudbu a zpěv. Chtěl, abychom založili smyčcový orchestr. Rádi jsme poslechli. Když se však objevilo nebezpečí, že budeme muset hrát na tancovačkách a veřejných oslavách, orchestr se rozpadl.
Se zpěvem to bylo trochu lépe. Karel Měrka byl zapáleným odborníkem – dirigentem a dovedl do nás vlít nadšení. Dal dohromady asi dvacetičlenný mužský sbor. Začínali jsme Foerstrovým Oráčem, který se pro nás stal symbolem a hymnou. Byli jsme pozváni zazpívat kněžím na vikariátní konferenci ve městě. Nesměli jsme však s nimi mluvit – byli jsme hlídáni my i oni. Kněží tam uzavírali “dobrovolné socialistické závazky”. Náš O. Nepomuk Štikar, bývalý dlouholetý farář u Panny Marie Sněžné, byl znám svým suchým humorem. (Za centralizace byl poslán do Kadaně na faru. Když mu lidé říkali: “Nekažte tak! Máme strach, že vás zavřou!” odpověděl: “Nemějte strach. Stačí, že ho mám já.”) Své závazky podal takto: “Pane tajemníku, ten váš papír jsem zapomněl doma. Ale vím bezpečně, že je to bod 3) – že budu odebírat denní tisk, a bod 5) – že budu bohoslužby začínat včas.” Podruhé jsme byli posláni zpívat na schůzi Svazu žen. Když se dostavila jen předsedkyně, zazpívali jsme si sami sobě a Pánu pro radost a šli jsme domů.
Když štábní kapitán Švec byl odvolán, aby v Komárně velel našemu praporu, na rozloučení jsme mu zazpívali prvně zpaměti. Byl dojat a slza, kterou uronil, nám ukázala, že pod hrubou slupkou se skrývá citlivé jádro. Politického podporučíka Ervína před námi nabádal, aby nás měl rád, protože my jsme z něj udělali, co je, a aby měl pochopení pro náš zpěv. Byl to jediný “lidský” projev, s nímž jsme se na vojně jako kolektiv setkali. Vyzněl však naprázdno. Politruk nám poručil, abychom se naučili Barvíkův Pozdrav Sovětskému svazu – což bylo jen opakování “Sláva – sláva Sovětskému svazu” ve všech možných akordech a tóninách. Bez pomoci klavíru to bylo velmi náročné. Prvně a naposled jsme to zazpívali při návštěvě štábního kapitána Švece jako velitele praporu. Zhodnotil to jako “blbost” – což byl i náš názor. Když nás politruk nutil zpívat sovětské častušky (“Mladá partyzánka koně jachala”), sbor se rozpadl. Na šk. Švece, který byl brzy nato propuštěn z armády, nám zůstala jako vzpomínka jeho oblíbená: Hej javor, javor, javor zelený, milej pod okénko sazený – kterou nás naučil.
Josef Šupa z Mutěnic, jezuita, vozil s sebou několik sešitů Slováckých pěsniček. Když jsme nesměli jít ven, učil nás je zpívat. Měli jsme slušný repertoár – jako lék na smutek, podle přísloví: Kdo zpívá, zaříkává svůj žal. Písně nás sbližovaly a ukazovaly nám, jak naši předkové překonávali tíhu života.
Jednou žádali – nejspíš naši instruktoři – abychom mohli jít na taneční zábavu. Starý řekl: Buď všichni, nebo nikdo. Sedli jsme si – Titus Hanuš, Řehoř Mareček, Vít Husek, Jiří Mazanec a já k jednomu stolu, vypili láhev vína a za hodinu jsme šli požádat, abychom se mohli vrátit do kasáren. Nechápal jsem, co ti lidé na tom trdlování mají.
Sport se u nás nepěstoval, nebylo příležitosti, věková skladba byla od dvaceti do čtyřiceti let a z práce jsme byli dost utahaní. Jen jednou jsme šli povinně na fotbalový zápas a přišla mi na mysl otázka pana profesora (Študáci a kantoři), proč si ti lidé neopatří dva míče, aby se nemuseli tak honit a tahat se o jeden.
(pokračování)