Osobnost svatého Jana Kapistrána (1386-1456)
Bonmann, Ottokar
Pro připomenutí a osvěžení památky sv. Jana Kapistrána, který působil i v našich zemích a je mimořádně zajímavou postavou celých dějin františkánství i Evropy XV. století, uvádíme malý cyklus o jeho osobě i o některých jeho počinech u nás a věříme, že vás tato vyprávění obohatí.
V dějinách Evropy XV. století jsou známy tři největší oblasti s výraznou charakteristikou, kterou největší učitelé opakovaně popisují: italská renesance, burgundská dvorská kultura a bohaté, ale mnohotvárné a nepokojné politické rozčlenění německého lidu.
Toto století, jež je charakterizováno výraznými osobnostmi, je zatím více zkoumáno z hlediska profánní kultury. Toto omezení s sebou nese jako nevyhnutelný důsledek skutečnost, že osobnosti, které se objevují v každé z těchto tří oblastí, a to zvláště osobnosti církevní a náboženské, nenašli ještě v historii místo, které jim objektivně náleží. Některé z nich, za všechny zde jmenujme jen Jana Kapistrána, nejenom výrazně vystupují nad tyto tři kulturní oblasti, ale mají takový historický přínos, že působí ve službě církvi i za hranicemi Evropy.
1. Prameny
Jedním z nejcennějších pramenů pro životopisné bádání o renesanci, i když ne primárních, je korespondence velkých osobností. Mezi ně je třeba počítat bezpochyby také vznešenou postavu „apoštola Evropy“. Jeho korespondence je mimořádně bohatá, známe dnes více než 700 dopisů (případně částí); nejdelší z nich má 297 stran, většina dalších čítá aspoň několik stran přepsaných ve strojopisu. Ale vědecké zhodnocení a kritická spolehlivost představují mimořádné filologické obtíže.
Kapistrán neshromáždil nikdy kompletní „corpus epistolarum“, soubor dopisů. Tyto dopisy nebyly souhrnně nikdy publikovány tiskem, což by umožnilo širší vědeckou diskusi. Texty dopisů jsou uchovávány a - spolu s těmi, které nejsou ještě objevené - rozptýleny po celé Evropě. Mezi dnes známými uchovanými texty je bohužel jen jedno procento napsané vlastní Kapistránovou rukou. Uchované listy jsou téměř všechny jen v kopii. Kázání totiž platila vždy také jako právní doklady, ale dopisy po staletí neměly tuto důležitost. Byla tak malá, jako mají dnes například noviny, denní tisk…
Mezi Kapistránovými listy najdeme korespondenci s téměř všemi velkými osobnostmi své doby, od církevních činitelů až k laikům, se státními úřady, s téměř všemi královskými dvory (Neapol, Milano, Dijon, Anglie, Polsko, Čechy, Uhersko), listy pocházející z císařského dvora i od prostého lidu, který se na něj s dojemnou důvěrou obracel. Můžeme říct, že neexistovala významná otázka projednávaná v první polovině XV. století, která by nebyla obsažena v tomto „epistolariu“, souhrnu dopisů. I když ne tak vyčerpávajícím způsobem, jako když mluvil z kazatelny, nabízí Kapistrán ve své korespondenci také osobní zprávy. Ty nám především mohou posloužit jako základ pro náš životopisný profil.
2. Osobnost
Kapistrán je synem italské matky a otce pocházejícího ze severu, který byl podle dobře podložené tradice německý rytíř a našel si novou vlast na jihu, ve vyšší oblasti a v srdci italského Abruzza, v městečku Capestrano, asi jednu hodinu cesty autem od Aquily. Tam se narodil roku 1386. Je tedy ve svých charakteristických rysech skutečným Italem, a to je třeba mít na paměti, když ho později vidíme bojovat například proti husitům. Ale má v sobě také určité rysy severské.
Pro svou konstituci a vrozené vlohy zdědil aspirace k věcem podstatným a tendenci k velkým věcem; oškliví se mu polovičatost, intriky, zpupnost i jen v náznaku. Je typem převážně racionálním a má mimořádnou paměť, která zůstane záviděníhodně jasná a přesná až do posledních dnů jeho života. Právě ona je jeho silnou stránkou. Zdá se naopak, že mu chybějí hudební vlohy. Slovo „hudba“ v jeho spisech prakticky nenajdeme. Není zde také stopa skutečných zmínek, odkazů na poezii, na rozdíl od Bernardina Sienského, který často citoval například Jacopona da Todi a jiné. Tato absence se může stát téměř vnitřním kriteriem pro rozlišení jeho pravých a sporných spisů.
Jeho převážně cholerický temperament ho tlačil velmi brzo do prvních řad, tam, kde se v jeho době „děla“ historie. Ve františkánském řádu byl pak téměř nepřetržitě na místech nejdůležitějšího významu, kde mohl mít velký vliv. Je třeba říct, že on to tak chtěl a vyhledával, neboť to považoval za svůj úkol, a jeho současníci mu to nezazlívali a nepovažovali ho za ctižádostivce, když se dokázal tam či onde vpravit do běhu událostí s tím nejlepším výsledkem. Byl rozeným vůdcem a byl jím uznáván bez závisti. Svatý Bernardin ho oceňoval právě pro tyto kvality a papež s císařem ho zahrnovali úkoly. Není jistě bez významu pro věrohodnost osoby fakt, že takovým způsobem se dostávaly do jeho rukou úřady a úkoly téměř spontánně.
Kapistrán si podle svého založení zvolil studium práva. V jeho době, kdy byly obvyklé časté studijní cesty, on zůstal po celých deset let na stejném místě, v Perugii, což byla tehdy nejdůležitější právnická fakulta, a zde poslouchal přednášky jen nemnoha učitelů, ale zato velkých, kterými se později honosil.
