Baroková, Terezie

Klára a eucharistie

„Kláro, zase jsi celou noc nespala,“  vyčítala jí jednou ráno Beáta. „Modlila ses?“

„Jak to víš?“ usmála se Klára a její oči se ještě víc rozzářily.

„Všechny to na tobě vidíme,“ přistoupila k nim Bona a několik dalších sester. „Když přijdeš od modlitby, jsi jakoby proniknutá vnitřní září, která z tebe vychází. Jako bys přicházela z jiného světa, snad přímo z nebe.“

„Jistě, u našeho Pána nacházím hodně útěch. Dostávám od něho hodně radosti a síly,“ řekla Klára. Ani si nevšimla, že ji obklopilo více sester a pozorně ji naslouchají.

„Pán se nám daruje a je mezi námi přítomen v obyčejném chlebu,“ pokračovala Klára. „Tento kousek chleba je pro nás velkým bohatstvím. Tak jako chléb je křehký, také náš Pán bere na sebe slabost a křehkost člověka. Vydává se utrpení. A tak jako chléb je pro nás základní potravou, také Pán je pro nás tím nejpotřebnějším. U něho čerpám sílu do každodenního života. On mi dodává odvahu a ukazuje cestu. Když přemýšlím o jeho lásce ke mně, toužím milovat ještě více jeho samého i všechny lidi.  Každou z vás…“ a zmlkla.

„Kláro, copak snad stačí, když se snažíme milovat každou sestru v našem společenství? Vždyť s jinými lidmi se ani nesetkáváme. Nebo naše společenství zastupuje všechny lidi?“ přemýšlivě zareagovala Lucie.

„Ne, to nestačí.  Máme alespoň toužit, abychom milovaly všechny lidi. Také máme vyprošovat Boží požehnání a pomoc pro všechny. I když sestry jsou první, kterým prokazujeme lásku. Každá má nesmírnou hodnotu a dostala od Boha určité dary. Jsem Pánu velmi vděčná za každou z vás.“

„Kláro, ale vedle darů, o kterých hovoříš, máme také hodně chyb,“ vzdychla si Lucie.

„Ano. Také v lidských křehkostech vidím Ježíše, který vzal na sebe naše slabosti a žije v nás. I teď je tu s námi. Kristus v eucharistii mě učí i dává sílu milovat vás všechny, které tady jste.“

„Kláro, jak se projevuje tvá láska k lidem ve světě?“ zeptala se Cecílie.

„Především modlitbou za ně a otevřeností srdce, které cítí a vnímá všechny lidské radosti a bolesti.“

„Také tak, že bys  obětovala svůj život?“ ozvala se Janina.

„Také tak,“ usmála se Klára. „Láska je ochotná přijmout každou oběť. Ať odejít, nebo zůstat   a přijmout jiné těžkosti. Jak chce náš Pán… Ale už jsme toho dost napovídaly,“ zakončila Klára rozhovor. „Pojďme teď před svatostánek, aby nás tam on sám učil.“

 

 

Svědectví víry

„Sestry, přinášíme vám od Františka pozdrav a novou zprávu,“ oznamovali jednou bratři Lev a Bernard, když přišli k sestrám. „Před několika dny, 16. ledna (bylo to v roce 1220), zemřelo v Maroku  pět našich bratří: Berard, Petr, Akursio, Adiuto a Oto. Byli umučeni při hlásání Božího slova.“

Sestry zesmutněly.

„Ale  netrapte se,“ pokračoval Bernard, když viděl jejich vážné tváře. „Když František uslyšel tuto zprávu, zvolal: Teď mohu s jistotou říci, že mám pět Menších bratří. Jistě, také jemu je bratří líto. Ale zároveň má radost, že měli v sobě tolik lásky, aby obětovali svůj život. Zdá se, že z toho má radost i bolest zároveň,“ dodal.

Klára byla po této zprávě vážnější než jindy. Dlouho se modlila. Za několik dnů řekla sestrám: „Mé drahé sestry, modlete se se mnou, abych dobře porozuměla, co Pán ode mne žádá. Také já chci jít do Maroka vydat svědectví víry.“

„Kláro, ty nás chceš opustit?“ vykřikla polekaně Bona.

„Nebojte se, mé sestry,“ odvětila pokojně Klára. „Bůh vás nikdy neopustí. To je vaše jistota. Co mohu udělat já? Zdá se mi velmi dobré, vydat svědectví tam, kde i naši bratři. Jsme přece jedna rodina. Dvě větve jedné rodiny. Toto bude potvrzení a zpečetění naší jednoty.“

Některé sestry se rozplakaly.

„Neplačte, drahé sestry,“ řekla Klára něžně. „Ale modlete se se mnou, aby nám Pán zjevil svou vůli.“

Cesta Kláry se však neuskutečnila. Začala churavět, až ji bolesti přinutily zůstat ve svatém Damiánu.

V té době jí Svatý otec oznámil, že chce založit nový klášter ve Florencii ve stejném duchu jako je sv. Damián. Proto ji požádal, aby tam poslala jednu ze svých sester, která už dobře zná ducha a cíle sv. Damiána.

Klára si zavolala svou sestru Anežku: „Anežko, vidím, že jsi tady spokojená a šťastná. Byla bys však ochotná přinést Pánu novou oběť a jít do Florencie pomáhat při zakládání nového kláštera?“

„To mám žít bez tebe a bez všech ostatních?“ polekala se Anežka.

„Já vím,“ uklidňovala ji Klára, „jak velká oběť to bude pro tebe i pro nás. Ale nejsme tady právě proto, abychom se obětovaly?“

„Půjdu,“ řekla Anežka po chvíli přemýšlení. „Už vím, jak se dá prožívat zároveň radost i bolest. Radost z toho, že dělám to, co ode mne chce Pán, a bolest, protože to je obtížné.“

 

 

Františkova starost o Kláru

František s bratrem Lvem se jednou procházeli lesem. Stmívalo se, bylo chladno a pršelo. František byl zamyšlený a ustaraný. Myslel na Kláru. Viděl, že se příliš postí a měl velkou starost o její zdraví. Ani papež Honorius, kterému sestry velmi přirostly k srdci, nechtěl, aby žily v tak radikální chudobě. Zdálo se mu to nelidské.

V těchto myšlenkách přišli až ke studni. František se nad ní nahnul a dlouho se do ní díval. Lev trpělivě čekal a tiše se modlil. Neodvážil se Františka vyrušit.

„Bratře Lve,“ řekl konečně František, „víš, co jsem viděl ve studni?“

Lev se podíval na oblohu a viděl, že mraky se již protrhávají a je vidět měsíc a hvězdy.

„Měsíc a hvězdy,“ odpověděl.

„Ne,“ usmál se František.

Lev viděl, že František najednou už není smutný, dokonce tvář mu září radostí.

„Z Boží milosti jsem v ní viděl tvář Kláry,“ řekl František. „Byla taková čistá a jasná a vyzařovala tak veliké štěstí, že pominuly všechny mé starosti o její zdraví. Jsem přesvědčený, že naše sestra prožívá  hlubokou radost, jakou Bůh uděluje svým vyvoleným, kteří se pro něho všeho zříkají. Pojď, Lve, už je čas jít domů. Cestou budeme zpívat a chválit Pána za to, že vidí všechny naše starosti a sám je řeší.“

                                                                                                          (pokračování)