Sklenářová, Mariella

+ 27. července 1999 v Choryni ve věku 34 let

 

 

                                                           „Přijímám pozvání k úplné oddanosti

                                                           jako dar Božího milosrdenství“

Narodila se 10. ledna 1965 v Novém Jičíně a při křtu svatém jí bylo dáno jméno Milada. Obklopena starostlivou láskou věřících rodičů prožila v Bernarticích nad Odrou se svými čtyřmi sourozenci radostné dětství a mládí. Po maturitě na zdravotní škole působila jako ošetřovatelka v nemocnici v Novém Jičíně. Její duše byla otevřena pro Boží lásku, která ji naplňovala úžasem. Mše svatá a modlitba byly pro ni zdrojem síly a světla.  Nikdy nechyběla při adoracích za duchovní povolání, která se ve farnosti pravidelně konala pod vedením otce Milana Kouby.

Po bolestném hledání Boží vůle se ve dvaceti letech rozhodla zasvětit svůj život Bohu v kongregaci Milosrdných sester svatého Kříže. Bylo to ještě v době nesvobody. Podstoupila toto riziko a přijala své povolání ve víře v Ježíše Krista, který ji uchvátil. Opustila bezpečné zázemí své rodiny a nastoupila místo v nemocnici v Hradci Králové, kde bydlela společně s jednou spolusestrou. Při tajné řeholní formaci se snažila osvojovat si ducha svatého Františka a žít podle charismatu zakladatelů, které ji nabádalo vidět v potřebách doby Boží výzvu a sloužit chudým, nemocným a trpícím v duchu evangelia.

Před začátkem noviciátu přijala jméno sestra Karla. Své první řeholní sliby už směla složit spolu s osmi sestrami veřejně za přítomnosti rodičů, příbuzných a známých 23. června 1990. Byl to den, kdy přítomný Boží lid nadšeně zpíval s celým řeholním společenstvím: „Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost.“

Sestra Karla pak půl roku s láskou ošetřovala nemocné spolusestry v charitním domově v Choryni. Začátkem ledna roku 1991 nastoupila na interní oddělení v nemocnici Na Františku v Praze. Sloužila nemocným ráda a byla u všech oblíbena pro svou vlídnost a ochotu vyjít vstříc. Brzy jí byly svěřeny i odpovědné úkoly, které plnila věrně a svědomitě. Sílu k bezvýhradné oddanosti nacházela ve spojení s Kristem. V této době píše jedné spolusestře: „Stále víc a nově nacházím svůj poklad v Bohu, v hledání Boha-člověka Ježíše Krista, který si mě zamiloval a za mne se obětoval. Ve spojení s Ním chci i já žít cele pro Boha. Uvědomuji si, že sám Bůh mne volá k odpovědi: nést radostné a vítězné poselství kříže - spojena s Kristem v modlitbě – do jakékoli vnější činnosti a služby. Moji oddanost podporuje důvěra a láska Panny Marie.“

Doba jejího působení v nemocnici Na Františku byla pro ni dobou přípravy na věčné sliby. Ve své prosbě o dovolení ke složení doživotních slibů hodnotí uplynulý úsek své cesty za Pánem těmito slovy: „Uplynul určitý čas, ve kterém jsem mohla poznat, co vlastně znamená opravdový život pro Boha. V čase, který mi byl Bohem v naší kongregaci dán, rostla moje touha po životě, ve kterém se skrze Ježíše mohu před Bohem Otcem stávat obětí úplnou a ustavičnou. Vím, že tyto moje touhy nejsou ze mne, neboť jsem cítila, že ze svých sil to nikdy nedokáži. Nyní však vnímám nové pozvání k úplné oddanosti a to chci od Pána přijmout jako dat Božího milosrdenství.“

25. březen 1995 byl pro sestru Karlu  dnem velké radosti. Složením doživotních slibů se jako Milosrdná sestra svatého Kříže slavnostně zavázala k věrnosti Pánu až do smrti.

On si ji připravoval pro nový životní úkol, pro apoštolát utrpení. Tušila snad něco z tohoto tajemství, když  v jednom dopise dává nahlédnout do svého nitra? Píše: „Pohled na Pána a vědomí, že mu patřím, hluboký pokoj, radost, štěstí a také doteky kříže – milující doteky Jeho lásky, a pak nevyčerpatelná Boží milost mne pobádá: nepohrdat Boží milostí a jít dál.“

Sestra Karla nepohrdala touto Boží milostí, kterou jí Pán brzy po složení doživotních slibů nabídl  v podobě kříže nemoci. Delší dobu trpěla úpornými bolestmi hlavy. Při vyšetření byl zjištěn zhoubný nádor v hlavě (glioblastom). Následovaly dvě operace, chemoterapie, léčení všemi dostupnými prostředky. Spolusestry a dobří lidé se úpěnlivě modlili za její uzdravení. Naděje na zlepšení se střídala s temnou nocí nejistoty a úzkosti. Nejen pro sestru Karlu, ale i pro společenství a pro všechny, kdo ji měli rádi, nastalo bolestné období, které bylo od věčnosti zahrnuto do  Božího plánu spásy a které bylo v síle víry v Boží prozřetelnost výzvou k modlitbě: „Otče, buď vůle tvá!“

Sestra Karla nesla trpělivě svůj kříž, podporována láskyplnou péčí spolusester. Jako svatá Terezie z Lisieux se stále znovu probojovávala k bezvýhradnému odevzdání se milosrdné Boží lásce. V těžkých chvílích opakovala: „Můj Bože, já tě miluji“  anebo „Ježíši, důvěřuji v tebe!“  Svůj pohled upírala stále více na Ježíše, jemuž se svým utrpením a svou bezmocností připodobňovala.

Dlouhotrvající nemoc  stravovala poslední síly sestry Karly. V jejích očích se odrážel pokoj. 27. července 1999 směla odevzdat svůj život do rukou svého Stvořitele a vejít do velkého tajemství slitovné lásky Boží.  Na poslední cestě ji doprovodilo deset kněží, rodiče, příbuzní, spolusestry a Boží lid z rodné farnosti. Celá liturgická slavnost byla prozářena vírou ve velikonoční tajemství a úžasem nad svědectvím sestry, která se v důvěře odevzdala Bohu v oběť jako zrno, vložené do země, přislibující bohatou úrodu.

Nad otevřeným hrobem při pohřbu v Choryni vyzpívaly sestry její prosby písní k trpícímu Spasiteli:

            Jak pevný štít mi zjev se ve smrti hodině,

            nechť v tobě najde srdce bezpečí jediné.

            Když do tmy propadá se, ať víra tebe zří,

            kdo tobě odevzdá se, pokojně zmírat smí.

           

Kandidátky  pak zazpívaly Sluneční píseň svatého Františka.

Vzpomínáme na ni  při prvním výročí jejího odchodu k Pánu, děkujeme Bohu, že byla naše, a věříme, že se za nás u Pána přimlouvá.

            Buď veleben, ó Pane můj!

            Dík za dary z tvé dlaně otcovské.

            Když tvé děti stále v lásce zůstanou,

ty sám jim budeš nejvyšší korunou.

                                                                      

Sr. Mariella Sklenářová