Brusać, Zvonimir

5. Postupné omezení autonomie Třetího řádu

 za šest století Řehole Mikuláše IV.

 Dobré vztahy mezi Menšími bratřími a Řádem kajícníků se vrátily v roce 1284. V tomto roku se totiž setkáváme s "apoštolským vizitátorem" bratří a sester od Kajícnosti bratrem Carem z Florencie, jenž pro ně sestavil Řeholi. Papež Mikuláš IV. bulou Supra montem potvrdil roku 1289 tuto Řeholi, která zachovává většinu předpisů Memoriale a zařazuje instituci vizitátora a instruktora. "Protože tento způsob života byl ustanoven sv. Františkem, stanovíme, aby vizitátoři a instruktoři byli vybíráni z Řádu Menších bratří a to ti, které se kustodi nebo kvardiáni tohoto řádu rozhodnou určit, když o to budou požádáni. Nepřejeme si však, aby tato společenství byla vizitována laikem" (Řehole Mikuláše IV. 16). Hlavním úkolem vizitátora bylo bdít nad zachováváním pravověrnosti a dodržováním Řehole. Tato Řehole pak zavazovala až do Řehole Lva XIII. (1883).

 Bratrská společenství dlouho zůstávala autonomní. Výrazem toho byla kapitula 1289 v Bologni, která shromáždila představitele bratrských společenství z celé Itálie, a krajové kapituly v Marsciano, Bologni a Umbrii. Zuřící epidemie nazývaná "černou smrtí" proředila řady Kajícníků. V roce 1385 bylo 244 společenství závislých na Menších bratřích: 141 v Itálii a na Blízkém východě, 23 ve Španělsku, 26 ve Francii, 37 v německých oblastech a 8 na britských ostrovech. V 15. století velcí františkánští kazatelé přispěli k růstu počtu terciářů. Po oddělení observantů od konventuálů potvrzeném 1517 Lvem X. (1513-1521) a po vzniku kapucínů o něco později (1525) začíná v Třetím sekulárním řádu, třebaže nadále zůstal "jeden", diferenciace v závislosti na řeholních obediencích, které si braly do péče jednotlivá bratrská společenství. To vytvořilo umělé rozdělení odpovídající čtyřem františkánským řeholním rodinám: Menším bratřím (OFM), Menším bratřím konventuálům ("minoritům" - OFMConv), Menším bratřím kapucínům (OFMCap) a Řeholním terciářům (TOR).

6. Řehole Lva XIII. (1883) a Konstituce z roku 1957

 V Řeholi Lva XIII. je řečeno: "úřady se udělují na shromáždění členů. úřady ať trvají tři roky. Nikdo ať bez oprávněné příčiny neodmítá svěřený úřad ani ho nevykonává nedbale" (III, 1). "Kurátor zvaný vizitátor ať bedlivě dbá, zda je Řehole zachovávána. Za tímto účelem ať jednou za rok, nebo častěji, pokud je třeba, z úřadu navštěvuje společenství a svolává k společnému shromáždění ministry a spolubratry" (III, 2).

 Konstituce z roku 1957 nepřiznávají SFŘ autonomii čili "přímou odpovědnost v samosprávě". Říká se v nich: "S ohledem na jeho povahu rozlišujeme vnější řízení Třetího řádu, které náleží církvi a čtyřem rodinám františkánského řádu, a řízení vnitřní, které přísluší z práva terciářům samým" (GK 1957 - 94). "Představení čtyř řeholních rodin obvykle řídí Třetí řád za pomoci generálních, národních provinčních, oblastních komisařů a místních ředitelů" (GK 1957 - 105). "Místní ředitel čili moderátor určený podle vlastních předpisů každé františkánské rodiny má požívat v duchu sv. Otce Františka patřičnou poslušnost a úctu (GK 1957 - 111).

 "Vnitřní řízení bratrského společenství jako právní osoby náleží v Třetím řádu radě společenství. Ta sestává z představeného a rádců a je současně poradním orgánem ředitele" (GK 1957 - 120). "Shromáždění rady se mají konat aspoň jednou za měsíc pod vedením ředitele" (GK 1957 - 130). "Rozhodnutí rady přijatá v nepřítomnosti ředitele vyžadují jeho potvrzení. Volby pak se nemohou konat za nepřítomnosti ředitele nebo vizitátora" (GK 1957 - 131). Uvedené úryvky z Konstitucí 1957 ukazují, jak velké změny přinesla Řehole a Konstituce 1990, podle nichž bratrské společenství je řízeno radou a představeným (ministrem), kdežto duchovní a pastorační asistent je členem rady.

7. Proces uskutečňování autonomie

 Uskutečňování plánované autonomie se však setkává s určitými problémy. Existují bratrská společenství plně si vědomá své autonomie. V některých zemích právě nezávislost SFŘ umožnila vznik bratrských společenství. Jsou však též opačné situace, kdy společenství jsou nadále do určitého stupně závislá na řeholnících nebo duchovní asistenci. Takovou závislost často očekávají sami laici, kteří nejsou připraveni převzít odpovědnost. V těchto případech bratrská společenství ztrácejí na významu v společenském i církevním prostředí. Příčinou této situace v zemích Východní Evropy je historicko-politická podmíněnost, v nichž musela církev žít. Lze pozorovat velkou potřebu výchovy k autonomii.

 Toto téma musí být zdůrazněno v době výchovy a v období prvních let po profesi, a také má k němu být přihlédnuto v programech stálé výchovy. Nejednou bude při této výchově nadále potřebná pomoc asistentů. Při volebních kapitulách se často setkáváme se znepokojujícím nedostatkem ochoty přijmout odpovědnost v rámci rady bratrského společenství. Ve shodě s rozhodnutím generální kapituly z roku 1996 připravuje předsednictvo Mezinárodní rady SFŘ příručku pro výchovu zodpovědných členů SFŘ.

 Druhým, v současné době mimořádně choulostivým problémem je vztah mezi samosprávou SFŘ a úlohou duchovního asistenta v bratrském společenství a její radě. Duchovnost SFŘ není duchovností, která by odzrcadlovala a napodobovala duchovnost řeholní. Výměna darů není možná, je-li SFŘ chápán jako pomoc pro život a poslání řeholníků. Není tu také výměna, jestliže řeholníci asistující SFŘ jej chtějí "kolonizovat" vnášením vlastního pohledu na františkánské charisma a hodnoty. Je ještě třeba prohloubit teoretickou i praktickou stránku hlavních myšlenek františkánské duchovnosti přizpůsobených dnešní době. K splnění této úlohy potřebuje SFŘ také pomoc asistentů. Asistent má poskytovat svou pomoc, tak často nezbytnou, a mít přitom současně na paměti respektování kompetence rady a představeného bratrského společenství.

 Zvonimir Brusać

 Glos sw. Franciszka 1-2/1999

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM