Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Nový zákon je soubor knih, jejichž autoři vydávají svědectví o Ježíši jako Kristu a Božím Synu. Jedná se tedy o svědectví věřících a toto svědectví má u posluchačů víru vzbuzovat i živit[1]. Nejprve se tedy budeme zabývat otázkou víry Ježíšových učedníků a škálou jejích vyjádření v Novém zákoně.

 

 

Jedna víra a pluralita novozákonních christologií

            Víra v Ježíše Krista, Syna Božího, Pána a Spasitele, je  jedna jediná, je tatáž pro křesťany všech míst a časů a jako taková je nezměnitelná.

                        „Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno je tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech”   Ef 4,2-6).

            Zmínka o Duchu, Pánu a Otci ukazuje na to, že Pánem je v tomto úryvku míněn Ježíš Kristus (srov. např. Fil 2,11). Jednota víry je dána v první řadě tím, že se vztahuje k jedinému Pánu, Ježíši z Nazareta. Jedna jediná historická postava a její životní příběh, tedy Ježíš z Nazareta. Všechny novozákonní spisy jsou svorně zajedno v tom, že pouze a jedině tento Ježíš z Nazareta je Pán, jednorozený Boží Syn, Spasitel světa[2]. Jedná se tedy o základní jednotu historické postavy a jejího významu[3]. Oba tyto aspekty, pokud chceme zůstat věrní perspektivě evangelia, nelze oddělovat[4]. To však neznamená, že bychom mohli zanedbávat jedno nebo druhé. Vědomé opomíjení historického zkoumání postavy Muže z Nazareta a okolností vzniku jednotlivých christologií by znamenalo, že reflexi vystavujeme nebezpečí fideismu a že postava Muže z Nazareta by byla pojímána v určitém smyslu jako mýtický hrdina[5]. Opomíjení víry by znamenalo, že opouštíme pole teologie, a mohlo by ústit do racionalismu.

            Vraťme se ještě k citovanému textu z listu Efezanům. Bylo by totiž vážnou chybou zapomínat na kontext, do něhož svatopisec zařazuje připomínku toho, že existuje pouze jedna jediná víra: posledním praktickým důsledkem její jedinosti je jednota společenství věřících, a to jak v diachronním, tak v synchronním[6] slova smyslu. Na druhou stranu prožívaná svornost a vzájemná láska mezi Ježíšovými učedníky je nejvlastnějším znamením jedinosti víry v Ježíše Krista v tomto světě.

            Tato jediná víra však může být vyjadřována rozličnými způsoby, a tak je tomu i v Novém zákoně, v němž se setkáváme s poměrně pestrou škálou různých christologií. Musíme proto hovořit o christologii Markova, Matoušova, Lukášova a Janova evangelia, Pavlově christologii, o christologii listu Židům atd[7]. Na druhé straně platí, že každá novozákonní christologie hlásá jednu a tutéž víru. Tuto jednotu v mnohosti lze přirovnat k různosti hlasů, které v chóru zpívají tutéž melodii[8]. Z toho, co jsme řekli, jasně vyplývá, že samotné tajemství Ježíše Krista jednak předchází každou formou svého vyjádření, tedy každou christologií, jednak stojí nad ní[9]. Žádnou z novozákonních christologií proto nesmíme považovat vzhledem k ostatním pouze za cosi druhotného, ale také ne za cosi tak kompletního, že by nepotřebovala doplnění ostatními svědectvími Nového zákona o Ježíši Kristu. Proto základním měřítkem pravověrnosti každé pozdější christologie je to, jak dokáže postihnout jednotu víry v souhrnu všech novozákonních svědectví[10].

 

 

Předvelikonoční a povelikonoční víra učedníků

            Obecně se má za to, že historickým počátkem plné víry v Ježíše Krista je velikonoční událost, především pak vzkříšení Ukřižovaného a následné setkání učedníků s oslaveným Kristem[11]. To je vcelku logické, uvážíme-li, že teprve Velikonoce plně odhalují typ Ježíšova mesiášství. Konec konců v každém dobrém dramatu přece platí, že postavu lze odpovědně hodnotit teprve v okamžiku, kdy se uzavře celý její příběh. To souvisí i se skutečností, že plnou christologii nelze vyvodit ze Starého zákona a z mesiášských představ, které ovlivňovaly myšlení Ježíšových současníků. Tak i učedníci nebyli schopni plně porozumět významu Ježíše z Nazareta před jeho ukřižováním a vzkříšením.

            To však neznamená, že by učedníci před Velikonocemi neměli žádnou víru v Ježíše z Nazareta. Již před Velikonocemi si museli klást otázku: Kdo je tento člověk? A sám Ježíš je postavil před tuto otázku (srov. Mk 8,29 par.). Obsah předvelikonoční víry učedníků je však z našeho hlediska jen velmi obtížně uchopitelný.

                        „Konstatování, že učedníci neměli před Velikonocemi reálnou christologickou víru neznamená popření jakékoli jejich víry v Ježíše v době jejich putování spolu s ním. Bylo by ale velmi obtížné přesně vymezit jednoznačný obsah této víry. Žádost Zebedeových synů (Mk 10,37; Mt 20,21) a další epizody dávají pochopit, že v učednících převládaly vnitrosvětské mesiánské naděje. Lukáš například popisuje, jak tento přístup k Ježíšovu tajemství ze strany učedníků trvá až do jeho nanebevstoupení (Lk 19,11; 22,38; 24,21; Sk 1,6). Podle tohoto evangelisty k pravé proměně předpaschálních mesiánských nadějí promítaných do Ježíše z Nazareta ve výslovnou christologickou víru nastane až v síle Ducha svatého seslaného o Letnicích. Od tohoto okamžiku učedníci hlásají to, co vyjadřuje jejich mluvčí Petr v promluvě po seslání Ducha svatého: ´..., že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem´ (Sk 2,36)[12]."

            Tato obtížná uchopitelnost je navíc dána i skutečností, že obsah samotné předvelikonoční víry se během kontaktu učedníků s Ježíšem zřejmě postupně proměňoval ještě před rozhodujícími událostmi v Jeruzalémě. Předvelikonoční víra je tedy vírou na cestě; cílem této cesty jsou Velikonoce a Letnice. Hovoříme proto o víře implicitní, nebo přesněji o víře otevřené. Povelikonoční víra učedníků bývá nazývána explicitní nebo plná. Podobně jako o implicitní či otevřené víře můžeme hovořit o implicitní či otevřené předvelikonoční christologii, a stejně tak explicitní či plné víře odpovídá explicitní povelikonoční christologie. Velikonoční události tedy nestvořily víru učedníků, ale předchozí otevřenou víru kompletně osvítily; obdobně jako plné světlo ozáří vnitřek dříve temné místnosti, ale nevytváří to, co v této místnosti bylo již mnohem dříve[13].

            Vzhledem k tomu, jak se Ježíš prezentoval v průběhu svého veřejného života - tedy jako ten, kdo má v oblasti víry absolutní autoritu pocházející od samotného Boha (srov. např. Mk 1,22; 2,10; ...) - implicitní charakter předvelikonoční christologie se netýká Ježíšova bytí či jeho vlastního vědomí ohledně sebe sama, nýbrž učedníků, kteří nedokázali plně přijmout Ježíšovu novost a nedospěli ještě k tomu, aby toto tajemství odpovídajícím způsobem vyjadřovali.

            Můžeme tedy uzavřít, že počátkem a východiskem christologie je nejen oslavený Kristus, ale také předvelikonoční Ježíš. Jednou  “nohou”, na níž stojí celá christologie, je Ježíš ve stavu ponížení; druhou pak představuje Ježíš ve stavu oslavení (srov. např. Řm 1,3-4; Fil 2,6-11).

                        „Je třeba počítat se dvěma výchozími body novozákonní christologie: Jeden je dán v Ježíšovým působením a hlásáním v Galileji; druhým je jeho slavné vzkříšení v Jeruzalémě. Vždyť prvnímu by nebylo možno bez světla Velikonoc plně porozumět; druhé by pozbývalo významu, pokud by ten, kdo je prohlašován za vzkříšeného z hrobu, nebyl tím samým Ježíšem, který v Izraeli hovořil a jednal[14]."

            Nejprve se budeme zabývat setkáním učedníků se Vzkříšeným. Vzhledem k tomu, že nelze oddělovat otázku víry a otázku po historickém Ježíši z Nazareta, budeme následně muset pohovořit o základních christologických strukturách Nového zákona. Na tomto základě se posléze vydáme jakoby nazpět k předvelikonočnímu Ježíši.

                                                                                                          C. V. Pospíšil OFM