Není tedy jedním z dobrodruhů jeho století, kteří neměli nikdy dost toho, co viděli a čemu se učili, a kteří putovali z Padovy do Paříže, z Erfurtu do Oxfordu, z Prahy do Krakova a do Vídně, jako by byli na útěku před sebou samými. Nakonec pak někde zůstali jako státní písaři nebo jako sekretáři, kteří skládají princům dopisy zabarvené humanismem a slavnostně se usmíří s pochlebnickou prostředností svého století. Kapistrán chtěl jít do první linie, neboť život je ve skutečnosti krátký.
V těchto letech se v něm rozvíjí mimořádný smysl pro řád, přímo dychtivost uvádět věci do pořádku. Zdá se, jakoby mu nepořádek a zmatek působily dokonce fyzické potíže. To je vidět třeba v Consultationes, které nám zůstaly (tj. v radách o právnických otázkách vyžadovaných písemně a udělaných většinou ve formě dopisu), jakou radost zakoušel, když vyřešil a dal do pořádku komplikované problémy.
Není pochyb, že takový muž by udělal kariéru i kdyby zůstal ve službách státu. Zůstal nějaký čas jako právní poradce na královském dvoře v Neapoli, pak byl poslán jako první soudce do Perugie, která tehdy byla závislá na Neapoli, tedy do centra právní kultury, ze kterého vyšel. Zde také dokonce působil po nějaký čas jako místodržitel, předseda vlády s nejvyšší vojenskou mocí. Měl tehdy 28-29 let.
3. Konverze
Kapistrán mohl být v pokušení dělat ze sebe mocného muže a zvedat pyšně hlavu nad druhé (a možná to také dělal), kdyby se mu nestalo něco, událost, která se stane možno říct klíčem k pochopení tohoto člověka: jeho obrácení.
Přihodilo se mu doslova …, skutečně si to protrpěl a na počátku pro něj neznamenalo nic jiného, než naprosté rozvrácení jeho existence až ke kořenům. Začalo jako u mnoha jiných velikánů, u Františka nebo Ignáce, uvězněním od místodržitele a barbarským pobytem ve vězení. Je možné ho připočítat mezi klasické konverze v dějinách náboženství, jež se dějí náhle a s velkou prudkostí. Pro její popis by bylo třeba zvláštní kapitoly navíc.
Na počátku tomu rozhodně odporoval. Pak ho zachvátil strach, že se bude muset stát knězem, a to nechtěl. Právě znamením prudkosti těchto psychologicko-fyzických bojů bylo, že během jednoho takového zápasu jedné noci ztratil všechny vlasy. Ale potom, jak to vyznává on sám, „nakonec jsem jasně poznal, nebo lépe řečeno byl jsem pevně přesvědčen, že je to vůle Boží, abych opustil všechno, co je nazýváno světem, a abych sloužil výlučně Jemu samému“.
Ale když toho dosáhl, byl to Kapistrán, který to vše uvádí do praxe; vždy kupředu na zvolené cestě.
Vstoupil do lví jámy a šel ke svým nepřátelům a usmířil se s nimi (předtím by to považoval za nemožné; tak také později pochopil ve svém úspěšném mírovém působení, co znamená přátelství). Poté zrušil své manželství, které nebylo ještě konzumováno (žena napřed nechtěla, navštěvovala ho také v noviciátu, ale nakonec se mu podařilo přesvědčit ji, aby si zvolila jako on život bez manželství. Po jeho slibech čekala ještě deset let a pak se provdala. Měla pouze jedno dítě, které se nakazilo nějakým druhem malomocenství, což Kapistrán považoval za trest z nebe). Nakonec přijal poprvé svaté přijímání (jistě se zpovídal už mnohokrát a jako laik recitoval také hodinky Panny Marie, ale nebyl nikdy u svatého přijímání. Později to bude pokládat za jeden z nejtěžších hříchů svého života). Potom se vrátil do Perugie, kde se předtím jako právník těšil velké vážnosti a jako místodržitel velké autoritě, a zcela zničil svou civilní kariéru, když jel veřejně na oslu obrácen čelem dozadu jako blázen. Staří učitelé by potřásali hlavou nad takovým vývojem. Pak vystoupil na kopec Monteripido, aby začal noviciát. Tam nahoře, mimo hradby města Perugie, se usadili františkáni observanti.
Tady v noviciátu nachází Kapistrán své definitivní jasno a je překvapující, jakého pokoje a jistoty dosáhne. Celá jeho pozdější cesta je tím charakterizována. Všechno, co následuje, je pak vlastně nepřerušená činnost, jako by měl brzy zemřít a musel nejdřív vykonat mnoho díla k Boží slávě. A skutečně, on, ještě ne ani čtyřicetiletý, mluví o své blízké smrti, ale nakonec dosáhne sedmdesáti let života. Vidíme ho také v depresi nebo nervózního a nedůtklivého, byl totiž obvykle zavalen prací. Je také možné si všimnout, že ve chvílích svých nejskvělejších úspěchů se vrací domů s pláčem, protože považoval za nesnesitelný kontrast mezi vynášením od lidí, kteří mu vzdávali čest, a leností, s jakou odpovídal na Pánovo povolání.
Nezdá se však ani myslitelným, že by někdy měl pochyby o správnosti své cesty nebo že by se otáčel nazpět poté, co položil „ruce na pluh“. Jan Kapistrán je řeholníkem s tak dobrou vnitřní konstrukcí, jako by nebyl nikdy jiný, a zatím jeho konverze v něm oddělila dva světy.
Jeho známé schopnosti jsou nyní založené i překonané v hlubokém osobním životě víry a brzy se opět stane vojevůdcem.
(Pokračování)
Ottokar Bonmann