Alexa, Petr OFS

Koncem ledna letošního roku navštívila společenství sekulárních františkánů v naší zemi členka mezinárodní rady SFŘ sestra Margret Mertens z Německa, aby se účastnila formačního semináře v Olomouci. Teprve 3 dny před tímto seminářem se dozvěděla o tom, že by měla zastoupit nemocnou sestru Wilhelminu Visser-Pelsma z Holandska. Přesto tato dvaaosmdesátiletá sestra zbalila svůj kufr a přiletěla k nám ... Před jejím návratem do Německa jsme ji požádali o rozhovor.

 

 

Jednou se bratr Masseo zeptal sv. Františka, proč jdou všichni za ním. Rád bych se zeptal také tebe, proč a jak ses dostala ke sv. Františkovi a do SFŘ?

Po jedné těžké krizi v mládí jsem znovu nalezla církev. Bylo v roce 1943 po velkém bombovém náletu na naše město, na Krefeld. Při tomto velkém náletu jsem ztratila svůj domov - vyhořel. Měla jsem ale dobré sousedy, kteří ještě nějaké cenné věci zachránili. Tu noc jsem tam nebyla. Když jsem se dopoledne vrátila vlakem ze svého rodiště do Krefeldu, viděla jsem tu zkázu. Můj nábytek stál na ulici. Dům byl ze dřeva, schodiště bylo dřevěné, všechno shořelo. Také celé město - 80 procent - bylo zničeno. A já seděla na jedné židli na ulici a myslela na Boha a na pomíjivost. To byla hvězdná hodina mého života. Říkala jsem si: během jedné noci, v jedné hodině, v jedné vteřině může člověk o všechno přijít, může zemřít, životní dílo, místo, kde člověk žil, všecko může být zničeno. Vše jsem ztratila, už nemám domov, jen nábytek mi zůstal. Teď si uschovej své poklady v nebi, kde je žádná rez ani zloději nezničí. To mi přicházelo na mysl. A to byla hodina, kdy jsem si řekla: půjdeš zpátky do církve. Byla jsem totiž mimo církev, církev mě nezajímala. Ježíš ano, ale ne církev. Odpoledne přijel můj táta, aby se podíval, jak se mi vede. Odvezl mě do sousedního městečka, kde jsem hned dostala nový domov. V té době jsme se museli o byty dělit. Tak jsem přišla do bytu bankovního ředitele Deutsche Bank. Byt byl pro ně příliš velký, neměli žádné děti, tak jsem dostala dva pokoje. Bydlela jsem blízko svých rodičů a mohla se tak vrátit zpátky do farnosti, kde jsem vyrůstala. Šla jsem za knězem a řekla jsem, že bych chtěla generální zpověď. To byla nádherná událost, návrat do církve byl jako svatba. Tři dny jsem to slavila. První den jsem byla sama s Ježíšem, druhý den se svojí matkou. Moje matka se modlila, byla to zbožná a dobrá žena, zdravě zbožná. Nezlobila se na mne, ale nesouhlasila se mnou. A doprovázela mě svou láskou. Třetí den jsem slavila s přátelem. Byl to opravdový návrat domů.

Byla jsem plná štěstí, ale přesto to nebylo ono. Byla jsem v církvi osamocená. Církev mi připadala studená a anonymn, bez setkání, bez rozhovoru. Jen se svým farářem jsem mohla často hovořit. Hledala jsem společenství lásky a modlitby. To jsem v církvi, tak jak jsem ji prožívala, nenašla. Hledala jsem, stále jsem hledala, až jsem našla společenství 3. řádu sv. Františka. Pak jsem se svého zpovědníka ptala: „Bylo by to něco pro mne?“ A on mi řekl: „To by bylo pro tebe. Znám také představenou, bydlí nedaleko ode mne.“ Tak jsem se dostala do terciářského společenství. Tam jsem našla skutečné bratry a sestry. To bylo v roce 1944, ještě za války.

Prostřednictvím terciářského společenství jsem se setkala s takovou církví, jaká by měla být. Když jsem vstoupila, byla jsem nejmladší. Po mně chyběla celá generace. Pětadvacetiletá mezera mezi mnou a dalším členem. Už tenkrát to tak bylo! Žádný dorost. Ale neočekávala jsem jen od společenství, ale také jsem se pokusila něco přinést. Hned mi svěřili službu. Dostala jsem na starost návštěvy a sbírky v určité oblasti.

