Fišerová, Anežka OFS

V rámci národní poutě se uskutečnilo setkání sekulárních františkánů s duchovním vedením a představenými našeho řádu na mezinárodní úrovni. 30. března nás před bazilikou sv. Františka v Assisi čekal P. Zvonimir Brusać TOR, jeden z generálních duchovních asistentů SFŘ. Bratr Zvonimir je Chorvat a mši sv. pro poutníky sloužil v češtině, homilii z angličtiny překládala Anežka Fišerová.  Mši sv. jsme slavili v moderně upravené kapli bratra Eliáše baziliky sv. Františka. Spolu s bratrem Zvonimirem koncelebrovali P. Milan Sokcević TOR (ze stejné chorvatské provincie) a P. Petr Alkantara Houška OFM (duchovní průvodce autobusu trasy B a současně národní duchovní asistent SFŘ). Vzhledem k organizačním problémům a časovému skluzu jsme nebyli schopni dodržet plánovanou křížovou cestu v kapli bratra Eliáše a po rozloučení s bratry Zvonimirem a Milanem účastníci jednotlivých autobusů pokračovali v prohlídce města Assisi a cestě do Říma.

Druhý den, již v Římě, využilo 22 poutníků možnosti setkání s naší generální ministryní, sestrou Emanuelou de Nunzio, v kostele sv. Františka na břehu (San Francesco a Ripa). V její společnosti nás opět očekával bratr Zvonimir, dále ministr místního společenství SFŘ  bratr Benedito Lino, prezident františkánské mládeže  Andrea Chiarelli a otec františkán ze zdejšího kláštera. Bratr Andrea studuje kanonické právo, zajímá se o proces blahořečení Františka Noska a požádal nás o bližší informace. Bratr Zvonimir zahájil naše setkání četbou z evangelia, krátkou promluvou, zpěvem a modlitbou. Ve své promluvě zdůraznil, že k tomu, abychom byli pravými křesťany a františkány, je třeba svoji víru přijmout nejen rozumem, ale především ve svém srdci,  a pak ji plně žít. K tomu jsme od něj dostali požehnání a text italské písně Laudato Sii, Signore.  Bratr Benedito nám představil historii zdejšího kostela, který má františkánskou historii od prvopočátku františkánského hnutí. Na tomo místě sv. František v Římě přebýval, poprvé když se vydal za Svatým otcem pro schválení první řehole a i při dalších pobytech Římě. Kostel a klášter patřil v té době benediktinům, kteří zde spravovali nemocnici pro malomocné a snad právě proto si sv. František toto útočiště na břehu řeky oblíbil. Benediktini kostel i klášter františkánskému řádu brzy věnovali a dodnes je možné navštívit místnost, ve které sv. František přebýval. Dokonce je zde vystaven “kámen, na kterém sv. František pokládal svoji hlavu” namísto pohodlného polštáře. Bratr Benedito nás také upozornil na dvě kaple, jedna je zasvěcená sv. Karlu ze Sezze, druhá terciářce bl. Ludovíce Albertoni (viz POUTNÍK č. 1/1999). Místní františkáni podporují obnovu tradičních poutí dne 31. ledna ke hrobu bl. Ludovíky a seznamují tak veřejnost se svatým životem této terciářky. V klášteře jsme také byli upozorněni na vzácný historický kříž, u kterého se sv. Karel modlíval a býval viděn v duchovním vytržení a levitaci.

Po prohlídce k nám promluvila sestra Emanuela a vyjádřila radost z toho, že se s některými z nás setkala již během své návštěvy v České republice na Sv. Hostýně. Hovořila o třech rozměrech povolání sekulárního františkána. Prvním rozměrem je RIZIKO, do kterého se dávám tím, že se snažím františkánské charisma žít uprostřed rodiny, společnosti. Svým chováním občas můžeme PROVOKOVAT, a to je správné. Provokovat bychom měli věrností svému povolání. Druhým rozměrem je SVOBODA, která nám umožňuje následovat charisma sv. Františka. A konečně třetím rozměrem je ZTIŠENÍ, ze kterého musíme čerpat naplnění svého povolání. Bez základů v Písmu sv. a modlitbě bychom svému povolání nemohli být věrni.

Na závěr setkání nám bratr Benedito omluvně nabídl občerstvení v blízkém snack-baru, protože se o našem příchodu dozvěděl krátce před příjezdem a neměl možnost připravit jiné občerstvení. Bratrsky jsme přijali pozvání a protože jsme byli v Itálii, objednalo se dvaadvacet capučin. Bratr Zvonimir nás ještě doprovodil k metru, ve svém rodném jazyce nám dal požehnání na cestu, rozloučil se s námi a my pokračovali v cestě do baziliky sv. Pavla za hradbami, kde začínal program české národní poutě.

Našim hostitelům jsme na památku přenechali paličkovaná TAU - výrobek sestry Bernadetty ze společenství SFŘ v Brně u kapucínů. Našw skupinka prožila hojnost duchovního povzbuzení a mnoho radostí z bratrského setkání. Já jsem si z tohoto setkání odnesla dvě velké modřiny, když jsem ve veselém rozhovoru s bratrem Česlavem a sestrou Dolorosou narazila do popelnice - ty modřiny jsou již pryč, ale radostná vzpomínka na starostlivé hostitele zůstává dál. Laudato Sii, Signore!

Anežka Fišerová OFS

úvodní slovo P. Zvonimira Brusaće před mší svatou:

Drazí bratři a sestry, jsem velmi rád, že se s vámi dnes mohu setkat. Až do tohoto okamžiku jsem měl jenom málo kontaktu s františkány z České republiky. První příležitostí byla generální kapitula SFŘ v Římě v roce 1996. Během kapituly jsem se seznámil s vaším členem mezinárodní rady bratrem Františkem Reichlem, který mě pozval na návštěvu Prahy v květnu 1997. Bohužel jsem však nemohl přicestovat. V březnu roku 1998 jsem se setkal s bratry kapucíny, kteří se účastnili semináře pro duchovní asistenty SFŘ  ze slovanských národů. Velmi se zajímám o nedávnou a současnou historii církve ve vaší zemi. V Chorvatsku jsme žili podobný úděl, ale ne v tak těžkých podmínkách, jako byly ty vaše.

Dnes je střed doby postní (čtvrtek třetího týdne). Tento den býval v dávných dobách slaven s určitým radostným duchem jako   “čas k nadechnutí” uprostřed postních střízlivostí.  Vstupní modlitba vyjadřuje tohoto povzbuzujícího ducha (“Pomoz nám, abychom byli připraveni slavit velké velikonoční tajemství”). Každé setkání s Kristem v Božím slově nebo ve svátostech je setkáním se Vzkříšeným.