Říský, Bernard OFM

6. Podbořany – vztahy

                                                              

Kdo to tu pěsničku začíná,

                                               veselá partija z Mystřína.

                                               Po papuli, po paprčách, po čele

                                               jak ho mele, tak ho pere vesele,

                                               potom sa tichučko ztrácajú,

                                               přes pole k domovu trajdajú.

 

 

Vztahy nás dělají člověkem. Společnost trestá provinilce tím, že jim tyto vztahy ruší nebo omezuje.

Byli jsme společenským problémem. Centralizační kláštery s dokonalou izolací nebyly nadlouho udržitelné – kvůli cizině. Dali nás na vojnu a svázali vojenským řádem. Nebylo možno utéct, ani nebylo kam. Museli jsme pracovat – zadarmo, jen za nějakou korunu žoldu a tři cigarety na den. To nám řeholníkům nevadilo, v klášteře se nepracuje za peníze. Stravu jsme dostávali sice chudou, ale dostatečnou – byly potravinové příděly, lístkový systém. Jednou jsme dostali hroudu sádla a štangli salámu jako vyrovnání našeho přídělu, protože jsme se stravovali v závodní kuchyni se zedníky, kteří si nechávali část lístků pro rodinu, za níž jezdili čtrnáctidenně na prodloužený víkend. Šli jsme z kuchyně v sevřeném útvaru, obtížení přídělem, a na rozkaz: Zpívat – jsme začali: Teď už máme, co jsme chtěli – ale pro nepochopení instruktora jsme to nedozpívali.

Byli jsme mladí a na těžkou práci jsme si zvykli. Později mi to bylo k užitku. Pokusili se nás zlomit nočními pochody, ale ani to se neosvědčilo.

Armáda se k nám nechovala zle, jen předpisově, protože v zásadě v komunismus nevěřila – jen mlčela a byla loajální v atmosféře strachu.

Jednotlivci museli k nám zaujmout postoj – obyčejně rozpačitý či bázlivý, jen zřídka vysloveně nepřátelský.

Když k nám nastoupil poručík Sádovský jako velitel roty, prohlížel knihu došlé pošty a  strnul. Někteří dostali 55 balíků! Svolal rotu, vybral pět mužů, proti nim postavil druhých pět – a začalo divadlo: Kolik jste dostal balíků? – Nevím. – Já vám to povím: 55, 43, 50. – Obrátil se k druhé řadě – ti nedostali žádný.- Mohl jste sníst 55 balíků? – Ne. – Co jste s nimi udělal? – Dal ve světnici na stůl pro všechny. – Je to tak? – Ano! – A tu se projevil jeho propastný strach: Když vám zakážu balíky, bude Svobodná Evropa hlásit: Poručík Sádovský týrá faráře hlady, nedovolí jim přijímat balíky. Když vám je nezakážu, pak kdo dostane tuto knihu do ruky, řekne: Poručík Sádovský je týral hlady, proto jim museli lidi posílat tolik balíků. Čože já mám s vámi robiť?  Jeho rozpaky i strach vyjadřovala i jeho brigadýrka, posunovaná z týla do čela a zpět.

Instruktoři s námi nikdy soukromě nemluvili, jen úředně.

 Zedníci s námi mluvili jen pracovně.

Lidé ve městě se na nás dívali s odstupem jako na podezřelé a nemluvili s námi.

Kněží s námi mluvit nesměli, byli hlídáni. Se smutkem v duši jsem někdy obcházel kostel i faru, ale marně jsem čekal jakékoli gesto pochopení od církve.

Jen některé svobodné ženy nám zprostředkovaly styk – s biskupem Trochtou (byli jsme v litoměřické diecézi), s představenými v  Želivě. O nás se starala Filka Tvrdá, o kapucíny Anička. Za několik měsíců se spolu sešly v kriminále.

Rodiče za mnou přijeli jednou do Podbořan, protože se zde seznámili. Otec tu sloužil jako četník a matčin bratr tu učiteloval. Česká menšina tu po válce držela pohromadě a na jedné české svatbě se rodiče prvně setkali.

Tato izolace nás sice chránila, sbližovala nás, hlavně členy jednotlivých řeholních rodin, ale  jen pomalu jsme překonávali bariéry vůči druhým řeholím, protože jsme byli orientováni na minulost, kdežto budoucnost byla temná.

Zdravotníci byli vůči nám loajální – jen předpisově. Když doktor měl u nás provést zdravotní prohlídku pohlaví (Schwanzparade), bylo mu to trapné a omlouval se příkazem. Když po novém roce mezi námi řádila chřipka, nechal celou rotu dva dny doma a obcházel všechny postele a rozdával acylpyrin. Třetí den jsme  podstoupili léčbu pochodem, který měl být 20 km, ale pohodlnost instruktorů po pěti kilometrech dala rozchod na dvě hodiny a pak se šlo domů. Vroutek měl jednu hospodu, a tam jsme se střídali. na čaj a na panáka.

V Podbořanech  nás navštívil také Jiří Němec s kamarádem. Před časem měli touhu  stát  se dělnickými kněžími, ale nenašli pochopení u biskupů. Teď se přišli podívat, jak to vypadá s kněžími, kteří manuálně pracují.

Naše ghettizace nás sice chránila a posilovala, ale současně udržovala v konzervatismu.

Ale milujícím Boha všechno prospívá k dobrému. Aleluja!

(pokračování)

 

 

Bernard Říský OFM