Od počátku se aktivně podílíš na organizaci setkání evropských sekulárních františkánů EUFRA. Mohla bys nám něco říci o tom, jak EUFRA vznikla, o její historii až do dnešní doby a jak vypadají současná setkání?

Můj otec byl Němec a matka Francouzska. Pro mne bylo velkou bolestí, že tyto dvě země, Francie a Německo, spolu často válčily a byly vůči sobě nepřátelské. Počátkem padesátých let jsem poprvé po válce jela do Francie. To byla první možnost vyjet do Francie - s vízem, s mnoha obtížemi. Měla jsem tam tetu, tehdy ještě žila. A moje sestra pracovala v Paříži na německém vyslanectví. A tehdy jsem se poprvé dostala do Chartres. Tam jsem vešla do katedrály, přitahovalo mě světlo - milostný obraz, který byl velice osvětlen. Dívala jsem se na světlo na obraze a modlila se. Pak jsem se vrátila zpátky do Paříže. Tehdy jsem věděla: za rok přijedeš znovu. A zůstaneš zde déle. Příští rok jsem tam jela znovu a zůstala 8 dní. A v dalších letech jsem se stále do Chartres vracela. Chartres mělo pro mne velký význam. Má tady hrob P. Franz Stock (německý kněz, který za války připravoval odsouzené přislušníky francouzského hnutí odporu na smrt a zprostředkovával kontakt s jejich rodinami; po válce pak byl rektorem kněžského semináře, ve kterém byli soustředěni zajatí bohoslovci z obou stran válečného konfliktu). Tehdy mě oslovil nápis na jeho hrobě: „P. Franzi Stockovi vděčné rodiny.“ Říkala jsem si: „Jak je to možné? Jak je to možné, že něco takového je napsáno ve Francii na hrobě Němce? To je skutečný zázrak. Tomu musím přijít na kloub.“ Od té doby putuji každý rok k jeho hrobu.

Z této myšlenky smíření vyrostla EUFRA. První setkání bylo v roce 1979. Když má Bůh plán, k jeho vyplnění potřebuje lidi, kteří spolupracují. V Německu jsme měli jednoho kapucína v Augsburgu, kterému se podařilo sezvat odpovědné lidi z celé Evropy, se kterými mohl navázat kontakt. Začal s tím v roce 1972, kdy pozval do Augsburgu k rozhovoru odpovědné asistenty a zástupce společenství SFŘ na setkání. Každý rok byli pak zváni. Při setkání, myslím v roce 1978, byla položena otázka: Co můžeme dělat pro naši základnu, prakticky, konkrétně? Diskuse a praktické výměny přece nestačí. Navrhla jsem, že bychom mohli nabídnout prázdniny. Tehdy P. Leopold ze Švýcarska, kapucín, navrhl, abychom přijeli do Švýcarska. P. Leopold byl připraven, že bude během těchto EUFRA-prázdnin setkání doprovázet jako asistent. Ve Švýcarsku jsme v roce 1979 skutečně prožili první čtrnáctidenní EUFRA-prázdniny. Nejprve Němci společně se Švýcary, v dalších letech přišli Francouzi, Belgičané, Španělé ... Přicházeli vždy znovu a přiváděli s sebou nové lidi, ale nejvíce zapálení byli Francouzi. Ti velmi dobře spolupracovali. Mezi Francouzy a Němci byla velmi dobrá spolupráce. Naproti tomu na Východě byla železná opona, tam jsme nemohli proniknout. Do Polska jsem jela poprvé v roce 1984. Pak přijela na setkání jedna Polka. To již bylo v jižní Francii. Po několika letech už nebyla setkání ve Švýcarsku, ale v jiných zemích. Ve Švýcarsku už to nebylo možné. V tom místě, kde jsme se dříve scházeli, byla jiná setkání, už tam nebylo pro nás místo. Když je nějaká krize, když se nějaké dveře zavřou, tak hledáme jiné. Tak jsme jeli do Rakouska, jednou také do Jugoslávie, do Francie, do Německa, do Polska. Tam přijeli také Češi. A po pádu železné opony se počet účastníků ještě více rozšířil: přišli z Ukrajiny, mnoho Poláků, ze Slovenska, Chorvatska, Rumunska, Litvy, Běloruska a Ruska. V minulém roce se nás 97 ze sedmnácti zemí z celé Evropy zúčastnilo setkání v Ustroni v Polsku. Jedna země přivede další. Polsko bylo dobrým mostem pro další východní země: Bělorusko a Ukrajinu. Litevci přijeli skrze Čechy, měli s nimi spojení. Nyní očekávám, že se připojí Bulhaři prostřednictvím Rumunů. Tak to roste dál. Důležité je, že EUFRA je místem setkávání, poznávání. Je to společenství modlitby a lásky, společného života.

Tento rok v červenci bude setkání EUFRA v Německu, ve Freckenhorstu v diecézi Münster. Jak vypadá typický den EUFRA setkání?

Ráno jako první věc ještě před ranními chválami se uvolníme. Relaxační cvičení je pro mladé i starší. To dělá jedna Francouzska. Pak se modlíme ranní chvály (máme 3 modlitby denně: ranní chvály, slavení eucharistie buď ráno nebo večer a večer modlitbu nešpor, jsme totiž společenstvím modlitby), pak jdeme na snídani a potom začínají workshopy: společně něco děláme, modlíme se, pracujeme. Zpočátku to tak nebylo, byly to prázdniny, dělaly se výlety apod. Pak jsme přišli do jednoho diecézního vzdělávacího střediska v Německu, kde jsme dostali příspěvek. Ale tento příspěvek byl vázán na splnění určitých podmínek: chtěli, abychom se vzdělávali, formovali. Podmínka, kterou musíme plnit, je pětkrát denně workshop 45 minut. Proto tyto workshopy. Co děláme? Za prvé rozhovor, výměna názorů na určité téma v malých diskusních skupinkách, diskuse na různá témata spojená s hlavním tématem setkání (letos to bude „Církev – místo vtělení v dnešní době“). Toto téma nás také provází při sdílení nad Písmem, pokud možno každý den. Dalšími workshopy jsou příprava liturgie, sborový zpěv. Vytváříme sbor, zpíváme písně - i ve více jazycích. Máme na to takovou knihu, zpíváme sloku francouzsky, italsky atd. Dalšími workshopy jsou relaxační cvičení, sport, malování, zdobení svící (každá národnost, která je přítomna, je požádána, aby ozdobila svíci emblémem nebo něčím podobným, co je pro ten národ typické - a tato svíce je pak přinesena na oltář a zastupuje tuto národnost), malování triček (malování tau), meditativní tanec, hrnčířina, keramika, pečení chleba atd.

Později během dne probíhá výrazový tanec, na ten chodí také všechny věkové skupiny. Během EUFRA setkání se uskuteční také exkurze, letos např. do biskupských měst Essenu a Münsteru a také výlet do rodiště P. Franze Stocka.

A teď poslední otázka: Bylas 4 dny v Čechách a poznala jsi tady mnoho bratří a sester ze SFŘ. Mohla by ses s námi o tuto tvou zkušenost podělit?

Dnes se vracím domů, šťastná. Protože opravdu věřím, že tato cesta měla smysl. Pokládám ji za Bohem chtěnou a věřím a doufám, že společenství v Čechách bude podstatným přínosem pro evropský dům. Jak, to nevím, ale Bůh jistě vás i nás povede dále. A vy jste připraveni, to poznávám. Připravenost stačí, aby se tento plán, který je Božím plánem a ke kterému také smíme přispět svým kouskem, uskutečnil. Teď musíme přijmout pozvání a jít. To je a vždy byl můj názor: Kam jsem volána, tam jdu. Stále si musíme klást otázku: Jsem v Boží službě? To je můj úkol. Musím vidět znamení, že tomu tak je. Musíme se učit číst Boží znamení a cvičit se v tom, abychom je rozeznali. To není jednoduché. Člověk  musí mít dobré oči, umět se dívat srdcem, aby poznal Boží znamení. Bůh chce vždy spásu, dobro, on je dobro, nejvyšší dobro. František to viděl také tak. Vše dobré pochází od něho. A to musí člověk poznávat: co je dobré. A pro nás v Evropě je dnes dobrem, když se spojujeme, setkáváme a vidíme, jak společně tohoto dobrého Ducha, který vytváří církev, vnášíme do společného evropského domu.

rozhovor připravil Petr Alexa OFS